Vojtěch Domlátil je vysokoškolský pedagog, terapeut a autor knihy Jehovista. Býval svědkem Jehovovým a nyní nabízí pomoc v terapeutické skupině. (redakce)
Exkomunikace pokřtěného svědka Jehovova často patří k poměrně traumatizujícím zážitkům. Byť fakticky může být celý proces velmi jednoduchý – jednomu ze starších ve svém sboru předáte dopis, ve kterém uvedete, že si již nepřejete být členem. A zhruba o týden později se vaše žádost stane skutečností – na sborovém shromáždění se oznámí, že již nejste svědkem Jehovovým. Já sám jsem se do této situace dostal před šestnácti lety.
I když uvedený postup zní jednoduše, v psychickém ohledu jde naopak o bolestivý a často dlouhodobý proces. Bolestivý jak před rozhodnutím odejít, tak i po něm. A to díky pravidlu, na základě kterého svědkové nezdraví toho a nestýkají se s tím, kdo byl vyloučen.[1] Tento pokyn se vztahuje na ty, kteří se, tak jako to bylo v mém případě, rozhodli odejít sami, i na ty, kteří byli vyloučeni za nějaký „hřích“. Prakticky to znamená kompletní ztrátu všech dosavadních vztahů včetně těch rodinných a nutnost budovat si nové.
V tak extrémních podmínkách si člověk samozřejmě velmi dobře rozmyslí, jestli tento krok skutečně udělá, zda je jeho situace natolik vážná. Jistě ho od toho bude zrazovat i jeho okolí a doporučovat mu, aby se „duchovně uzdravil“. Rozhodnutí odejít navíc nepříjemně zasáhne nejen odcházejícího, ale i jeho blízké, kteří v komunitě zůstanou. Člověk na takovou volbou často zůstává téměř zcela sám, jelikož s pochybnostmi o víře se správně nemá nikomu ve sboru svěřovat – měl by si nechat „pomoci“ jen od starších. A „světská“ psychologie je silně nedoporučována.
Postupně se tak může dostavit nálada životního uvěznění, cizosti, ztráty smyslu, motivace a síly, deprese… Po odchodu z komunity se člověk musí vyrovnávat například s pocity úplného „mimoňovství“ v nové společnosti, osamělostí, neuspokojeným mesiášským syndromem, neuspokojitelnou touhou nalézt stejně silnou komunitu, absencí nabitého rozvrhu, přesných pokynů, jak žít, neustálého povzbuzování či nedostatkem sexuálních zkušeností.
Ty, kdo u svědků zůstali, bude naopak chránit silná systémová tabuizace toho, co vyloučený člen prožívá a do jakých svízelných okolností se pravděpodobně dostává. Naopak nastoupí cílené vytváření předsudků o jeho motivaci a morálních kvalitách. K tabuizaci přispívá i to, že pokud se někdo z vyloučených ke svědkům vrátí (je radou starších po prokázaném pokání přijat zpět), přináší pochopitelně zprávu spíše o hrůzách života v „Satanově světě“ a potvrzení, že jen svědkové jsou ti správní. Takže mu zákaz komunikace vlastně pomohl vrátit se na správnou cestu.
Já jsem ve skutečnosti odcházel na dvakrát – poprvé jsem naštěstí svůj „odpadací“ dopis vzal zpět, potom nejprve nastoupil na vysokou školu, takže kolem mě už byli alespoň nějací noví lidé, a až pak ve svých třiceti letech dopis podal znovu, definitivně. Nastalo bizarní období, kdy jsem se například učil chodit do hospod, poprvé se pokoušel navázat vztah s dívkou – zkrátka se vyznával, jak žít v onom „Satanově světě“. Přitom jsem si nesl pocit, že jsem to byl já, kdo se tak rozhodl, že jsem svým rozhodnutím ty ostatní hodné lidi opustil. Několik let se mi dokonce zdávávalo o tom, jak stojím zase v sále před začátkem shromáždění, mám mít proslov, ptám se ostatních, jestli to nevadí, když jsem přeci vyloučený. A oni mi k mému dojetí potvrzují, že ne.
Letos na jaře nakladatelství Argo vydalo autobiografický román Jehovista, který pojednává o tomto nelehkém odcházení a který jsme sepsali se spoluautorem Ivanem Sobičkou. Myslím, že i tato naše kniha může sloužit jako poctivý náhled do toho, co může upřímně hledající „odpadlík“ vnitřně prožívat a do jakých šílených situací se díky tomu dostávat. A také jak obrovskou absenci pomoci a empatie zažívat.
Mě sklon ke spiritualitě dovedl až k terapii přírodou a hlubinné psychologii v podobě arteterapie a tak nyní zakončuji pětiletý Eko Arteterapeutický výcvik. Rozhodl jsem se tedy od půlky října otevřít podpůrnou terapeutickou skupinu v přírodě. Program se jmenuje Cesta odpadlíka. Tato forma terapie probíhá v přírodě a následně v pražském ateliéru. Učit se přímo od přírody má mnoho výhod: příroda nás převyšuje, jsme její součástí, neprezentuje nám žádnou ideologii či názor, je zkrátka přirozeně přirozená. A zdravá! Cílem programu je mimo jiné naučit se rozeznávat podpůrné od destruktivního, umět rozlišit, co je zdravý přerod a co únik od problémů. A také pracovat s diskomfortem. Jednotlivými tématy jsou například stabilita, uzavírání, trvání, zdroje, realita, klid, aktivita, kapitulace, naděje. Vzhledem k tomu, že zde nebude prostor vést polemiky o naukách či názorech, je dokonce vhodná i pro psychickou podporu těch, kteří by si přáli ve své komunitě zůstat.
Pokud tedy znáte někoho, kdo opustil či se právě rozhoduje o opouštění společenství svědků Jehovových či jiné obdobně sevřené komunity, vězte, že pravděpodobně zažívá extrémní vypětí a ocitá se ve velmi citlivé a komplikované situaci. Složité nejen sociálně, ale i spirituálně a v mnoha ohledech snad dokonce existenciálně. Pod takovým tlakem se možná navíc setká s patologickým chováním některých blízkých, či takové chování vedlo k jeho rozhodnutí odejít. Velmi pravděpodobně je situací postižen i jeho pocit sebehodnoty. Takový člověk určitě nepotřebuje dostávat nevyžádané rady či být někam směrován nebo tlačen. Toho už zažil opravdu dost. Pokud budete schopni poskytnout pomoc, o kterou si sám řekne, či mu doporučit vhodného odborníka, bude to skvělé.
Poznámka:
[1] Viz Organizovaně sloužíme Jehovovi, 2021, s. 151–153, dostupné zde: Organizovaně sloužíme Jehovovi (jw.org).
Související témata v časopise Dingir:
3/2007 Opustit víru, opustit společenství (zde)
3/2009 Svědkové Jehovovi a vývoj jejich společenství (zde)
Související články: