Minima animalia

Andreas Weber, Minima animalia: Horarium přírody. Praha: Obec širšího společenství českých unitářů 2024, 132 s.

Andreas Weber (*1967) je německý biolog a filosof, autor řady knih, v nichž předkládá svůj originální pohled na vztah přírody a člověka. Jeho knihy se pohybují na pomezí vědy, poezie, filosofie a spirituality. Česky vyšly jeho biologicko-filosofické eseje Cítí, tedy je (Malvern 2022) a Hmota a touha (Malvern 2023) a také knihy o vztahu přírody a výchovy dětí Víc bláta! (Malvern 2015) a Blbinky a bláto (DharmaGaia 2015).

V roce 2024 vydala Obec širšího společenství českých unitářů překlad dalšího Weberova díla – Minima animalia: Horarium přírody. Originální německý text vznikl již v letech 2009–2010. Název odkazuje na knihu Theodora W. Adorna (1903–1969) Minima moralia. Ta vyšla roku 1951 a byla pokusem o nástin etiky pro lidstvo, které se čerstvě vynořilo ze zdrcujícího traumatu druhé světové války a holocaustu. Podobně Weber přichází s Minima animalia v době gradující klimatické krize a šestého vymírání druhů.

Weber čtenáře v knize provádí celým jedním rokem – od prvních sněženek přes rozkvět jara, léto, podzim a zimu na počátek dalšího jara, opět k prvním sněženkám. Zachycuje setkání s různými druhy života – živočichy i rostlinami, – ale i s celými ekosystémy (les, jezero, moře), s počasím (sněžení, bouřka, pražící slunce) a se svou rodinou (děti, pes). Jednotlivá setkání jsou vždy nadepsána latinským názvem oné formy života, která autora k psaní inspirovala. Některé kapitolky či krátké eseje mají jen několik slov, jiné i několik stran. Díky tomu, že Andreas Weber žije s rodinou střídavě v Berlíně a v italské Ligurii, setkáváme se v jeho knize s formami života především z těchto zeměpisných oblastí.

Minima animalia není knihou explicitně nebo výhradně spirituální, natož náboženskou, nicméně spirituální a náboženská témata ji silně prostupují. Autor se do nich pouští často nečekaně, jako by bezděky, zároveň odvážně, a poté je náhle opouští, aby opět mluvil jazykem ekologie, biologie a poezie.

„Spiritualita je to hlavní. Mokřad nelze chránit bez přesvědčení, že je posvátný, byť bychom to vnímali třeba nejasně.“ (s. 76)

Motiv posvátnosti přírody a posvátnosti místa, vlastní ekologicky zaměřené spiritualitě – ale třeba i novopohanství a mnohým animistickým náboženstvím – je zde artikulován zcela otevřeně.

Pozoruhodná je polemika s (konkrétněji nedefinovanými) „ezoteriky“, do které se autor pouští na řadě míst. Na „ezotericích“ – kterými zřejmě míní určitý typ vyznavačů současné alternativní spirituality – mu vadí zejména jejich evoluční optimismus a odpojení od hmotné a tragické dimenze života.

„Nestojíme na prahu ‚evolučního skoku‘, jak si dosud představují optimističtí ezoterici, ale uprostřed šesté vlny gigantického vymírání druhů, doprovázeného hroucením civilizace.“ (s. 47)

Důraz na temnější patra spirituality je pro Webera jedním z klíčových motivů.

„Zdá se, že se Bůh zjevuje také – a možná především – v tom, co je strašlivé.“ (s. 76)

Šesté vymírání druhů vede Webera a k teologicky laděným úvahám:

„Proto si myslím, že svoji situaci musíme považovat za ztracenou, za smrt v gigantickém měřítku. Zároveň si ale myslím, že tato situace nemá být důvodem pro zoufalý hédonismus ani hlubokou depresi, ale pro pokus pochopit stvoření (či Stvořitele, který s ním splývá) právě skrze tuto katastrofu. Stojíme před nezměrnou theodiceou, ospravedlněním Boha, a myslím si, že se dá řešit bez zoufalství.“ (s. 47–48)

Výše naznačený Weberův panteismus se ukazuje i v dalších místech jeho knihy. Kromě neoddělitelnosti Stvořitele a stvoření klade důraz na neoddělitelnost ducha a hmoty (duše a těla), která je pro Webera kvintesencí toho, čemu říká poezie. Weber se opět paušálně vymezuje vůči „ezoterikům“, ale i vyznavačům tradičních náboženství:

„V dualismu duše a těla však poezie být nemůže. To je hlubší důvod, proč je tak přitažlivý pro ezoteriky i pro ty, kdo chodí do kostela.“ (s. 94)

Panteismus a anti-dualismus se pro Webera zároveň nijak nevylučuje s personalismem:

„Promlouvá ke mně Martin Buber. Jeho dialogický princip říká, že všechno může být Ty, nejenom člověk, nejenom Bůh, ale i strom.“ (s. 73)

Jindy pro opis Boha používá Weber příměry z oblasti fyziky a geometrie:

„Celý kosmos není než atom seberealizace – a Bůh je nekonečný bod.“ (s. 121)

Tématem, které prostupuje celou knihou, je smrt. Smrt je bytostně spjatá se životem, jde o dvě strany téže mince:

„Jen proto, že jsme smrtelní, jsme živí.“ (s. 107)

Weber zároveň nevěří, že by smrt byla definitivním koncem lidského vědomí:

„Zírám do tmavého sněhu a najednou vím, že subjektivita, vlastní stanovisko čili ‚duše‘ nekončí, když člověk zemře, když leží chladný a bez života, pokroucený a nějak podivně spokojený v malé bedýnce jako v pondělí otec mojí ženy.“ (s. 119)

Weber čerpá svá přesvědčení o povaze reality nejen z vědeckého poznání, ale také (či snad: především) ze svých prožitků, pocitů a náhlých vhledů či inspirací, které se svou povahou někdy blíží zjevení.

„V tomhle okamžiku to prostě vím. Vím, aniž bych to dovedl odůvodnit lépe, než že to není konec všeho.“ (s. 119–120)

Myšlence nesmrtelnosti života je věnován i rozhovor Andrease Webera pro časopis Tvar.

Německý biolog se hlásí k odkazu romantismu, který označuje jako „severní renesanci“, zejména pak k dílu J. W. Goetheho (1749–1832). Kvůli svému (neo)romantickému zamření je Weber, podle vlastních slov, velmi nepopulární v německých intelektuálních kruzích. Naopak dobrého přijetí se mu dostává v anglofonním prostředí, ale také v České republice.

Andreas Weber praktikuje a příležitostně vyučuje súfismus. Vytváří kurzy pro duchovně-vzdělávací web Advaya; zde sám sebe označuje jako mystika. Weber studoval v Paříži u chilského biologa a neurologa Francisca Varely (1946–2001). Varela praktikoval tibetský buddhismus a spoluzaložil Institut mysli a života (Mind and Life Institute), který si klade za cíl propojovat vědu se spiritualitou.

Náhledová fotografie: Andreas Weber ze zdroje zde.