Jako už několikrát v minulých letech jsem si také při přípravě tohoto čísla Dingiru říkal, jak to, že takové zajímavé téma přinášíme až po tak dlouhé době, co Dingir vychází. Jak to, že nás to nenapadlo už dávno? – Tentokrát ale trochu napadlo: jednak jsme jako časopis zaměřený na současnou, především českou náboženskou situaci měli ve druhém čísle roku 2011 téma „Čínské duchovní tradice u nás“ (celý časopis je k dispozici zde), jednak jsme o čínském náboženském životě informovali několikrát mimo téma. Tak jsme se už třeba zabývali čínskou religiozitou v Evropě,1 energií čchi,2 lidovým náboženstvím na Tchaj-wanu,3 ovládáním náboženských společenství vládnoucími komunisty v Čínské lidové republice4 a zejména ovládáním čínských katolíků,5 dále jsme se zabývali také čchi-kungem6 a zvláště hnutím Falun-kung7 nebo též tvrdě pronásledovanou Církví všemocného Boha.8
Tentokrát téma otevřel Jakub Maršálek historickým nástinem formativního období čínského náboženství. K němu připojil Joseph Chadwin stručné objasnění toho, s čím se vnější pozorovatel čínského náboženského života setká patrně nejdříve: propletení konfuciánské, taoistické a buddhistické tradice. Po těchto celkových pohledech následují dílčí témata. Nejprve je to antropologická sonda do lidového náboženství Tchaj-wanu Jacoba F. Tischera a dále popis vývoje vztahu čínských vládnoucích garnitur k místnímu taoismu v posledních století, poskytnutý Ondřejem Pazdírkem. Čchi-kung jako součást této tradice měl vývoj tohoto vztahu v posledním století ještě bouřlivější, jak ukazuje článek Dušana Vávry. Další antropologická studie Jana Karlacha si všímá toho, jak zajímavě se s modernizací vyrovnává etnická skupina Nuosuů. Čínský režim je sice deklarativně ateistický, ale lidová démonologie může být využita i politicky, jak dokládá Jakub Otčenášek. Poslední tři články tématu se pak věnují tradicím, které vznikly mimo území Číny, a které mohou být navzdory svému přizpůsobení vnímány politicky jako „nečínské“: islám (v článku Ondřeje Klimeše), katolické křesťanství (v článku Magdaleny Rychetské) a manicheismus (v článku Matyáše Lednického). Téma doplňuje rozhovor se Stanislavou Sládekovou o čínských uprchlících u nás, reportáž Miloše Davida z Pekingu (doplněná barevnými fotografiemi na zadní straně obálky), recenze dvou misiologických knih o křesťanství v Číně Pavola Bargára a ukázky z klasické knihy I-ťing přeložené a vyložené Oldřichem Králem v rubrice Čtení.
Zbývá ještě vyjasnit, jak chápeme „současnou Čínu“. Zahrnujeme do ní Čínskou lidovou republiku i Čínskou republiku na Tchaj-wanu, ale nejsme smířeni s čínskou okupací Tibetu. Článek Jana Bednáře o tlaku čínských úřadů na tibetské buddhisty proto zařazujeme do rubriky Zahraničí, a nikoli do tématu „Náboženství v současné Číně“, ačkoliv k našemu tématu má mnoho co říct. Přejeme ale, aby se čtenáři nenechali otrávit politikou a nad zajímavými články se spolu s námi ptali: „Jak to, že připravit takové téma nenapadlo redakční radu Dingiru už dávno?“
Poznámky
1 Joseph Chadwin, Čínská religiozita v Evropě, Dingir 28 (3), 2025, s. 102–103.
2 Jakub Otčenášek, Čchi spojuje nebesa a zemi, lidské a božské, Dingir 28 (1), 2025, s. 24–27.
3 Jana Heřmanová, Narozeniny bohyně Ma-cu, Dingir 14 (2), 2011, s. 42–43.
4 Petr Mucha, Pod kontrolou úřadů, Dingir 14 (2), 2011, s. 44–46.
5 Magdaléna Masláková, Pod tlakom strany a vlády, Dingir 22 (3), 2019, s. 80–82.
6 Zdeněk Vojtíšek, Pro celistvost a harmonii. Rozhovor s Vítem Vojtou, Dingir 14 (2), 2011, s. 62–63.
7 Zdeněk Vojtíšek, Čchi a charakter, Dingir 14 (2), 2011, s. 60–61; Zdeněk Vojtíšek, „Sekta skrz naskrz“. Čínské úřady legitimují represe západními stereotypy o sektách, Dingir 24 (2), 2021, s. 74–77.
8 Zdeněk Vojtíšek, Blesk zazářil na východě, Dingir 21 (1), 2018, s. 8–11.