Inscenace Rezavá Anna aneb Zač je toho kost! souboru Geisslers Hofcomoedianten je groteskou o špatném životě jedné šlechtičny, zároveň však divadelní úvahou nad fenoménem relikvií. Dvojí tematická linie je ostatně vepsána již do dvojitého názvu spojeného oním „aneb“: vedle pověsti o Rezavé Anně stojí příběh svatých ostatků, jejich pravosti, falšování, směny a schopnosti nabývat mimořádné (duchovní i) materiální hodnoty.
Východiskem představení je pověst z období baroka tradovaná ve Střílkách na Kroměřížsku a spojovaná s rodem Kuenburgů. Rezavá Anna je v ní popisována jako marnotratná šlechtična, která měla utiskovat poddané, připravovat je o půdu a propadat hazardu. Podle jedné verze pověsti zašla tak daleko, že při hře prohrála i část sochařské výzdoby místní kaple, a ta měla následně skončit v Miloticích. Její trest přichází prostřednictvím smrti dcery Filomény na neštovice a sama Anna poté chřadne a sama umírá, přičemž její tělo má po smrti zčernat jako uhel. Historickou identitu této „Rezavé Anny“ však není radno přijímat nekriticky – místní tradice zřejmě propojuje několik historických motivů a postav. Pro inscenaci je každopádně rozhodující folklorní typ zlé vrchnosti, jejíž pozemské hříchy si žádají posmrtné vyúčtování.
Soubor Geisslers Hofcomoedianten tuto pověst připojuje k dějinám křesťanských relikvií. A příznačně začínají právě tělem. Prodejce relikvií Furiáš (v podání herečky Claudie Eftimiadisové) v úvodu vylézá z obrovského obchodnického kufru naplněného relikviemi. Obraz připomíná zmrtvýchvstání: postava se vynořuje z uzavřeného prostoru podobného rakvi zpět mezi živé. Jenže místo vítězství nad smrtí přichází obchodník s mrtvými těly. Křesťanský obraz vzkříšení je tak už v prvních okamžicích groteskně převrácen. To, co se navrací mezi živé, nejsou mrtví sami, ale jejich fragmenty proměněné ve zboží.
Furiáš se představuje jako „zmocněnec klášterní agentury relikvií“, zkrácené na KAR. Zkratka výstižně spojuje smrt, klášterní instituci a téměř moderní administrativně-obchodní jazyk (agentura). Furiáš není duchovní pečující o kult světce, nýbrž obchodní zástupce vybavený sortimentem. A sortiment je pestrý. Nabídnout může například „chlup svatého Vavřince ve skříňce“.
Furiáš opouští jeviště, prochází hledištěm a jednotlivé relikvie nabízí přímo divákům. V obchodě s posvátnem se na několik okamžiků stává potenciálním kupcem relikvie každý přítomný. A právě obchod je tím, co spojí Furiáše s Annou (hraje ji Lucie Valenová). Při jejich prvním setkání ukáže obchodník rukou „nahoru, dolů“ a konstatuje: „Je to blázinec.“ Pro Annu je však situace poměrně přehledná: nahoře nebe, dole peklo a mezi nimi její vlastní minulost plná hříchů. Furiáš jí nabídne řešení. Pokud se mu Anna „celá odhalí hřích po hříchu“, může jí pomoci vyhnout se peklu.
Tím je spuštěn základní dramatický mechanismus a jednotlivá provinění jsou postupně odhalována, přehrávána a Annin životopis se skládá z hříchů podobně, jako se Furiášova nabídka skládá z jednotlivých kusů svatých těl. Také jazyk hříchu je záměrně pokřivený. Mezi proviněními se objevuje například zkratka „SOS“, tedy „strašně odporná smilstva“. Za každý další hřích je přitom třeba zaplatit. Anna proto od Furiáše postupně nakupuje relikvie, které jí mají pomoci zajistit příznivější posmrtný osud. Na rozdíl od posmrtného údělu nejsou peníze nekonečné. Když dojdou dukáty,[1] přijdou na řadu jiné artikly včetně klíčů od stříleckého zámku a dalšího majetku. Anna se pokouší svůj morální deficit vyrovnat nahromaděním svatosti někoho jiného. Čím horší hřích, tím více kusů světce potřebuje.
Scénografie Báry Čechové tento princip převádí do jednoho z nejsilnějších obrazů inscenace. Z jednotlivých relikviářů s údajnými částmi světců postupně vzniká relikvijní frankensteinovský panák. Tato rekonstrukce těla připomíná známý problém dějin relikvií: množství ostatků připisovaných témuž světci může dalece překročit možnosti jednoho lidského těla. Inscenace připomíná například případ svatého Vojtěcha, jemuž byly v různých tradicích připisovány hned tři lebky – pražská, hnězdenská a cášská. Relikvie, jejíž hodnota vychází právě z předpokládané tělesné kontinuity se světcem, tak rozmnožováním sama vyvolává otázku vlastní autenticity.
A právě pravost ostatků je vedle posmrtného údělu druhým velkým religionistickým tématem inscenace. Furiáš postupně dovádí logiku trhu s relikviemi až k jejímu rozkladu a odhaluje, co se v jeho relikviářích skutečně nachází: „prach od cesty, bláto z louže, obratel z krtka…“ Pointou je otázka, co vlastně činí relikvii relikvií. Je to materiální původ předmětu? Institucionální potvrzení jeho autenticity? Příběh, který se k němu váže? Nebo víra člověka, který ji uctívá?
Inscenace tuto nejistotu ještě prohlubuje přiznáním jedné z postav: „Tolik let jsem v klášteře žila, relikvie falšovala.“ Falšování nezneužívá důvěřivé církevní instituce, ale je to něco, co může vzniknout přímo uvnitř systému produkce (a distribuce) posvátna.
Poslední obchod zároveň dovádí dosavadní logiku do krajnosti. Anna už nemá peníze ani majetek, jimiž by mohla platit. Posledním relikviářem se stává figurální schránka, tentokrát v podobě busty: „Hlava je za poslední hřích.“ Jenže cenou už může být pouze Annina vlastní duše. Žena, která se pokoušela vykoupit vlastní tělesné hříchy prostřednictvím fragmentů svatých těl, nakonec směňuje to jediné, co podle křesťanské logiky směnit nelze. Zároveň bez duše nemůže Anna dojít vzkříšení, jehož obrazem je inscenace otevřena.
Právě zde však inscenace otevírá i svou jedinou výraznější religionistickou slabinu. Furiášovo počáteční „nahoru, dolů“ totiž skutečně odpovídá celému obrazu posmrtného světa, s nímž Rezavá Anna pracuje. Existují pouze dvě destinace: nebe a peklo. Z katolické perspektivy ovšem schází očistec, který historicky narušuje takovou jednoduchou binaritu. Duše v něm trpí, avšak její utrpení se od pekelného zásadně liší cílem, trváním i povahou. Pro inscenaci založenou na přehrávání jednotlivých hříchů, jejich hodnocení a možnosti nápravy by přitom právě tato prostřední kategorie nabízela mimořádně zajímavý materiál. V dějinách relikvií totiž kontakt s relikviemi (poutě, veneratio…) totiž nabízel hlavně možnost zkrácení času, který musí člověk strávit v očistci.
Současně by však nebylo přesné vytýkat inscenaci, že ignoruje něco, čemu dnešní katolíci už často sami nevěří. Očistec z oficiální římskokatolické nauky nezmizel. Isabel Moreira ve své studii Purgatory in Historical Perspective naopak zdůrazňuje, že jeho teologická nutnost není v moderním katolicismu zpochybněna. Co ovšem výrazně pokleslo, je jeho ústřední postavení v náboženském životě a praxi většiny moderních katolíků.[2] V tomto smyslu lze dualitu Rezavé Anny číst také jako výstižnou reprodukci současné imaginace posmrtného života: když se dnes řeší, kam člověk přijde po smrti, kulturně mnohem dostupnější je jednoduché „nebe, nebo peklo“ než komplikovaná topografie latinského křesťanského záhrobí.
Pověst Anny je tak přenesena do současnosti nejen moderním potlačením očistce, ale i zvláštním významem reprízy 17. června 2026 ve Vile Štvanice, která uzavírala běžnou domovskou část sezony před letním zájezdovým provozem souboru.
Když Furiáš na začátku představoval svůj relikviářový sortiment, přibyla oproti předchozím reprízám aktuální poznámka, že „skoro už měl Zdislavu“, ale nevyšlo to. Jen o měsíc dříve, 12. května 2026, byla z baziliky sv. Vavřince a sv. Zdislavy v Jablonném v Podještědí odcizena lebka svaté Zdislavy. Pachatel ji následně zalil do betonu; policie relikvii vypátrala a restaurátoři ji z betonu vyprostili. Do baziliky se vrátila 30. května. Furiáš, obchodník schopný nabídnout téměř jakoukoliv část světce, se najednou ocitl jen několik týdnů od skutečného případu, v němž někdo fyzicky odnesl jednu z nejvýznamnějších českých relikvií z jejího relikviáře.
Inscenace se ptá po principu, jenž z kusu kosti činí předmět náboženské úcty, společenské prestiže, ekonomické hodnoty – a případně i krádeže. V jednom kufru vedle sebe proto mohou ležet chlup svatého Vavřince, „obratel z krtka“ i potenciální lebka svaté Zdislavy.
Není náhodou, že po skončení pražské sezony zamířila Rezavá Anna na letní zájezdy a 29. července 2026 se hrála přímo ve Střílkách, tedy v místě, odkud její výchozí pověst pochází.
Představení souboru, který se věnuje zejména období baroka, se zabývá palčivými dobovými tématem a přibližuje je současnému divákovi, jehož povědomí je momentálně silně ovlivněno diskusí o potřebě a posvátnosti relikvií. Zároveň nastiňuje, že proměna smýšlení o relikviích a jejich materiální podstatě nemusela být tak razantní, jak může na současného člověka vzhledem k medializaci tématu, působit.
∗
Rezavá Anna, která měla premiéru 17. května 2025 v kapli svatého Kříže v pražské Invalidovně,[3] otevírá skrze postavu obchodníka Furiáše a jeho kufr naplněný „obratli z krtka“ či „prachem od cesty“ klíčovou otázku: Co vlastně činí relikvii relikvií? Zda je to její čistě biologický podstata, nebo rituální a symbolický rámec. Je tedy namístě posunout úvahu k naší moderní době, kdy na rozdíl od doby Anny ze Střílek vstoupila do světa relikvií exaktní forenzní věda. Použití metod jako radiokarbonového datování, izotopových analýz a sekvenování DNA, které vystavily historické ostatky často nelichotivým laboratorním výsledkům. Vědecká verifikace v některých případech historickou plauzibilitu tradovaných ostatků podpořila – jako u genetického výzkumu těla přisuzovaného evangelistovi Lukášovi v Padově[4] –, v řadě jiných případů však dosavadní tradici zasadila těžkou ránu, jako třeba při rozboru popela z hranice Jany z Arku v Chinonu, který odhalil, že se ve skutečnosti jedná o směs zbytků staroegyptské mumie, kočičí kosti a borovicové pryskyřice,[5] případně datování kosti apoštola Jakuba z římského bazilikálního chrámu Santi Apostoli, jež se ukázala být o dvě stě let mladší než samotný světec.[6]
Sekulární veřejnost a, jak jsme ukázali výše, divadelní představení mají v takových případech sklon okamžitě sahat k hodnotícím nálepkám jako falzifikát, podvrh či padělek. Z hlediska religionistiky je však takové nálepkování nejen reduktivní, ale vlastně i zavádějící. Místo vyžadování biologické shody s historickou postavou je odborně adekvátnější navrhnout a používat terminologický koncept relikvie nepůvodní.
Pojem nepůvodní relikvie pro nás může označovat objekt, u něhož sice moderní organická či fyzikální analýza prokázala odlišný biologický nebo časový původ, avšak v rituální praxi tento předmět po generace plnil a plní plnohodnotnou funkci posvátného média. Nepůvodní relikvie totiž nevznikaly vždy primárně jako podvod za účelem finančního zisku (jakkoli i k obchodním nešvarům v dějinách docházelo, což tematizuje postava Furiáše). Mnohdy fungovaly jako reprezentativní zástupné symboly, které skrze dlouhodobou rituální praxi a liturgický kontext získaly v daném společenství statut autentického posvátného objektu.
Zda je ostatek, k němuž se věřící v danou chvíli modlí, biologicky autentickým tělem daného světce či nikoli, představuje problém teologický, nikoli religionistický.
Pro teologii může být otázka biologické pravosti a původu výzvu dotýkající se pravdivosti zjevení, církevní autority, kánonického práva a poctivosti kultu, ale pro religionistu je klíčové, že v okamžiku rituálního kontaktu funguje i nepůvodní relikvie jako funkcionální ekvivalent světce. Zprostředkovává přechod mezi sférou profánní a posvátnou a dává věřícímu pocit setkání s transcendentnem.
Poznámky:
[1] Když Anně dochází peníze, musí obětovat hmotné statky: „Nemá dukátky, dá brokátky.“
[2] MOREIRA, Isabel. „Purgatory in Historical Perspective“, St Andrews Encyclopaedia of Theology, University of St Andrews, 2023. Autorka konstatuje, že v moderní katolické teologii není zpochybňována nezbytnost určité formy očistce, současně však upozorňuje na výrazné oslabení jeho významu v životě a praxi většiny současných katolíků.
[3] Z technických důvodů byly nakonec její reprízy přesunuty do divadla Vila Štvanice.
[4] CRAIG, Olga. DNA test pinpoints St Luke the apostle’s remains to Padua. The Telegraph (online), 25.10. 2001.
[5] LEICESTER, John. ‘Joan of Arc’ relic traced to mummy instead. NBC NEWS (online), 4.4. 2007.
[6] PESTER, Patrick. Bones of St. James the Younger, one of the 12 apostles, belong to someone else Live Science (online), 15.2. 2021.
Náhledová grafika: internetová prezentace grotesky.
Související články:
