Děti naší ulice konečně přeloženy… a skvěle!

Nagíb Mahfúz, Děti naší ulice (přeložila Jitka Jeníková), Praha: Dybbuk, 2024, 375 s., ISBN 978-80-7690-111-7

Dosud jediný arabsky píšící autor je nositelem Nobelovy ceny za literaturu, a tím je Nagíb Mahfúz (1911–2006). Jeho klíčový román Awlád harátiná (Děti naší ulice) se konečně po více než padesáti letech dočkal českého vydání. Ve zdůvodnění Nobelovy cenu za literaturu napsal švédský výbor v roce 1988, že Mahfúz

svými díly bohatými na nuance – tu čistě realistickými, tu sugestivně dvojsmyslnými – formoval arabské vypravěčské umění, jež vztahuje na celé lidstvo.

Právě tento celosvětový dosah řadí Egypťana Mahfúze mezi klíčové literáty 20. století.

Došátrali se do průchodu a z Jasmínina bytu k nim dolehl opilecký halas. Kdosi prozpěvoval: 

Ty v čapce vyšívané, pověz, kdo ji šil.

Mé srdce propletl s tvým, stehem jej přichytil (s. 154)

Mahfúzovo vrcholné dílo Děti naší ulice mělo být – dle autora samého – „příběhem lidstva“.  Není historizující epopejí, ale jde o román prošpikovaný symboly, aluzemi na lidstvo, na jeho víru v Boha i na lidem sloužící bohy. Jde ovšem i o román o lidském hašteření, nenávisti, závisti, terorismech i rodové úctě, ale především je i o naději, že jednou skončí temná doba útlaků a zasvitne nový úsvit doby zázraků. A to vše ve výtečné jazykové formě.

O sobě ani o svých starostech ale psát nebudu. V porovnání s tím, co trápí naši ulici, jsou jako nic. Naše podivuhodná ulice a její podivuhodné příběhy! Jak se to celé seběhlo? Oč vlastně šlo? Kdo jsou děti naší ulice? (s. 11)

Ponechme komparatistům, literárním historikům a literárním vědcům nakolik je arabská soudobá literatura svébytná a nakolik je pouhým odleskem inspirací ze západní literatury. Každopádně se zdá, že v některých momentech svébytnou literaturou bezesporu je a že dokáže oslovit leckterého čtenáře. Román Děti naší ulice snese srovnání s tím nejlepším, co světová literatura může nabídnout. Kniha je obdivuhodná z více úhlů pohledu. Pro religionisty ukrývá zajímavou interpretaci tří monoteismů jako tří rodově spřízněných potomků jediného praotce. Také odkazuje na technologickou budoucnost lidstva, která se však může záhy proměnit v nástroj zla a terorismu a snad i zabití víry. Přesto jde o neprvoplánovou symboliku, která je otevřená k dalším a dalším možným interpretacím.

V tu chvíli se před domem rozezpívala partička kluků, kteří se tam zastavili:

Rifáo! Veško bleško do gatí,

kdo nakukal ti, že tohle se ti vyplatí? (s. 172)

V rifáovské i kásimovské čtvrti to vyvolalo hlasitý posměch doplněný o šťavnaté nadávky a proklínání. Vzápětí se před nájemním domem srotily děti a daly se do prozpěvování:

Júsufe! Veško bleško do gatí!

Kdo nakukal ti, že tohle se ti vyplatí? (s. 338)

V jednom z anglických převodů nese románu název Children of Gebelawi. Gabaláwí je děd všech protagonistů a tajemný aktér, o kterém se hovoří od počátku až na samý konec knihy. Je klíčovou postavou, jakýmsi středem perspektivy, mimo obraz. A to i přesto, že téměř nikdy není detailně popsán, přesto, že je stále živ, a to minimálně po pět generací, a i přesto, že ho údajně nikdo léta neviděl, že prý odešel do ústraní svého domu…  jak úsečně praví jeden z aktérů děje (viz s. 310). Gabalawí může být symbolem Boha, praotce a původce všech lidí, ale nemusí, záleží na čtenáři. Nejen o Gabalawím se čtenář dozví v autorově úvodu (s. 9–11).

Hlavní text románu je pak zkomponován do pěti hlavních kapitol, které nesou název po čtyřech potomcích starého Gabalawího a ve čtenářích evokují postavy monoteistických náboženství. Prvním je Adam (s. 13–77, kap. 1–23) a jeho žena Umajma (malá matka, tedy Eva), objevuje se zde i Idrís (aluza na Iblíse, Satana). Druhým je Gabal (s. 79–141, kap. 24–43), který je aluzí na Mojžíše. I jeho jméno (gabal znamená „hora“) evokuje Mojžíšův příběh. Třetím je Rifáa (s. 143–202, kap. 44–65), který je alegorií Ježíše. Na to ukazuje i jeho jméno, rifáa, což znamená „ten, který vystoupil (na nebesa)“, čemuž odpovídá i prázdný hrob, či spíše chybějící tělo Rifáího. Dalším hlavním protagonistou již čtvrté kapitoly je Kásim (s. 203–290, kap. 64–91), který je podobou Muhammada. Jeho jméno Kásim znamená  „dělitel“ či „ten, kdo rozděluje“. I jeho příběh je plný podobenství s předávaným Muhammadovým životem (zážitek u Hindiny skály versus první zjevení na hoře al-Híra, mužská postava Kindíla posla Gabalawího versus Džibríl anděl Alláhův…). I zde se objevuje žena Kamar s významem „měsíc“, „luna“ a je aluzí na Chadídžu (Muhammadovu první manželku). Poslední kapitola je věnována osudu Arafy (s. 291–360, kap. 92–114), který odkazuje na moderního člověka. Technické vymoženosti často užívá ve prospěch nejnižších pudů lidství. Vždyť je to právě on, kdo zabije Gabaláwího, sice nechtě, přesto zabije!

Arafa vypadal smutně, ale nikoho nenapadlo, co se v jeho nitru odehrává. Toho, jenž vtrhl do domu, Gabaláwí nezajímal; existenci svého děda potvrdil teprve jeho smrtí, když se odchýlil od všech a navždy si poskvrnil ruce. (s. 328)

Jeho jméno je Arafa, tedy „ten, kdo zná“. Román však není nesen jen jakousi prvoplánovou matricí alegorického převyprávění známých dějů. Mahfúz užívá řadu prvků, které odkrývají další možné dějové zápletky, či spíše další možné vyznění osudů protagonistů, a umožňuje tím další možné interpretace. Například o hlavních postavách se v celém díle neustále dozvídáme z úst pouličních či spíše kavárenských básníků, kteří recitují slavné příběhy, slavných předků.

Románové postavy nejsou nijak brilantně poskládanými charaktery, ale opravdu spíše aluzí či archetypem – jak je charakterizuje v Doslovu Jitka Jeníková – klíčových prvků boje lidstva za přežití. Jitka Jeníková ve výborném doslovu (s. 363–374) shrnuje:

Děti naší ulice dnes nejsou jen knihou – jsou symbolem politického, společenského a kulturního boje, jenž stále není u konce a jenž s každou další generací a s každým dalším obdobím nabírá novou, fascinující podobu. (s. 374)

Kniha není zajímavá jen obsahem, ale i svým druhým životem. O něm nám podává krátké svědectví překladatelka. Mahfúz totiž egyptské vydání románu nezažil. Dlouhá desetiletí tomu bránila samotná instituce al-Azhar, která nechtěla dát své imprimatur na tak ateistickou, bezbožnou, hanebnou a pobuřující knihu. Několik vydání v Libanonu se záhy stalo podkladem pro řadu překladů do světových jazyků. A nejen to. V roce 1994 byl na Nagíba Mahfúze právě za tento román spáchán atentát. Světe, div se, spáchal ho člověk, který román nečetl a byl jen podnícen islamistickou konzervativní propagandou, která román taktéž nečetla!

Pod oknem projel vůz tažený oslem a ozval se zpěv a tleskání:

Modlitbičku za vojáčka,

fez vyměnil za pánbíčka. (s. 242)

Román poprvé vycházel na pokračování ve známém egyptském deníku al-Ahrám během roku 1959, uceleně pak vyšel v Libanonu v roce 1967. Anglických převodů se dočkal již z počátku 80. let a podruhé v roce 1996, do španělštiny v roce 1989, do hebrejštiny a němčiny v roce 1990, do francouzštiny v roce 1991, do řečtiny v roce 1996, do italštiny v roce 2001, do turečtiny v roce 2010 či do polštiny v roce 2013. V roce 2024 se konečně objevil překlad do českého jazyka z pera zkušené Jitky Jeníkové.

Chvála českého překladatelství

Česká jazyková kultura je poměrně bohatá na překlady klíčových děl světové literatury. Nešlo jen o klasiky nám blízké řecké či latinské kultury či biblických knih, ale v průběhu 20. století do českých knihoven přibyla řada překladů klíčových děl asijských kultur. Český čtenář si mohl koupit úseky či převyprávění Mahábháraty, Rámájany či Kámasútry, Tajnou kroniku Mongolů, Tibetskou knihu mrtvých, Tribunovou sútru šestého patriarchy, výňatky z Avesty… Pozadu v tomto „překladatelském hnutí“ nestáli ani čeští a slovenští arabisté, kteří překládali z arabského jazyka klasická díla jako např. Korán, pohádky Tisíce a jedné noci, aforisticky pojatou Knihu lakomců al-Džáhize, lyrické Volání hrdličky Taha Husajna či skvělé kusy od palestinského Ghassána Kanafáního. Později k nim přibyly např. bajka Kalíla wa Dimna, Kafkou inspirovaná Komise Ibráhíma Sunaʿalláha, či řada kusů z maghrebského světa (M. Mammerí, R. Boudjedra, M. Šukrí…). Česká jazyková kultura je zkrátka velmi bohatá na překlady z mnoha jazyků, včetně arabštiny. Můžeme být tedy nač hrdí.

Přesto je stále řada klíčových děl, které se překladů do českého či slovenského jazyka stále nedočkaly. Doposud to platilo i o jednom z klíčových děl arabské, potažmo světové literatury 20. století, Awlád harátiná (Děti naší ulice) egyptského autora Nagíba Mahfúze. Dříve vyšel v češtině kromě několika povídek jen jediný Mahfúzův román, a to Skandál v Káhiře (al-Qáhira al-džadída). Přeložil ho Jaroslav Oliverius a v době pražského jara 1968 ho vydalo nakladatelství Odeon. Ve slovenštině se objevily tři menší Mahfúzovy práce. Zprvu to byl existenciální, surrealistický i experimentální Zlodej a psi (al-Lis wal-kiláb, Bratislava 1990 v překladu L. Drozdíka), dále to byl jakýsi duchovní itinerář putování do legendární země dokonalosti Putovanie Ibn Fattúmu (Rihlat Ibn Fattúma, Bratislava 2007 v překladu M. Briešky). Posledním Mahfúzovým slovensky přeloženým dílem je jedno z jeho posledních psaných děl, krátké zápisy snů s názvem Sny (Ahlám fatrat al-nakáha, Bratislava 2010 v překladu M. Briešky).

Román Děti naší ulice přeložila Jitka Jeníková, klíčová překladatelka ze současné arabštiny. Pod její rukou vyšla řada skvělých soudobých arabských románů, např. Aláʾ al-Aswání (*1957) a jeho mozaikový Jakobiánův dům, černo-humorná alegorie Frankeinstein z Bagdádu iráckého Ahmeda Saadawího (*1973), mrazivá a snad i beznadějná novela Smrt je dřina od syrského Chálida Chalífy (1964–2023) či smutná rodinná epopej Modrá mezi nebem a vodou původem palestinské autorky Susan Abulhawové (*1970). Z anglických převodů připomeňme nedávno přeložené biografické líčení ujgurského autora Tahira Hamut Izgila (*1969) v jeho Čekám, až si pro mě v noci přijdou. Svými překlady Jitka Jeníková pomáhá otevírat okna do světa, nám příliš zamlženého izraelsko-palestinským konfliktem, syrskou občanskou válkou či iráckým hledáním svébytnosti a nové identity po roce 2003, do světa, který je našinci spojován s bojovným islámem, zahalenými ženami a tu a tam s prožitou dovolenou v turistických centrech Hurghády či Džerby.

Překladem románu Děti naší ulice splatila česká jazyková kultura veliký dluh. Ovšem stále řada skvostných děl ze soudobé arabské literatury na český překlad ještě čeká. Když se necháme inspirovat prestižní literární cenou IPAF (International Price for Arabic Fiction, od roku 2007), pak můžeme jmenovat další díla a autory. Libanonská vítězka Hoda Barakatová (*1952) ať už svým homosexuálně laděným Kámen smíchu (ar. Hadžar al-dahik) či ceněnými mistrovskými črty Noční pošta (Baríd al-lajl). Případně Palestinec Rabai al-Madhoun (*1945) s ceněnou rodinou kronikou Osudy: koncert holokaustu a nakby (Masáʾir: kúnširtú al-húlúkawst wa-l-nakba). Jistě i podivuhodný Sauďan Abdo Khal (*1962) s jedinečnou kritikou korupce a pokrytectví v Házení jisker (Tarmí bi-šarar). Měli bychom jmenovat i nebojácnou Saudku Raja Alemovou (*1956), jež sepsala mysteriózní thriller Holubiččin náhrdelník (Tawq al-hamám) či kuvajtského Sauda Alsanousího (*1981) s jeho hledáním identity postavy Josého potomka Filipínce s kuvajtským pasem, arabským příjmením a křesťanským křestním jménem Stonek bambusu (Sáq al-Bámbú).

Z jiných ceněných děl připomeňme v Čechách opomíjeného Palestince Emile Habibiho (1922–1996) s jeho skvostnou švejkovsky laděnou variací Tajný život Saʿída: pesoptimisty (al-Waqáʾiʿ al-gharíba fí ichtifáʾ Saʿíd Abí al-Nahs al-Mutašáʾil), případně dalšího Palestince, často oceňovaného Ibrahima Nasralláha (*1954) s jeho jedinečnými historickými epopejemi.

V češtině však chybí i řada egyptských skvostů, jako např. mrazivý Hřích (al-Harám) od Jusúfa Idríse (1927–1991) či pro egyptskou moderní literaturu klíčový román Návrat ducha (Awdat al-rúh) Tawfíqa al-Hakíma (1898–1987). Snad největší z českých dluhů vůči egyptské literatuře je dlouhodobé opomíjení díla Nawal El Saadawíové (1931–2021). Tato neúnavná egyptská bojovnice za práva žen měla mít v češtině dávno přeloženu klíčovou drsnou novelu Žena v bodě nula (Imraʾat ʿinda nuqtat al-sifr), která podle mnohých kritiků je ódou na nezlomné statečné ženství. Jistě by také stálo za to čtenáře seznámit s podivuhodným muslimským vylíčením Ježíšovi smrti v novele Kamela Husseina (1901–1977) Obec bezpráví (Qarja zálima). V neposlední řadě připomeňme jemenského Alího al-Muqrího (*1966), který je laureátem řady literárních cen, a jeho kritika upozaďování ženských práv v románu Zakázaná žena (Hurma) je také zaznamenáníhodná.

Zůstal stát, kde byl, a tiše si prozpěvoval:

Jak pyšné, krásko má, jsou tvé líce,

dolij mi, krásko, krásu svou do sklenice,

krásnější pohled nezná oka mého zřítelnice (s. 307)

K těmto námětům nás inspiroval překlad skvostného egyptského románu Awlád harátiná (Děti naší ulice). Jeho autor Nagíb Mahfúz napsal:

Toto je příběh naší ulice, nebo přesněji příběhy… Všechny děti naší ulice si je vyprávějí tak, jak je slyšely v místní kavárně a jak se předávají z generace na generaci… Tolik situací volá po vyprávění!…

To je dům našeho dědečka, všichni tady jsme jeho děti a máme nárok na jeho majetek, tak proč hladovíme? Čím jsme se prohřešili?… Tento náš předek je jedna veliká hádanka… Každopádně se jmenoval Gabalawí a naše ulice po něm nese název. Náleží mu vše, co se v ní nachází, každý její obyvatel, a stejně tak i všechno, co ji obklopuje. (s. 9)

V ději románu se některé otázky zodpoví, ale některé zůstanou jen přáním či naději, jak ukazují poslední řádky románu:

Stalo se, že postupně začali z naší ulice mizet mladí muži. Jejich odchod se vysvětloval tím, že se dostali za Hanašem. Připojili se k němu a on je teď učil magii v očekávání dne, kdy přijde přislíbené vykoupení. Správce i jeho mužů se zmocnil strach a do každého koutu nasadili špehy; správce nechal prohledávat domovy a obchody a uvaloval nejtvrdší tresty za ty nejmenší přešlapy. Hole dopadaly za pouhý pohled, vtip nebo smích, až v ulici zavládla ponurá atmosféra strachu, nenávisti a teroru. Lidé však dokázali nespravedlnost snášet a hledali útočiště v trpělivosti. Nevzdávali se naděje, a kdykoliv museli snášet bezpráví, říkali: Tyranie musí mít konec, a jako po noci přichází den, dočkáme se i my v naší ulici konce útlaku, světla úsvitu i zázraků. (s. 360)

Závěrem nezbývá než ještě poděkovat nakladatelství Dybbuk. A to jednak za to, že se odvážilo toto veledílo vydat, ale také za to, že investovalo nemalé prostředky pro opravdu nádherně graficky zpracovanou edici. Čtivost, uchování vyprávěcího rázu, ale i zvukomalebnost a rytmus, to vše je vskutku v tomto překladu na skvostné úrovni. Zkrátka za tento překlad by si cenu Jitka Jeníková bezesporu zasloužila, a nakladatelství Dybbuk za nakladatelský počin roku.

Náhledová fotografie Nagíba Mahfúze: CSA.

Psali jsme v Dingiru:

Lukáš de la Vega Nosek, O ženách, válce i Frankensteinovi: O současné muslimské beletrii, Dingir 25 (4), 2022.