Také přijetí a působení zákona 3/2002 Sb. má svou historii a svůj kontext, který je třeba znát pro kvalitní zapojení do současné diskuse o možnosti zrušení registrace Náboženské společnosti Svědkové Jehovovi (NSSJ). Čeští svědkové Jehovovi se této možnosti obávají (jak jsme psali zde), a v důsledku těchto obav a na ně navazující diskuse vznikla v Náboženském infoservisu série článků o nauce tohoto společenství o „vyhýbání se“. Tento článek je už sedmý. První díl je zde.
Zákon platný do roku 2002
Zákon 3/2002 Sb., o nějž jde v současných diskusích, vystřídal předchozí, ještě československý zákon 308/1991 Sb. „o svobodě víry a postavení církví a náboženských společností“. V tomto zákoně, přijatém Federálním shromážděním České a Slovenské Federativní Republiky, byly charakteristiky registrované církve nebo náboženské společnosti (tzv. kvalitativní podmínky) určeny podstatně obecněji (v § 15) než v zákoně, který platí v současnosti:
Registrující orgán přezkoumá, zda založení a činnost církve nebo náboženské společnosti není v rozporu s tímto zákonem a ostatními zákony, ochranou bezpečnosti občanů a veřejného pořádku, zdraví a mravnosti, zásadami lidskosti a snášenlivosti, nebo zda nejsou ohrožena práva jiných právnických osob a občanů.
Nutný počet osob, které se k církvi a náboženské společnosti hlásí, určoval dříve zákon České národní rady 161/1992 Sb. „o registraci církví a náboženských společností“ v § 1, odst. a), a to na
nejméně deset tisíc zletilých osob, které mají trvalý pobyt na území České republiky.
Výjimku z tohoto počtu umožňoval zákon jen těm subjektům, které byly členy Světové rady církví. Tento krátký zákon 161/1992 Sb. navazoval na federální zákon 308/1991 Sb. a určoval tzv. kvantitativní podmínku registrace pro českou část federace.
Potřebné počty hlásících se
Zásadní změnou, kterou přinesl nový zákon České republiky platný od roku 2002, byla liberalizace tzv. kvantitativní podmínky. Registraci církve a náboženské společnosti umožňuje nový zákon podle § 10, odst. 2, písm. c) už tehdy, pokud
[n]ávrh na registraci církve a náboženské společnosti [obsahuje] … v originále podpisy nejméně 300 zletilých občanů České republiky nebo cizinců s trvalým pobytem v České republice hlásících se k této církvi a náboženské společnosti…
Radikálně snížený počet těch, kteří se k nově registrované církvi a náboženské společnosti hlásí (z deseti tisíc na tři sta), provází v novém zákoně ustanovení o tzv. zvláštních právech (s tímto pojmem předchozí zákon nepracoval). Těmito právy jsou – zjednodušeně řečeno – právo a) vyučovat náboženství na státních školách; dále právo pověřit osoby k výkonu duchovenské služby b) v ozbrojených silách, c) v místech vazby, výkonu trestu odnětí svobody, zabezpečovací detence, ochranné léčby a ochranné výchovy, d) konat obřady s církevními sňatky, e) zřizovat církevní školy a f) zachovávat v určitých případech mlčenlivost (více viz např. zde).[1] Podle Zásad nového zákona, které byly součástí Důvodové zprávy k novému zákonu 3/2002 Sb., vznikla tímto způsobem podle vzoru rakouského zákona tzv. dvoustupňová registrace: prvním stupněm se myslí „pouhá“ registrace, druhým stupněm pak přiznání zvláštních práv.
Návrh na přiznání těchto zvláštních práv musí podle § 11 tohoto zákona obsahovat
podpisy tolika zletilých občanů České republiky nebo cizinců s trvalým pobytem v České republice hlásících se k této církvi a náboženské společnosti, kolik činí nejméně 1 promile obyvatel České republiky podle posledního sčítání lidu.
Vysoký počet „hlásících se“, který požadoval starý zákon 161/1992 Sb., se tak v novém zákoně 3/2002 Sb. přesunul z podmínky registrace do podmínky přiznání zvláštních práv, tedy z tzv. prvního stupně do stupně druhého.
Náboženská společnost Svědkové Jehovovi (NSSJ), o niž jde v této sérii článků, byla registrována roku 1993 podle zákona 308/1991 Sb. na základě splnění podmínky zákona 161/1992 Sb. V průběhu dalších let jí byla přiznána všechna práva kromě těch, které jsou výše označeny písmeny b) a e).[2]
Paragraf 5 zákona 3/2002 Sb.
Byla to pravděpodobně snaha vyvážit liberalizovanou a relativně snadnou možnost registrace, co přimělo zákonodárce podstatně rozšířit tzv. kvalitativní podmínky registrace. Jsou uvedeny v § 5 zákona 3/2002 Sb., který byl nazván „Podmínky vzniku a působení církví a náboženských společností“ a o němž se při neoficiálních příležitostech mluvilo jako o „paragrafu proti sektám“. V jeho zařazení do zákona a v jeho dikci byl patrný vliv morální paniky kvůli tzv. sektám, která postihla západní společnosti v 90. letech po sérii vražd a sebevražd v nových náboženských hnutích ve Spojených státech, v Japonsku, Kanadě, ve Švýcarsku a ve Francii, v roce 2000 pak v Ugandě. Česká společnost měla kromě zpráv ze světa o těchto tragických událostech v živé paměti také příběh tzv. imanuelitů z let 1993–1994, v němž několikrát došlo k ohrožení zdraví a života.
V této dobové atmosféře se před projednáváním zákona v Parlamentu České republiky často mluvilo také o právě přijatém francouzském zákoně „na podporu prevence a represe sektářských hnutí, která porušují lidská práva a základní svobody“. Tento zákon 504/2001, známý jako zákon Abouta a Picardové, byl zjevně ovlivněn hromadnými vraždami a sebevraždami náboženského společenství Řád Slunečního chrámu v letech 1994, 1995 a 1997 ve frankofonních oblastech. Jeho represivní dikce je předmětem kritiky religionistů a lidskoprávních aktivistů až do současnosti.
I když „paragraf proti sektám“ zákona 3/2002 Sb. vznikl za těchto okolností, nebylo záměrem registrujícího orgánu (tehdy nazvaného „odbor církví“ Ministerstva kultury) zpochybnit status již dříve registrovaných společenství (mezi něž patřila – jak je napsáno již výše – také NSSJ). V části rozhovoru pro časopis Dingir, která se týkala tzv. kvalitativních podmínek, řekla dr. Jana Řepová, tehdejší vedoucí odboru církví, o dosud registrovaných církvích a náboženských společnostech:[3]
Je … samozřejmé, že i současně registrované církve dříve prokázaly, že je [tyto kvalitativní podmínky] splňují.
Paragraf 5 zákona 3/2002 Sb. obsahuje řadu negativně formulovaných podmínek pro registraci církve a náboženské společnosti (jednou z nich bylo i „poškozování … sociálních vazeb“, o které jde v této sérii článků). Tyto podmínky ovšem byly až do roku 2013 spojeny kumulativně, což znamená, že podle zákona by musely být splněny současně. Jak je uvedeno v komentáři k tomuto zákonu,[4]
[t]oto kumulativní spojení negativních podmínek vyvolává oprávněné pochybnosti o aplikovatelnosti ustanovení. … Ve větné konstrukci … ustanovení dochází k několika vyšinutím z větné vazby, což … znemožňuje jeho porozumění. Spolu se zjevně nelogickým kumulativním spojením většiny podmínek tak nekvalitní práce zákonodárce značně ztěžuje možnost toto ustanovení v praxi aplikovat.
A skutečně – snad i kvůli nešikovné formulaci nebyl § 5 nikdy použit. Ale nebyl použit ani později, kdy formulace tohoto paragrafu byla roku 2013 upravena zákonem 303/2013 Sb. Novelizované znění § 5 zákona 3/2002 Sb. tedy sice výrazně zlepšilo aplikovatelnost ustanovení,[5] to ale stejně až do současnosti aplikováno nebylo. Aktuálně je § 5 formulován takto:
Vznikat a vyvíjet činnost nemůže církev a náboženská společnost, jejíž učení nebo činnost sleduje porušení práva nebo dosažení nějakého cíle nezákonným způsobem, zejména pokud
a) popírá nebo omezuje osobní, politická nebo jiná práva fyzických osob pro jejich národnost, pohlaví, rasu, původ, politické nebo jiné smýšlení, náboženské vyznání nebo sociální postavení,
b) rozněcuje nenávist a nesnášenlivost,
c) podporuje násilí nebo porušování právních předpisů,
d) závažně narušuje veřejnou mravnost, veřejný pořádek nebo veřejné zdraví,
e) omezuje osobní svobodu osob zejména tím, že využívá psychický nebo fyzický nátlak k vytvoření závislosti, která vede k fyzickému, psychickému nebo ekonomickému poškozování těchto osob nebo jejich rodinných příslušníků, k poškozování jejich sociálních vazeb včetně omezování psychického vývoje nezletilých nebo omezování jejich práva na vzdělání, nebo zabraňuje nezletilým přijmout zdravotní péči odpovídající zdravotním potřebám, nebo
f) je její učení utajováno vcelku nebo v některých částech, stejně jako organizační struktura církve a náboženské společnosti a vazby na zahraniční složky, je-li částí církve a náboženské společnosti působící mimo území České republiky.
Pokud shrneme tuto část článku, můžeme konstatovat, že podmínky vzniku a působení církví a náboženských společností podle zákona 3/2002 Sb. jdou daleko za podmínky předchozího zákona 308/1991 Sb. a jsou alespoň částečně – jak již bylo řečeno – odrazem „protisektářské“ paniky. Ovšem v době, kdy tato panika ještě doznívala, nebylo dost dobře možné § 5 aplikovat kvůli jeho ne dost promyšlené formulaci. A po novelizaci v roce 2013 zjevně převládla snaha zachovat ve vztahu k registrovaným církvím a náboženským společnostem status quo a nezpochybňovat registraci žádné z nich. Paragraf, na jehož ideovou problematičnost („protisektářské“ zaměření) někteří religionisté upozorňovali od samého počátku,[6] tak – pokud je nám známo – doposud nikdy nebyl použit proti žádnému z náboženských společenství.
Funkce zákona z hlediska religionistiky
Možnost registrace církví a náboženských společností kultivuje náboženské prostředí české společnosti, což je v zájmu českého státu. Toto tvrzení zní možná banálně, ale je třeba připomenout, že stát prostřednictvím Ministerstva kultury neuděluje registraci „z milosti“, ale sám má zájem na tom, aby náboženská společenství měla odpovídající právní status, aby byly známy jejich kontaktní osoby, adresy, na nichž je možné je oslovit, jejich stanovy, jejich nauka a praxe apod. Názorný je případ církve Šinčchondži, která v české společnosti rozvíjí od roku 2013 intenzivní misijní aktivity. V prvních deseti letech přitom nebylo možné misionáře jakkoli kontaktovat nebo získat od církve jakékoli informace (psali jsme o tom např. zde). Skrytá činnost přiváděla k zoufalství desítky občanů, blízkých konvertitům do této církve.
Z hlediska religionistiky je navíc patrné, že registrace kultivuje i samotná náboženská společenství, a to zvláště ta lokální a nově působící. Děje se to například tím, že návrh na registraci musí podle § 10 obsahovat základní charakteristiku církve a náboženské společnosti, jejího učení a poslání, její organizační strukturu, její zásady hospodaření apod. Kontakt s registrujícím úřadem tak přiměje nová společenství k tomu, aby jasněji formulovala nauku a zásady náboženské praxe, promyslela organizaci společenství, ustanovila pojistky i pro situace, které dosud nenastaly, apod. Proces registrace a status registrované církve a náboženské společnosti tak mohou přispět k etablování náboženského společenství ve společnosti, k jeho přijetí společností a k otupení konfliktů s různými segmenty většinové společnosti, které vznik nového náboženství někdy provázejí. Přechod náboženského společenství z pozice podezírané „sekty“ do pozice respektované denominace (tzv. proces denominalizace) může být registračním jednáním urychlen a usnadněn.
Naopak odmítnutí registrace, anebo dokonce zrušení již přiznané registrace hrozí tím, že náboženské společenství se bude radikalizovat. Pod dojmem pronásledování či nespravedlnosti se může uzavřít, do jeho vedení se mohou snáze dostat osobnosti s radikálními postoji, naukově se společenství může více vymezovat proti většinové společnosti a většinovému způsobu života, mohou se výrazně zhoršit vztahy mezi příslušníky společenství a jejich blízkými lidmi, kteří ke společenství nepatří, apod. Takové společenství se pak může snadněji dostat do různých napětí a konfliktů. To vše může přispět ke zbrzdění procesu denominalizace, a může dokonce – ve výjimečných případech – hrozit násilím. To bezpochyby není v zájmu státu. Prozíravou politikou demokratického a nábožensky pluralitního státu je naopak umožnit náboženským společnostem, aby se staly etablovanými a společensky respektovanými denominacemi a aby toto postavení nebylo zpochybňováno. Právě registrace je pro takovou politiku důležitým nástrojem.
Na příště
Po zkoumání obsahu nauky svědků Jehovových o „vyhýbání se“ a souvisejících okolností dojdeme příště k předběžnému závěru. Závěr série to ale nebude. Už teď je přichystáno několik doplňujících článků, které pomohou nahlédnout celou problematiku z dalších úhlů.
Poznámky:
[1] Mezi zvláštními právy bylo do roku 2012 také „právo [církve a náboženské společnosti] být financována podle zvláštního právního předpisu o finančním zabezpečení církví a náboženských společností“. Toto právo bylo zrušeno zákonem 428/2012 Sb. o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (§ 23, odst. 1), který nabyl účinnosti 1. ledna 2013.
[2] O výše zmíněné právo „být financována“ Náboženská společnost Svědkové Jehovovi nežádala.
[3] VOJTÍŠEK, Zdeněk, Nový zákon, staré otázky, Dingir 3 (1), 2000, s. 12. Rozhovor je dostupný zde.
[4] KŘÍŽ, Jakub, Zákon o církvích a náboženských společnostech: komentář, Praha: C. H. Beck 2011, s. 77.
[5] CHOCHOLÁČ, Aleš, Zákon o církvích a náboženských společnostech: komentář, Praha: Wolters Kluwer 2016, s. 46.
[6] Například: ŠTAMPACH, Ivan, „Osudy zákona o postavení církví“, Dingir 5 (4), 2002, s. 6–7.
Psali jsme v Dingiru:
téma Svědkové Jehovovi a vývoj jejich společenství, Dingir 12 (3), 2009, plný text čísla zde.
Související příspěvky:
