Samuel Prívara, Naslouchání na okraji: Duchovní doprovázení v odpoledni křesťanství, Praha, Portál 2026, 264 s.
Kniha česko-slovenského jezuitského kněze a teologa Samuela Prívary, kterou letos vydalo nakladatelství Portál, pojednává o duchovním doprovázení, ale nejen o něm. Jde spíše o komplexní reflexe současného jezuity s celosvětovým a mezioborovým rozhledem na téma aktuální náboženské situace na Západě, zejména pak krize západního křesťanství. Zabývá se dosti zevrubně probíhajícím synodálním procesem v římskokatolické církvi. Reflektuje situaci „odpoledne křesťanství“, jak současnou (po)dobu křesťanství označuje český kněz, teolog a religionista Tomáš Halík. Ten je zároveň autorem předmluvy k Prívarově knize.
Ačkoli podtitul knihy naznačuje, že kniha bude pojednávat o fenoménu duchovního doprovázení v odpoledni křesťanství, větší část knihy se zabývá spíše tímto odpolednem než duchovním doprovázením samotným. Rozsáhlé uvedení do tématu ale není samoúčelné, naopak je užitečné. Prívara chce nejprve důkladně popsat pomyslný „terén“, ve kterém se současné duchovní doprovázení odehrává.
Tento terén zkoumá skrze různé druhy optiky, např. optikou systematické teologie (v kapitole, ve které nabízí své teologické pochopení konceptu creatio ex nihilo), ekleziologie (v kapitolách o synodální proměně římskokatolické církve), spirituální teologie (v kapitole o duchovním doprovázení), ale i sociologie (v kapitole, kde analyzuje jednotlivé generace) nebo psychologie (v kapitole o vědomí a zkušenosti), ale dotýká se i filosofie a dalších oborů.
Lze tedy říci, že Naslouchání na okraji je dílo vskutku jezuitské. Propracované velmi systematicky, snad až učebnicově schematicky – např. každou kapitolu knihy předchází úvod, kde autor informuje čtenáře, co ho v kapitole čeká, a na konci kapitoly se nachází shrnutí, ve které se přehledně a stručně zopakují stěžejní myšlenky kapitoly. Stejně tak široký rozhled napříč obory jako i ochota aktivně se zajímat o to, co se nachází mimo hranice církve, a snažit se tomu porozumět, vykazují charakteristický jezuitský rukopis. Sám autor v knize zmiňuje, že současný papež Lev XIV. vyzval jezuity k tomu, aby působili na hranicích: „Církev vás potřebuje na hranicích, ať už geografických, kulturních, intelektuálních nebo duchovních. Jsou to riziková místa, kde známé mapy již nestačí.“ Prívarovo Naslouchání na okraji lze chápat jako reakci na tuto výzvu.
Autor se v knize zaměřuje zejména na tzv. hledající nové generace. Jde o lidi, kteří jsou nějakým způsobem „na okraji“. Většinou jde o ty, kteří jsou zároveň na okraji církve, protože nemají důvěru k náboženským institucím, ale zároveň jsou i na okraji sekulární společnosti, protože je pro ně podstatná spirituální dimenze života.
Hledající nové generace jsou široká skupina. Prívara mezi ně řadí kupříkladu křesťany, kteří se z nějakých důvodů ocitají na okraji církve např. kvůli nedostatečnému přijetí či přímo diskriminaci na základě genderu, sexuální orientace, rasy, ale i z řady dalších důvodů. Patří mezi ně ale i lidé, kteří se za křesťany vůbec nepovažují, nicméně aktivně hledají ve svém životě duchovní hloubku a transcendentní rozměr, nebo jsou jim alespoň otevřeni.
Mezi hledající nové generace tak potenciálně patří mnoho (možná většina) těch, kteří se v průzkumech označují jako „nones“ neboli „bez vyznání“. Patří mezi ně ale také celá řada křesťanů, kteří se necítí doma v etablovaných křesťanských církvích, ať již z důvodů teologických, psychologických, sociopolitických a dalších. Právě těmto lidem, hledajícím nové generace, by se podle Prívary měla katolická církev otevřít, začít jim naslouchat a nabízet jim duchovní podporu. A to zcela bez postranních úmyslů, jako je konverze nebo „návrat do lůna církve“.
Prívara zdůrazňuje – s poukazem na církevní, zejména koncilní dokumenty –, že Duch svatý působí v celém stvoření, nejen uvnitř církve, a je povinností křesťanů mu naslouchat všude tam, kde je, tedy právě i mimo církev. Věří, že skrze větší otevřenost hledajícím nové generace – a to otevřenost nezištnou, upřímnou a dialogickou – se římskokatolická církev může více otevřít vlivu Ducha svatého, který působí v životech těchto lidí. Setkávání s hledajícími nové generace zároveň může přinést nové praktické informace a podněty, a může církvi pomoct utvořit si lepší představu o aktuální „společenské imaginaci“.
Duchovní doprovázení je služba, kterou římskokatolická církev nabízí prostřednictvím speciálně vyškolených kněží, řeholníků, ale i laiků. Duchovní doprovázející mohou být muži i ženy. Základním cílem duchovního doprovázení je pomáhat doprovázenému rozpoznávat, kde v jeho životě působí Bůh. Duchovní doprovázení probíhá formou osobního setkání, zpravidla trvá zhruba hodinu. Může mít ale různé formy. Nejedná se o zpověď, psychoterapii ani koučink, ačkoli všechny tři zmíněné formy setkávání může v různé míře připomínat. Jedná se však o zcela odlišnou, svébytnou formu rozhovoru, při které doprovázený s doprovázejícím sdílí své prožitky, myšlenky, pocity a vnitřní hnutí; doprovázející na ně bez posuzování reaguje takovým způsobem, aby pomáhal doprovázenému nacházet v nich stopy Božího působení. Metodika rozlišování vychází z křesťanské kontemplativní tradice a spirituální teologie, zejména pak z díla Ignáce z Loyoly (1491–1556), zakladatele jezuitského řádu a autora Duchovních cvičení (1524).
Na mnoha místech včetně Česka nabízí katolická církev službu duchovního doprovázení i nekatolíkům, a v některých případech i nekřesťanům. Například Centrum duševní a duchovní péče Apsida uvádí, že duchovní doprovázení „je pro všechny, kdo vnímají, že v jejich životě působí někdo, komu můžeme pracovně říkat Bůh.“ Zdá se, že vize, které kniha čtenářům představuje, jsou již na některých místech žitou realitou.
Samuel Prívara (*1984) pochází z Trenčína. V roce 2013 vstoupil do Tovaryšstva Ježíšova. Studoval kybernetiku na ČVUT, finanční inženýrství na VŠE, filosofii v Mnichově a teologii v Madridu. V letech 2021–2024 působil jako farní vikář v Akademické farnosti Praha. Je kaplanem Vysokoškolského katolického hnutí a členem Asociace pro duchovní doprovázení. Ve spolupráci s Pavlem Banďouchem napsal knihu Rozhoduj se jako jezuita (2022), samostatně pak pokračování Jezuitský návod na rozlišování (2023).
Duchovní doprovázející v České republice sdružuje Asociace pro duchovní doprovázení. Kurzy duchovního doprovázení lze absolvovat na Cyrilometodějská teologické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Službu duchovního doprovázení za dobrovolný příspěvek nabízí např. již zmíněné centrum Apsida, přidružené ke klášteru dominikánů u sv. Jiljí v Praze, nebo Fortna, hradčanský klášter bosých karmelitánů otevřený pro veřejnost. Duchovní doprovázení pro studenty a zaměstnance Univerzity Karlovy nabízí i Centrum péče o duši UK.
Psali jsme v Dingiru:
Tomáš Černák, Aneta Darjaninová, Barbora Spalová, Jazyk a ticho v Kolínském klášteře: Staronové cesty křesťanské spirituality, Dingir 28 (4).
Související články:
