Anglický král Karel III. navštěvuje v těchto dnech Vatikán, účastní se bohoslužby s papežem Lvem XIV. a při té příležitosti se ve veřejném prostoru opět, podobně jako při nedávném jmenování Sarah Mullallyové na stolec canterburských arcibiskupů, vyrojila řada mýtů a nepochopení ohledně toho, jak je to s vedením a strukturou anglikánské církve. Jsou to přitom otázky o to podstatnější, když se v současnosti samotné Anglikánské společenství otřásá vnitřními spory, které ohrožují jeho jednotu.
Řekněme si nyní ale jen tu hlavní věc, která je neustálým zdrojem neporozumění: Ne, hlavou anglikánské církve skutečně není král.
Anglikánská církev, nebo ještě přesněji Anglikánské společenství je celosvětová církevní organizace, která je v současnosti asi třetí největší křesťanskou denominací po římských katolících a pravoslavných. Skládá se z mnoha provincií (je jich aktuálně 42), které jsou z velké části nezávislé a samosprávné. Historicky tyto provincie vznikly obvykle misijní činností z Anglie v rámci Britského impéria, ale dnes mají vlastní tradici, charakter a vedoucí orgány. Mezi nejznámější anglikánské provincie patří třeba velká a vlivná Episkopální církev v USA, nebo velmi početné anglikánské provincie v Africe, které jsou vzhledem ke svému konzervativnímu nastavení v současnosti hlavním zdrojem napětí v rámci anglikánské církve.
Ani na samotných Britských ostrovech a ve Spojeném království není jen jedna církevní jurisdikce. Přímo v Anglii najdeme samozřejmě Anglickou církev (Church of England), která je historicky mateřskou církví celého společenství, jakkoli dnes už není pravděpodobně ani provincií největší, respektive nejlidnatější. Jednou z velkých chyb, které se často dopouští novináři a komentátoři neznalí církevního prostředí, je zaměňování Anglické církve (tj. anglikánské církve Anglie) a anglikánské církve jako takové, tedy celého celosvětového Anglikánského společenství. V rámci Britských ostrovů mají samostatné a na Anglické církvi nezávislé církevní provincie Wales, Skotsko i Irsko (včetně Severního Irska).
A nyní konečně přijde řeč na krále nebo královnu. Jeho historická role je omezena pouze a jedině na tu Anglickou církev, která ji upravuje v kánonu 6 a 7 svého kanonického práva. Koruně je v církvi přiznána pozice „vrchního správce“, což je – zjednodušeně řečeno – uznání jeho světské autority (ne už ale autority duchovní nebo věroučné) nad církví. Souvisí to i s pozicí státní církve, kterou Anglická církev má – její biskupové zasedají v parlamentu, parlament schvaluje některá církevní nařízení podobně jako zákony a král jmenuje na doporučení předsedy vlády biskupy a formálně zahajuje synodní shromáždění církve podobně, jako formálně zahajuje jednání parlamentu. Naopak je to arcibiskup z Canterbury, který korunuje krále. Takže tato provázanost je do jisté míry vzájemná. Ale platí skutečně pouze v Anglii. Už ve Walesu, Skotsku, Irsku, natož pak ve všech ostatních ze 42 provincií Anglikánského společenství nemá král církevní roli žádnou, tím méně aby byl „hlavou“ církve. Ve skutečnosti, pokud se král nachází ve Skotsku, tak ani není anglikán. Zde je totiž považován za člena Skotské církve, která je presbyteriánská. Anglikánská církev ve Skotsku – přesněji Skotská episkopální církev – nemá s Korunou žádnou vazbu.
Kdo tedy je hlavou celosvětové anglikánské církve?
Asi záleží na tom, co myslíme tím termínem „hlava“. Hlavu ve smyslu monokraticky vykonávaného primátu a univerzální jurisdikce, jakými disponuje od roku 1870 papež v rámci církve římskokatolické, anglikáni nemají – a nemají ho ani církve pravoslavné a další církevní rodiny. Anglikánské provincie jsou z velké části autonomní a mají své vlastní hlavy, kterými jsou obvykle arcibiskupové–primasové. Tato autonomie ale není absolutní.
Anglikánské společenství má čtyři tzv. nástroje společenství, které zajišťují a vyjadřují jednotu. Jsou jimi Lambethská konference, tj. shromáždění anglikánských biskupů z celého světa, rada primasů z jednotlivých provincií, Anglikánská konzultační rada, což je spíše správní orgán, a nakonec sám arcibiskup nebo arcibiskupka z Canterbury.
Historicky vždy platilo, že se nikdo nemůže považovat za člena Anglikánského společenství a nebýt současně v jednotě s Canterbury. Zároveň arcibiskup z Canterbury hraje významnou roli i u zbylých třech nástrojů společenství, zejména u Lambethské konference, která se schází na jeho (nebo její) pozvání. Neznamená to ale, že by arcibiskup z Canterbury měl tyto nástroje pod svou přímou kontrolou, nebo že by měl možnost přímo zasahovat do dění v jiných provinciích. To nakonec z velké části nemůže ani v druhé polovině Anglické církve, která spadá pod arcibiskupa z Yorku. Jeho pozice mu dává nicméně velkou poradní, symbolickou a neformální autoritu.
Shrnuto a podtrženo, chceme-li zjednodušeně říci, kdo je individuální hlavou anglikánské církve, pak je asi jediná správná odpověď: Pokud vůbec někdo, tak arcibiskup nebo arcibiskupka z Canterbury. Jedním dechem je ale třeba říci, že to v žádném případě není hlava toho typu, jako je papež v církvi katolické, a že má vedle sebe ještě další orgány církevního rozhodování a vedení. A také je třeba říci, že se v současnosti v důsledku napětí mezi liberálními a konzervativními částmi společenství všechny jeho nástroje, arcibiskupský stolec nevyjímaje, poměrně silně otřásají. Možná bude brzy třeba hovořit o tom, že anglikáni žádnou jednoznačně identifikovanou hlavu nemají a jednotlivé anglikánské církve a provincie půjdou svými vlastními a oddělenými cestami.
To ukáže čas. Nicméně tak nebo tak můžeme říci s jistotou: Jestli má anglikánská církev nějakou hlavu, tak jí určitě není král. Jestliže král Karel III. navštěvuje papeže, činí tak jako hlava státu, v kterém má jedna provincie anglikánské církve významné postavení a ke které on má zvláštní vztah. Nic víc a nic méně.
Náhledový obrázek: Setkání britského krále Karla III. a papeže Lva XIV. Zdroj: ČT24/Reuters.
Související příspěvky:
