Montanistické hnutí (známé také jako Nové zjevení nebo Nové proroctví) vzniklo ve druhé polovině 2. století ve Frýgii v Malé Asii (v dnešním západním Turecku) kolem charismatického extatika Montana, který se prohlásil za vtělení Ducha svatého.[1] Nauka montanistů vycházela z raného křesťanství, ovšem na základě odporu k rodící se církevní hierarchii, hlásání mimořádně přísné morálky, důrazu na asketický život, mučednictví a zejména víry ve vtělení Ducha svatého do osoby zakladatele hnutí, se s obecnou církví rozloučila.[2] V rámci montanismu vznikaly samostatné větve, jako byli například pepuziáni, kteří chápali město Pepuza jako Nový Jeruzalém. V tomto textu nás zajímá zejména montanismus v severní Africe (kde existoval až do 6. století, v menších počtech vyznavačů snad i déle), a jeho mystický aspekt.[3]
Kněz boha Apollóna jako vtělení Ducha svatého?
Počátek Montanova vystoupení zůstává nejasný – uvádí se různá data od roku 135 až po rok 177.[4] Před svou konverzí ke křesťanství a prorockému poslání byl patrně knězem boha Apollóna[5] nebo bohyně Kybelé.[6] Za své sídelní město vyvolil Montanus po zahájení svého prorockého působení maloasijskou Pepuzu. Montanus měl dvě významné spolupracovnice – Prisku (jinak také Priscillu) a Maximillu – které rovněž vystupovaly jako mimořádně obdařené dary Ducha svatého. Jejich odpůrci v této hojnosti charismatu naopak spatřovali posednutí ďáblem. Tato trojice často kázala v extatických vizích, kdy nabádala věřící k přísným postům a dlouhým modlitbám, aby byli schopni rozumět a čerpat z jejich promluv duchovní užitek. Jejich učení se brzy rozšířilo do severní Afriky.[7]
Církevní představitelé poměrně záhy nařkli montanisty z rouhání, flagrantní hereze a odpadu od pravé víry. Ne všichni hierarchové však byli tak kritičtí, někteří se montanistů naopak zastávali.[8] Mezi montanisty se zvláštní úctě těšila janovská literatura: Janovo evangelium (které se svou teologií a pojetím poměrně liší od synoptiků), Janovy listy a mystická kniha Zjevení – Janova apokalypsa (obtížně interpretovatelná kniha řadící se mezi apokalyptické spisy).[9]
V Janově evangeliu Ježíš následovníkům slibuje, že po svém odchodu Otec na jeho žádost pošle Přímluvce (Parakléta) – totiž Ducha svatého: „Milujete-li mne, budete zachovávat má přikázání; a já požádám Otce a on vám dá jiného Přímluvce, aby byl s vámi na věky – Ducha pravdy, kterého svět nemůže přijmout, poněvadž ho nevidí ani nezná. Vy jej znáte, neboť s vámi zůstává a ve vás bude.“ (Jan 14,15–17)
Montanisté věřili, že Duch svatý přebývá s nimi, a někteří (patrně nebyli v této otázce jednotní a byly v tom spory), že se přímo inkarnoval do Montana. Vyznávali, že nastal nový a konečný věk Ducha, v němž bude Duch svatý frapantně završovat zjevení skrze montanistické proroky, a že tedy Boží zjevení ještě nebylo definitivně uzavřené. V knize Zjevení svatopisec Jan (otázku autorství nyní nebudeme rozvádět) popisuje andělské uchvácení na vrchol hory, odkud viděl Nový Jeruzalém sestupovat na Zemi (Zj 21,2). Montanus tuto horu identifikoval jako vrchol ve Frýgii poblíž města Pepuzy, které bylo shledáno Novým Jeruzalémem. Montanisté si říkali „duchovní lidé“ v protikladu ke svým oponentům, které nazývali „tělesnými lidmi“.[10]
Osobní spiritualita a svěcení žen
Sám Montanus, jeho nejbližší a později i další osobnosti často prožívali vytržení, extáze, kdy prorokovali či kázali, často ale v neznámých jazycích, nebo nesouvisle a nesrozumitelně.[11] Věřící se neměli spoléhat na instituci – jakou je církev – a vystačit si se svátostmi, měli se spíše vydat cestou intenzivní osobní zbožnosti a snahy o mystické spojení s Otcem, skrze Syna, v Duchu svatém.[12] Montanus měl ovšem opakovaně pronášet i výrok: „Já jsem Otec, Syn a Duch svatý.“[13] S tímto v zásadě monarchianistickým výrokem modalistického střihu v sebestředné verzi, který mnohým tehdejším křesťanům hrubě nekonvenoval, souvisí také vnitřní dělení montanistů na trinitaristy a monarchianisty.[14]
Montanisté značně předběhli dobu vzhledem k rovnosti mužů a žen, neboť mezi nimi se ženy běžně světily na kněžky i biskupky.[15] Mezi laiky a svěcenými osobami nebyl hierarchicky žádný rozdíl, všichni byli sobě rovnými sestrami a bratry ve vzájemné úctě; hierarchii a nadřazování svěcených osob v obecné církvi montanisté podrobovali ostré kritice. Kněz či kněžka byli sice nezbytní pro vysluhování svátostí, ale vrcholem bohoslužby byla extatická forma osobní zbožnosti v síle Ducha svatého a jeho vlité milosti. Montanisté brali vážně novozákonní Ježíšovy výzvy: „A nikoho si na zemi nenazývejte ‚otcem‘, protože máte jediného Otce, který je v nebi. Také si nenechte říkat ‚vůdcové‘, protože máte jediného Vůdce, Mesiáše.“ (Mt 28,9–10), a proto ve společenství vyznávali rovnost. Podřízeni se cítili být jediné autoritě – Bohu.
Askeze a mystika
Montanisté v severní Africe hlásali rigorózní křesťanskou etiku, která například znemožňovala další sňatek po úmrtí jednoho z manželů, oslavovala mučednictví, a zejména kladla velký důraz na půsty v průběhu roku.[16] Pojivem společenství bylo agapé (láska) působené Duchem svatým mezi věřícími. Oproti obecné církvi měli montanisté výrazně více postních dnů a posty byly rovněž přísnější. Tento prvek lze u starobylých církví v Africe sledovat dodnes – nejviditelnější je to v Etiopii.[17] Askeze vede k mystice. Sebezápor vede ke katarzi od sebe sama, osvobození se odosobněním, ve vysokém mystickém stupni k „vyosobnění“ se v Boha, „odrelativnění“ se nejen od materie, ale všeho, vylití se jako nádoby, která je následně naplněna nejvyšším dobrem – Bohem, tím, který je v sobě samém sám sebou, sám ze sebe existující a nezávisející na ničem jiném; řečeno teologickým jazykem aseity tím, jehož existence je totožná s esencí a má plnost bytí.[18]
Montanisté také očekávali blížící se závěr aiónu (času světa) a brzkou parusii – druhý příchod Krista. Někteří z nich byli ale spíše zastánci chiliasmu, tedy na základě určité interpretace knihy Zjevení očekávali předně ustavení tisícileté říše Krista předcházející parusii, po níž přijde blažená věčnost. Tito věřící čerpali zejména z dvacáté kapitoly Apokalypsy: „Tu jsem viděl, jak z nebe sestupuje anděl, který má v ruce klíč od propasti a veliký řetěz. Zmocnil se draka, toho dávného hada, toho ďábla a Satana, na tisíc let jej spoutal, uvrhl do propasti, uzamkl ji a zapečetil, aby již nemohl klamat národy, dokud se nedovrší těch tisíc let. Potom musí být ještě na krátký čas propuštěn. Viděl jsem trůny a na nich usedli ti, jimž byl svěřen soud. Spatřil jsem také ty, kdo byli sťati pro svědectví Ježíšovo a pro slovo Boží, protože nepoklekli před dravou šelmou ani jejím obrazem a nepřijali její znamení na čelo ani na ruku. Nyní povstali k životu a ujali se vlády s Kristem na tisíc let.“ (Zj 20,1–4) Nacházíme-li se myšlenkově v severní Africe prvních staletí po Kristu, připomeňme si, že onen právě zmíněný biblický Satan měl v peru svatopisce patrně svého předchůdce v egyptském Apopovi (později snad ztotožněném se Sutechem), pánu zla a chaosu (isfet).[19] Někteří montanisté z novozákonního listu Židům vyvozovali, že již v tomto končícím aiónu mají v síle Ducha svatého možnost před-zakoušet moc budoucího aiónu (Žid 6,4–5).
Nicota pouště
Extatickou praxi severoafrických montanistů často doplňovaly krátké i delší poutě do samoty pouště pro prožitek zakušení nicoty a výstupu privací vnějších vjemů očištěné mysli k Nejvyššímu. Mystikové odedávna vyhledávali samotu, a tu bylo možno snadno nalézt v poušti, a protože severní Afriku pokrývá největší poušť světa Sahara, uchýlilo se do její nezměrné náruče v průběhu dějin velké množství duchovních mistrů. Jakmile se poutník vydá poušti, padnou všechny hráze mezi ním a tím, komu nebo čemu se náhle otevře. Jako by byl nečekaně obnažen a vystaven všemu, co zde vždy bylo, ale nebylo to zřejmé, a nyní to nicota syrově odkryla. Všechno padne, hluboké otázky se rozpustí v nepodstatnosti a zůstane ohromující a omamné nic. Nic, které by ale zasloužilo plnější pojem. Nebo naopak prázdnější, zcela vyvázaný pojem? Nic, které se může proměnit v závratné sjednocení s božskou nekonečností v náhlém zrušení vědomí času. Extáze nicoty.[20] Nic a absolutní jednota všeho.
Montanista Tertulián
Patrně nejznámějším starověkým severoafrickým montanistou byl v Kartágu působící Tertulián, celým jménem Quintus Septimius Florens Tertullianus (přibližně 150 – 220). Tento velký myslitel a autor, který patrně jako první západní teolog přizval do teologie latinu, byl původně široce vzdělaný právník, který kolem roku 190 konvertoval ke křesťanství a o deset až patnáct let později se nadto stal montanistou (což jej v pozdější katolické tradici připravilo o titul církevní otec). Tertuliánovo dílo je považováno za první hluboké teologické pojednání o mysteriu Trojjediného Boha v celých dějinách spekulativní teologie.[21]
Tertulián patrně neshledával důvody k odštěpení od obecné církve, naopak spatřoval v montanismu správné impulzy pro zpřísnění křesťanské etiky a morálky, nadto prozíravě varoval před řeckým filozofickým dualismem, který křesťanská teologie sála málem bezvýhradně, vždyť Tertulián razil slavnou formuli: caro cardo salutis – tělo veřej spásy. Spolu s mnoha dalšími mohl považovat Monatnovo prohlašované vtělení Ducha svatého spíše za mimořádnou míru darů Ducha svatého, jak ji známe například od starozákonních proroků. Pro své originální a kvalitně zpracované myšlenky je Tertulián stále citován v odborných textech teologů.[22] V Kartágu vznikla také relativně samostatná montanistická skupina tertulianistů.[23]
Montanisté věřili, že mezi člověka a Boha nepatří žádný církevní prostředník. Věřili, že Syn je ta Cesta k Otci, a k té cestě není třeba nikdo jiný než zvoucí Otec, přijímající člověk a síla Ducha svatého. – Montanus ve svých promluvách kategoricky odmítal útěk před mučednictvím, ba přímo k němu nabádal. Jestliže vydání se nicotě pouště člověka spojuje s Jedním, vydání se smrti za Něho spojuje nejen mučedníka (jenž vírou a krví získává sfragis Ducha), ale rovněž vidoucí činem zasažené. V tomto směru na montanisty navázali severoafričtí donatisté původem z Kartága, kteří mučednictví téměř vyhledávali, až to hraničilo se intencionální sebevraždou, nikoli nepodobně jako severoafričtí meletiáni (původem z Egypta). Donatisté považovali africkou církev za jedinou pravou a v souvislosti s tím není nezajímavý výrok dalšího významného Afričana, kartaginského biskupa Cypriána: extra ecclesiam nulla salus (mimo církev není spásy). Montanisty i donatisty tvrdě kritizoval nejslavnější africký teolog Augustin.[24]
Obecně lze říci, že severoafrický montanismus byl z křesťanství vycházející směr zaměřený na osobní extatický výstup k Bohu. Mystické sjednocování se se Zdrojem v tomto společenství významně upozaďovalo institucionální prvky společenství. Svou niternou spiritualitou montanismus inspiroval mnohé křesťanské osobnosti té doby, byl tehdejším křesťanstvím formován a zároveň jej ovlivňoval (ať již pozitivně či v negaci některých aspektů) a nepochybně patří do dějin severoafrického křesťanství prvních staletí.
Více v knihách:
HAVELKA, Ondřej. Africké náboženské tradice: duchovní bohatství nejchudšího kontinentu. Praha: Dingir, 2025.
HAVELKA, Ondřej. Africká náboženství: religionistika, teologie, afrikanistika. Praha: Dingir, 2024.
Poznámky:
[1]Srov. RAHNER, Karl – VORGRIMLER, Herbert. Teologický slovník. Praha: Vyšehrad, 2009, s. 228.
[2]Srov. METZGER, Bruce M. The Canon of the New Testament: Its Origin, Development, and Significance. Oxford: Oxford University Press, 1997, s. 99–102.
[3]Srov. TREVETT, Christine. Montanism: Gender, Authority and the New Prophecy. Cambridge: Cambridge University Press, 1996, s. 66–69.
[4]Srov. tamtéž, s. 2–7.
[5]Srov. TABBERNEE, William. Prophets and Gravestones: An Imaginative History of Montanists and Other Early Christians. Peabody: Hendrickson, 2009, s. 19.
[6]Srov. FRANZEN, August. Malé dějiny církve. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2006, s. 45.
[7]Srov. JUSTO, L. González. The Story of Christianity: The Early Church to the Present Day. Karuvantha: Prince Press, 1984, s. 159–161.
[8]Srov. CATHOLIC ENCYCLOPEDIA: Montanists
[9]Srov. TABBERNEE, William. Prophets and Gravestones: An Imaginative History of Montanists and Other Early Christians. Peabody: Hendrickson, 2009, s. 20.
[10]Srov. tamtéž, s. 109–112.
[11]Srov. ASH, James L.The Decline of Ecstatic Prophecy in the Early Church. Theological Studies, roč. 37, č. 2 (1976), s. 227–252.
[12]Srov. CHURCH FATHERS: Church History, Book V (Eusebius)
[13]Srov. TABBERNEE, William. Prophets and Gravestones: An Imaginative History of Montanists and Other Early Christians. Peabody: Hendrickson, 2009, s. 12.
[14]Srov. 1911 Encyclopædia Britannica/Montanism – Wikisource, the free online library
[15]Srov. KIENZLE, Beverly Mayne a kol. Women Preachers and Prophets Through Two Millennia of Christianity. Oakland: University of California Press, 1998, s. 34.
[16]Srov. TABBERNEE, William. Prophets and Gravestones: An Imaginative History of Montanists and Other Early Christians. Peabody: Hendrickson, 2009, s. 13–15.
[17]Srov. HAVELKA, Ondřej. Africká náboženství: religionistika, teologie, afrikanistika. Praha: Dingir, 2024, s. 213–220.
[18]Srov. RAHNER, Karl – VORGRIMLER, Herbert. Teologický slovník. Praha: Vyšehrad, 2009, s. 45.
[19]Srov. HAVELKA, Ondřej. Satan v abrahamovských svatých Písmech 1/3: židovský Tanach – Náboženský infoservis
[20]Srov. RAHNER, Karl – VORGRIMLER, Herbert. Teologický slovník. Praha: Vyšehrad, 2009, s. 233.
[21]Srov. AUDI, Robert. The Cambridge Dictionary of Philosophy. Cambridge: Cambridge University Press, 1999, s. 908.
[22]Srov. POSPÍŠIL, Ctirad Václav. Jako v nebi, tak i na zemi: náčrt trinitární teologie. Praha: Krystal OP; Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2007, s. 258–259.
[23]Srov. LIEU, Samuel N. C. Manichaeism in Mesopotamia and the Roman East. Leiden: Brill, 1999, s. 210–215.
[24]Srov. tamtéž, s. 97.
Související příspěvky:
