Před 50 lety zemřel autor „Teologie mimokřesťanských náboženství“

Jihočeského rodáka, Vladimíra Boublíka (19281974), který v roce 1952 emigroval z tehdejšího Československa do Říma, lze právem považovat za jednoho z průkopníků fundamentální teologie a teologie náboženství po Druhém vatikánském koncilu (19621965). Jako profesor Lateránské univerzity svým teologickým dílem výrazně ovlivnil směřování celé disciplíny.

Už dva roky po skončení koncilu vydal svou první příručku s názvem La religione di Cristo (Pontificia Universitas Lateranensis 1967) a o rok později pak následovala druhá L’Incontro con Cristo (tamtéž 1968). Oba manuály jsou v italštině a volně sledují strukturu do té doby klasické apologetiky orientované na Boží zjevení. Třetí svůj text nazvaný Setkání s Ježíšem (Křesťanská akademie, Řím, 1970; 2. vydání KNA, 2022) napsal Boublík česky a byl určený pro české čtenáře za tehdejší „železnou oponou“. Pojednává v něm o osobě a příběhu Ježíše Krista, jejž postupně nahlíží světlem mýtu, pak historie, poté filosofie a nakonec teologie, kde vrcholí pojednáním o pravdě události zmrtvýchvstání a jejím spásném smyslu. A je pozoruhodné, že téma zjevení, klíčové pro jeho dva předchozí manuály, úplně chybí.

Vladimír Boublík se svou matkou u papeže Pavla VI. (asi roku 1968). Foto: soukromý archiv Karla Skalického.

Další Boublíkův text vyšel česky s názvem Člověk očekává Krista (Karmelitánské nakladatelství 1996) a je analýzou lidské existence zasazené do času, a proto žijící v neustálém očekávání čehosi, co by naplnilo lidské srdce rozpolcené mezi touhou po plnosti života a zkušeností prázdnoty zející otevřeně vůči smrti. Boublík má ve svém textu na zřeteli člověka žijícího toto všelidské očekávání. Obrací se na něj nikoliv jako na ideového odpůrce, kterému chce podat nezvratné důkazy o pravdě Krista a jeho církve, jak to činila klasická apologetika, ale oslovuje ho jako toho, který čeká na něco, co by naplnilo jeho bytostnou prázdnotu kynoucí mu z jistoty budoucí smrti. Nesnaží se ho proto o ničem přesvědčovat. Snaží se vzbudit v něm zájem o nějakou spásnou odpověď a upozornit na to, že jednu takovou alternativu nabízí křesťanství.

Snad proto nezakončuje svou teologickou analýzu hlubin lidského očekávání Kristem evangelií, ale postavou Goethova Fausta, tohoto romantického symbolu neklidu a očekávání, který – jak píše Boublík – „byl ochoten podepsat smlouvu dokonce i s ďáblem s podmínkou, že Mefistofeles by mu dal možnost ve vytržení prožít věčnou radost v okamžiku, který přechází a uniká. Neklid a očekávání soudobého člověka jsou poněkud odlišné, méně romantické, bolestnější, skromnější. Možná bude soudobý vzbouřenec ochoten uzavřít smlouvu dokonce s Ukřižovaným, až začne tušit, že moudrost kříže mu nabízí řešení pro záhady utrpení a smrti“. Spontánně se ptáme: Co je to za argument? Snad obdoba Pascalova argumentu „sázky“? Nemyslím. Nejde přece o argument, a tím méně o sázku. Jde o svůdnou nabídku uzavřít smlouvu s Ukřižovaným. A zdá se, že Boublíkovi na svůdnosti této nabídky natolik záleželo, že ji znovu a znovu opakoval v různých svých pracích.

Kniha dochované korespondence Vladimíra Boublíka Broučku a cvoku přenáramný… (CDK, Brno: 2022).

Nicméně vrcholným přínosem do pokoncilní fundamentální teologie je Boublíkovo dílo Teologie mimokřesťanských náboženství (česky vydalo Karmelitánské nakladatelství ve spolupráci s Křesťanskou akademií v Římě, 2000). Jde v pravdě o průkopnickou práci v této oblasti teologie, která tvořivě reaguje na deklaraci Druhého vatikánského koncilu o poměru církve k nekřesťanským náboženstvím Nostra aetate. Staví na základním předpokladu, že křesťanství, jak to zastával Karl Barth (1886–1968), není svou podstatou náboženstvím, ale náboženství na sebe bere jen jako vnější a do určité míry i proměnlivou tvář. Tento předpoklad mu pak umožnil podat pozitivní hodnocení nekřesťanských náboženství, pokud jde o otázku, zda a do jaké míry mohou mít aktivní podíl na spáse světa. Boublík v této záležitosti zastává teorii tzv. oboustranné či vzájemné zástupnosti (orig. rappresentanza reciproca e vicendevole). Tu bere v potaz i nestor teologie mimokřesťanských náboženství jezuita Jacques Dupuis (1923–2004), který proti ní postavil svou vlastní teorii vztahové jednoty či vzájemné závislosti (orig. unità o interdipendenza relazionale). A k široce schvalované teorii tzv. anonymních křesťanů, kterou vytvořil Karl Rahner a hájil též Jacques Dupuis, navrhl Boublík alternativu v podobě teorie anonymních katechumenů.

Poslední svůj text s názvem Alla ricerca di Gesù di Nazaret, který Boublík zamýšlel jako syntézu svého fundamentálně-teologického myšlení, bohužel už nedokončil. Smrt mu vytrhla pero z ruky 25. září 1974. Nicméně zasáhla Prozřetelnost, takže ač nedokončeno, Lateránská univerzita ho r. 2016 vydala pod jeho původním názvem. Boublík se však v něm už nevrátil k námětu Zjevení; zůstal zaměřen na příběh Ježíše a jeho zmrtvýchvstání.

Proč tento radikální obrat? Můžeme se tu jen dohadovat, že důvodem mohla být v té době existující diametrální odlišnost potenciálních adresátů jeho díla: na Západě nikým nepronásledovaní seminaristé, kdežto na Východě tvrdě pronásledovaní obhájci lidských práv. A Boublík, který si velmi silně tuto odlišnost uvědomoval, provedl i radikální změnu námětu své fundamentální teologie. Nikoliv nauku o Božím zjevení, vhodnou a nutnou pro seminaristy, ale příběh skutečného spravedlivého člověka, jenž pronásledován a zabit, vítězí svým zmrtvýchvstáním.

Poznámka: Upravený text je publikován v knize HRABOVECKÝ Pavel MAĎAR Martin, (eds.), Vydajte dôvod vašej nádeje: Vybrané témy z fundamentálnej teológie, CDK, 2023, s. 4748.

Náhledová fotografie: soukromý archiv Karla Skalického.

Psali jsme v Dingiru:

Karel Skalický: Svobodná teologie v živlu volného trhu, Dingir 13 (2), 2010, s. 71–77.

Související články:

Subscribe
Upozornit na
guest

0 Komentáře
Nejnovější
Nejstarší Dle hlasů
Inline Feedbacks
View all comments