Všímavost a Já: Od sebeléčení k sebepřesahování

Jan Benda, Všímavost a Já: Od sebeléčení k sebepřesahování, Praha: Portál 2024.

S textem Jana Bendy jsem se poprvé setkal v roce 2003, kdy jsem měl možnost seznámit se s jeho rigorózní prací Mystika a schizofrenie. Více než po dvaceti letech se mi do ruky dostalo jeho nejnovější dílo a jsem za to rád.

Bendova kniha představuje svébytný přístup integrativní psychoterapie inspirované buddhistickou filosofií, psychologií a meditační praxí. Autor má více než dvacetiletou klinickou praxi v psychoterapii a podobně dlouhou zkušenost s meditací, včetně dlouhodobých pobytů v klášterech na Srí Lance. Benda v tomto směru navazuje na doc. Mirko Frýbu (1943–2016), který rozvíjel psychoterapeutický přístup založený na buddhistickém učení – svůj přístup pojmenoval satiterapie.

Kniha, kterou jsem přijal k recenzi, si zaslouží být čtena s všímavostí, o což jsem se pokusil. Kniha na první pohled pěkně vypadá, díky polotuhým deskám se hezky drží v ruce. Příjemná je kniha i po stránce grafické a typografické. Když zanoříte nos mezi stránky, ucítíte vůni a uslyšíte šustění papíru. Po stránce chuťové jsem knihu neprozkoumával, natolik knihám neholduji.

Uspořádání knihy je přehledné, dělí se do čtyř oddílů a dvaceti kapitol. Text se nese v odborném duchu a je opatřen bohatým množstvím odkazů na relevantní vědecké studie, což podtrhuje důvěryhodnost autorových tezí. Benda zakládá své teze na důkladném diagnostickém a vývojově psychologickém uvažování.

Kniha poskytuje psychoterapeutům užitečné nástroje pro jejich praxi a zároveň nabízí běžným čtenářům příležitosti, jak prostřednictvím technik všímavosti nahlédnout maladaptivní schémata vlastního prožívání, myšlení a jednání. Čtenář též získává nástroje, které mohou přispět ke změně toho, jak se vztahuje sám k sobě i druhým lidem.

V první kapitole Benda představuje směr integrativní psychoterapie poučené všímavostí, jehož je sám představitelem. Jde o přístup na pomezí humanistické, transpersonální a buddhistické psychologie.

Druhá kapitola se zaměřuje na různorodé podoby zraněného Já a nabízí možnosti uzdravení. Problematiku autor zasazuje do vysoce odborného kontextu, nabízí přitom diagnostická vodítka a hluboké vývojově psychologické vhledy.

Třetí kapitola rozpracovává koncept autentického Já, jehož dosažení je cílem prezentovaných metod a postupů. Zde se ještě autor pohybuje na poli humanistické psychologie. Čtenáře se snaží vést k tomu, aby své Já nahlédl z odstupu, aby jasněji uviděl povahu různých zranění. Naznačuje cesty, jak rozrušovat maladaptivní vzorce prožívání, myšlení a jednání. Ukazuje způsoby, jak můžeme vidět vlastní Já v jiném světle a utvářet ho směrem k větší odolnosti, flexibilitě, ale i citlivosti.

Čtvrtá kapitola se věnuje konceptu transcendentního Já, který integruje prvky buddhistické, humanistické a transpersonální psychologie. Bendův přístup pracuje s tím, že člověk by měl kultivovat soucit, tříbit svoje hodnoty a směřovat k něčemu, co ho přesahuje. Benda vnímá osobní zrání jako proces, který vede také k rozvoji spirituality. Kromě buddhistické duchovní tradice je mu blízká též křesťanská mystika. Odkazuje v tomto směru několikrát na vynikající knihu Evelyn Underhillové Mystika.

Kniha obsahuje dvacet cvičení (na konci každé kapitoly jedno). Jde o kreativní metody práce s emocemi, prohlubováním uvědomění a přerámováním životních situací. Tato cvičení mají potenciál zmírňovat následky duševních zranění, zvyšovat sebedůvěru a poskytnout nové perspektivy na svůj osobní příběh. V důsledku pak mají vést ke zralejšímu jednání.

U některých cvičení pracujících s imaginací bych uvítal instrukce pro citlivější čtenáře, pro které by mohlo být cvičení potenciálně zraňující. Například pro osoby v krizi, traumatizované, nebo s vážnějšími duševními problémy by mohlo mít cvičení kontraproduktivní účinky. Instrukce ke cvičení by snad mohly obsahovat důkladnější reflexi duševního stavu, v kterém do cvičení čtenář vstupuje. Snad by stálo za to více upozornit čtenáře na možnost objevení se velice nepříjemných obrazů a emocí, aby čtenář při cvičení postupoval citlivě a v těchto případech si např. otevřel oči, přerušil cvičení, odklonil pozornost, nebo provedl nějaké cvičení na ukotvení. Možná jsem v tomto směru příliš opatrný, ale přesto to nabízím ke zvážení a diskusi.

Celkově považuji knihu za vynikající, originální, praktickou, inspirativní a vysoce odbornou. Kniha také v blízké době vyjde v angličtině v nakladatelství Routledge. Je cenným zdrojem inspirace jak pro odborníky v oblasti psychoterapie, tak pro laickou veřejnost. Domnívám se, že kniha bude zajímavým čtením pro všechny lidi, zajímající se o téma osobnostního a duchovního rozvoje.

Psali jsme v Dingiru: