Jakub Nabi: Iráčan. Praha: Jonathan Livingston, 2024.
Publikace přináší intimní zpověď českého občana kurdské národnosti, lékaře působícího v Praze a Benešově. Je volným pokračováním jeho autobiografického vyprávění Moga (2020). Iráčan líčí, jak se autorův život odvíjí od závěru studia na 1. lékařské fakultě UK a nástupu na místo ortopeda v benešovské nemocnici. Čtenář sleduje jeho radosti a zejména strasti spojené se založením rodiny, jejím rozpadem, diagnostikováním Parkinsonovy nemoci a závislostí na hracích automatech. Tím vším probleskují autorovy sebereflexe, tázání se po Bohu a vzpomínky na rodnou zemi.
Jeho zpověď je tak osobní, až se zdá nemístné podrobit ji recenzi. Má však také širší relevanci, nakolik nám dává nahlédnout to zápasů imigranta z velmi odlišného prostředí. V této situaci se každoročně ocitají statisíce příchozích do Evropy. Sivan (jméno, které používá především) ovšem přistál v Ruzyni již v roce 1992. Nebyl tedy součástí pozdějších migračních vln, které děsí svou živelností. Měl také jasný cíl – stát se lékařem.
Pomáhat, ne škodit
To, že integrace – ač se šrámy a modřinami – dosáhl, svědčí o jeho výjimečné motivaci. Důležitým faktorem je také skutečnost, kterou sice netematizuje, ale z jeho vyprávění zřetelně vyplývá, totiž probíjení se zdejším prostředím na vlastní pěst, případně s pomocí českých přátel, tj. bez výraznější vazby na imigrantskou komunitu. Taková vazba totiž – jak je patrné ze západoevropských zemí – integraci do většinové společnosti podstatně ztěžuje.
Sivan se zděšením vzpomíná na postoje, s jakými se setkal mezi zahraničními studenty v Praze. V souvislosti s událostmi 11. září 2001 mu volal jemenský student medicíny: „Ahoj bratře, moc ti gratuluji a všem muslimům na světě…“ Sivan: „Ahmade, nevím, z čeho máš takovou radost…“ Ahmad: „Zapni televizi, bratře, a uvidíš, jak velký Alláh seslal zkázu na nevěřící!“ (30-31). Taková reakce, zvláště u budoucího lékaře, se Sivanovi příčí. Lékař má přece pomáhat všem – bez ohledu na rasu či náboženství. A Sivan chce pomáhat, ne škodit. Je to zásadní rozhodnutí, protože v zátěžových situacích, jakým bude vystaven, si lze snadno představit i docela jiné než smířlivé vyznění.
Královna Evin
Je-li na autorově osobnosti něco nápadné, je to citová intenzita, s jakou se u průměrného Evropana nesetkáme. Jedná se především o milostná vzplanutí, ale i ta se mohou – jak sám reflektuje – obrátit v pravý opak. Milovanou dívku, Evin, zbožňuje. Tituluje ji „moje Královna“. Rozchod je pak odpovídajícím způsobem devastující. Nese jej statečně, nicméně smířit se s tím, že si Evin nepřeje zůstat s ním v kontaktu a orientuje se na jiného muže, je pro něj velmi těžké. Průměrný Čech se zdá být na podobné situace lépe připraven. A to se v případě Sivana nejedná o první lásku dospívajícího, ale o vztah ženatého čtyřicátníka k dívce, jíž bylo v době jejich seznámení patnáct. Láska k Evin dokonala zkázu již tak napjatého manželství. Tím Sivan ztrácí možnost častějšího kontaktu se svými dvěma dcerami.
Za všechno mohou Američané
Rozporuplný je také Sivanův vztah k rodné zemi a tématu migrace. Sotva tomu může být jinak. Je hrdý na slávu staré Mezopotámie, ale dobře ví, že současný Irák mu nemá co nabídnout. Nenajde tam ani to základní – spravedlnost a bezpečí. Jeho dětství bylo poznamenáno chudobou a příležitost stát se lékařem, se mu naskytla teprve v Čechách. Píše:
Když jsem ještě žil v Iráku, jednou jsem si u svého otce postěžoval, že je mi už 20 let a žiji tady ve válkách, načež mi otec odpověděl, že on tady je už přes 70 let a také celý čas zde byly války a ještě dodal: „Synku, kdyby tady byl tvůj dědeček, také by řekl to samé, že je mu asi sto let a pořád se zde válčí.“ (244)
Nicméně za aktuální situaci mohou Američané, kteří si pod vedením prezidenta Bushe mladšího a s přispěním britského lídra Blaira předsevzali zcela rozvrátit Irák, aby již nikdy nemohl představovat hrozbu pro Izrael. Svou intervenci sice ospravedlňovali svržením diktátora a zavedením demokracie, ale byl Saddám Husajn tak špatný, jak Američané celému světu vykládali? Bezprostředně po pádu režimu Iráčané v Bagdádu nadšeně bušili do Husajnova pomníku.
Netušili však, že to nebude trvat dlouho a budou Alláha žádat o odpuštění… neboť operace Trvalá svoboda do Iráku přinesla trvalý chaos… Zklamané očekávání je mnohdy hůř přijatelné než klid v nesvobodné zemi. (109)
Jak může západní civilizace [tj. demokracie] fungovat v zemi, kde je islám? Vždyť ty dvě kultury jsou ideově od sebe jako nebe a země, které se nikde nedotýkají. (54)
Sivanovy vzpomínky na diktátorův konec se odehrávají v polaritě cti a hanby. Ať byl Husajn, jaký byl, když jej američtí vojáci vytáhli z nějaké díry v zemi, vypadal jak bezdomovec – a čekala jej poprava. Sivan, ač Kurd, s jakými se Husajn nepáral, pociťuje újmu na cti.
Merkelová je hodná, Zeman špatný
Od neteře dostává kontakt na mladého krajana, který je zadržován v Čechách. Jede jej navštívit do Bělé pod Bezdězem. Ten sice pookřeje, nicméně v Čechách zůstat nehodlá. Jeho cílem je Německo, země zaslíbená. Ujme se jej česká neziskovka, jízdenku do Německa mu koupí. Sivan oceňuje vstřícný přístup Merkelové – v kontrastu s bezcitností prezidenta Zemana.
Zabředá do rozporů, k nimž není schopen nabídnout řešení. Vítá skutečnost, že některé evropské země otevřely „uprchlíkům“ dveře dokořán, ačkoli ví, že jejich soužití s většinovou společností má svá rizika. Proto píše otevřený dopis ministru vnitra, aby upustil od plánovaného zřízení uprchlického centra v Benešově. Starat se o uprchlíky je pěkné, ale ve středu našeho města prosím ne. U místních mu to vynese značnou popularitu a dopis je široce sdílen na sociálních sítích.
Recenzent si klade otázku, zda totéž, co autor vyčítá Američanům intervenujícím v Iráku, tedy skutečnost, že se pokusili zavést demokracii, o niž místní nestáli, neplatí také v opačném směru, tj. proč by měli Evropané stát o proměnu svých společností, v niž nevyhnutelně vyústí každoroční příjem statisíců převážně muslimských migrantů?
Kde je Bůh?
Víra, zasetá do Sivana v dětství, jej provází i v Čechách. Její obrysy však nejsou příliš určité. Věří v jediného Boha, ale představu o něm si utváří po svém – s příměsí zoufalství, když se u hracího automatu, do nějž nastrká výplatu, vzteká, že mu Bůh nepřihrál tu správnou kombinaci čísel, jindy s příměsí romantiky, když se mu zdá, že určitý strom v aleji zrcadlí jeho životní osudy.
Jeho Bůh je dobrotivý ke všem a od člověka žádá soucit s druhými. Vědomí vlastní křehkosti Sivana vede k tomu, aby pohlížel vlídným okem na bezdomovce i prostitutku. Jak různé jsou poměry, v nichž lidé přicházejí na svět! Někdo v hojnosti, jiný v bídě třetího světa.
Ano, život je nespravedlivý, pokud uvěříme, že existuje jen jeden život. Pakliže věříme ve vícero životů, tak ta nespravedlnost zmizí, protože při každém životě, Bůh nebo Vesmír či nadlidská síla, to je jedno, v co kdo věří, toho člověka, respektive jeho duši, zkouší všemi možnými způsoby… dokud se nevyčistí. (210)
V pojetí sebe sama ve vztahu k této nadlidské síle zraje. Především si uvědomuje vlastní podíl na tom, do jaké situace se dostal. Boha za to vinit nemůže. V přesvědčení o existenci této dobrotivé síly nachází odvahu zvednout se po svých pádech: „Nic není nemožné“ (222). Přiřadit tuto nadlidskou sílu k určitému náboženství se však zdráhá. Každopádně nebude za Boha bojovat. Má-li Bůh co proti komu, ať si to s ním vyřídí sám.
Závěrečná scéna je jak z filmu. Sivan přijíždí do Prahy, nohy jej nesou do kasina, které navštěvoval dříve. Od obsluhy se ale dozvídá, že hrací automaty již neprovozují. S úlevou odchází. Při procházce Prahou si uvědomuje, jak ji má rád. V ulici Na Můstku jeho pozornost upoutá prodavačka růží. Koupí od ní všechny a rozdává je kolemjdoucím – starým i mladým, mužům i ženám, bílým i černým.
Končí slovy:
Jsem muslim, jsem žid, jsem ateista, jsem křesťan, jsem buddhista. Ano, to jsem, ale především jsem člověk, bez ohledu na to, zda jsem muslim, žid či ateista… A pokud budu v souladu… s Vesmírem, jehož střed bude moje čisté svědomí, pak budu klidně muslimem, židem, ateistou… (263)
Zde se recenzentovi chce zvolat: „Máte-li, pane doktore, rád všechny lidi, je to moc pěkné. Těžko ale můžete být tím vším, co jmenujete.“ Sivanovo vyznání však také můžeme považovat za známku úspěšné integrace, tj. integrace do zdejšího postmoderního zmatku. Recenzent s jeho pojetím náboženské identity nemusí souhlasit, ale také je rád, že v našich zeměpisných šířkách podobné rozdíly neřešíme tak, jak se řeší v Iráku.