Spontaneita proti naučenosti: myšlenky z rozhovoru s Lukášem Stančíkem

Lukáš Stančík se stal zakladatelem a představitelem náboženského hnutí, někdy označovaného jako Cesta světla nebo Život v srdci. Se slovem „náboženského“ ale není spokojen; má za to, že jeho poselství je „podstatou, samou lidskostí, naplněním všeho“ a nikoli „naučeným náboženstvím“. Volné společenství duchovních hledačů vytvářel již před lety v Opočně, ale po rozepři toto město opustil a přesunul se do Plas. Nyní žije v Běstvinách u Dobrušky. Jeho stoupenci momentálně netvoří komunitu.

Přestože společenství pana Stančíka je relativně nové a malé, kritické zprávy o něm pronikly i do mainstreamových médií; psalo se o něm zpravodajství idnes (zde a zde) a dvě Stančíkova videa zveřejnily pod vlastními titulky Lidové noviny (zde a zde). Kvůli velmi emotivním projevům jsou videa Lukáše Stančíka poměrně známa a diváci na ně reagují často podobně emotivně. V rámci semináře „Nová náboženská hnutí a společenský konflikt“ na Husitské teologické fakultě Univerzity Karlovy jsme s ním vedli ve čtvrtek 3. listopadu 2023 online rozhovor.

V jeho úvodu pan Stančík vyprávěl o svém nadpřirozeném prožitku. Do tohoto zážitku byl – podle svých slov – ,,komerční člověk“. Když od něho odešla partnerka s jejich dvěma dětmi a když se v zoufalství ptal sám sebe, co tedy dělá špatně, že nemůže žít šťastný život se svou rodinou, otevřelo se nad ním světlo a promluvil k němu „všepřítomný hlas“. Sdělil mu: „Nyní jsi udělal vše pro to, co si chtěl, abys měl, nyní ti to není dáno, přijmi cestu, kterou ti nabízím.“ Lukáš Stančík tento zážitek přijal, ale zatím nevěděl, k čemu vede.

Dalších sedm let pak měl nadpřirozené prožitky setkávání s entitami z duchovní sféry. Světlo ho provedlo setkáními s různými lidmi. Ubytoval například bezdomovce, který ho přivedl k Bibli. Během těchto let viděl a poznal, čím společnost žije a že z 98 % neprožívá lásku. Poselstvím pana Stančíka je tedy pozvání, aby v prostředí jeho stoupenců lidé prožili „čisté pole lásky“ bez odsuzování:

„Pojďte žít s námi, protože v osobním prožitku prožijete čisté pole lásky, aniž bychom vás soudili z vlastního ega. Dáváme vám celistvou pozornost a nasloucháme vám, protože my už jsme v lásce, aniž bychom si vybírali, s kým nebo za kolik se budeme scházet.“

Toto pozvání platí pro všechny lidi a je zdarma. Světlo tedy provedlo Lukáše Stančíka blamáží, kterou nazývá „naučenost“ – jako lidé jsme se naučili vzorcům chování, a tak jsme ochočeni k tomu, abychom nežili spontaneitou lásky. Jsme od dětství naučeni potlačovat to, co je nám od naší přirozenosti vlastní. To pan Stančík ukazuje na příkladu matky s malým dítětem, kdy se dítě nějak projevuje, a matka ho kárá, ať to nedělá. Od útlého věku je v nás potlačováno to, co je pro nás přirozené prožívat.

Sedm let v něm působilo světlo tak, že ho provázelo životem. „Vezl se“ na tomto světle a zjišťoval, jak jednoduše, například bez soutěživosti, je možné žít. Na otázku, zda je pan Stančík sám, kdo prožil setkání se světlem, odpověděl, že zatím nepotkal nikoho takového. Je si ovšem vědom toho, že na setkání se světlem se nepřipravoval nijak nábožensky, naopak – pracoval jako diskžokej a byl holkař. Po svém zážitku vyhledal pana faráře, vyprávěl mu svůj příběh a požádal ho o křest, protože cítil, že „patří do jeho klubu“. Pan farář ale nevzal v potaz, co pan Stančík prožil, a pozval ho, aby asi rok a půl poznával křesťanství. Pak by teprve následoval křest. Pan Stančík to vyhodnotil jako nepochopení a tuto cestu odmítl. Náboženství je pro něj – jak už je řečeno výše – také „naučenost“ a „ochočenost“.

V další části rozhovoru pan Stančík hovořil o svém pochopení pojmu „duchovní“. Svoje zážitky se světlem totiž nepovažuje za duchovní; duchovnem prošel a dostal se dál – až ke světlu. Také esoterika a duchovnost je podle něj „naučenost“, labyrint temnoty, který sice slibuje, že se člověk setká s bohem, ale k tomuto setkání člověka nedovedou. Kdyby byl někdo v důsledku této duchovní cesty osvícen skutečným světlem, vyhledal by pana Stančíka a neodsuzoval by ho. Ale to se nestalo. Duchovní vědění a napojení na duchovní svět je naopak zátěží a tím nejhorším sváděním: podle Stančíka mají mnohem blíže k lásce prostí lidé, kteří se o duchovno nebo náboženství nezajímají.

Ovšem cestou duchovna musel projít i pan Stančík. Opočno se podle něj má stát centrem duchovní Evropy, a proto zde po dva roky pořádal Opočno Fest. Tento víkendový festival byl jedinečný v tom, že program nebyl předem dán, ale teprve se vytvářel prožíváním a tvořením těch, kteří přijeli. Tvořili ho pouze slovy a prožitky, bez rituálů. Organizoval také společně středy – opět se „tvořilo slovem“; nepoužívaly se žádné pomůcky ani rituály. Lidé se učili otevírat, prožívat. Po třech letech, kdy se věnoval facebookovému profilu Duchovní Opočno, došlo na facebooku k rozepři s jedním z místních občanů. Po dalším roce Lukáš Stančík Opočno opustil. Vizi toho, že Opočno se stane duchovním centrem Evropy a že se do tohoto města vrátí, si ovšem zachoval.

Pan Stančík má za to, že se natolik odevzdal pravdě, že z něj stále promlouvá bůh. Světlo v něm koná a vede ho. Ani on ani jeho partnerka Gabriela nevydělávají peníze prací: jsou tady připraveni pro lidi, kteří cítí, že jim mají co dát. Videa, v nichž vulgárně nadává lidem, podle něj vznikají proto, že se cítí být „překladačem“: pokud se setká s egem člověka, který s ním bojuje, i on mluví na úrovni jeho ega. „Je spousta videí,“ řekl v rozhovoru, „kde burcuji a křičím na lidi. I sprostě. Protože ego je sprosté, ego je neuctivé, ego je odporné.“ Totéž se týká i násilí na Stančíkově družce Gabriele, k němuž se v jednom z videí přiznal. Nyní řekl, že to, čeho se dopustil, bylo zoufalé, ale protože ho řídí bůh, musel to udělat.

Je mnoho těch, kdo za vulgární projevy a za násilí pana Stančíka odsuzují. Negativních komentářů pod jeho výstupy je naprostá většina. Lukáš Stančík ale poukazuje na 14 lidí, kteří jsou s ním většinou v souladu a kteří cítí, že mají bydlet pospolu. Ostatní lidé by ho neměli soudit, protože neznají „celistvost prožitku“, jak řekl. Ve druhé polovině rozhovoru nás ubezpečil, že ze své cesty nesejde. Nejde po ní proto, že by se z ní těšil, ale proto, že se odevzdal tomu poznání, které mu bylo umožněno. Jeho cesta trvá už jedenáct let a tento rozhovor se studenty kursu nových náboženských hnutí považuje pan Stančík za určitý milník. Rozhovor s ním nebyl snadný – nás jako partnery sice vyzýval, abychom ho kdykoli přerušovali, ale vstoupit do jeho proudu řeči a získat jeho pozornost často nebylo vůbec možné. Přesto jsme rozhovor s ním hodnotili jako velmi přínosný.

Náhledová fotografie: printscreen z rozhovoru.