Moje „nevím“ je posun k větší zralosti

V rubrice „Duchovní cesty“ zveřejňujeme příspěvky, v nichž naši čtenáři a příznivci sdělují své osobní příběhy.

Na Vánoce roku 1993 jsem se s nadějí na nový, správný a bohulibý život přestěhovala z domova v Praze do městečka Žebrák, jednoho z několika míst, kde bydleli stoupenci Jana Dvorského a jeho partnerky Lucie. Tehdy osmadvacetiletému Janovi vyšla v témže roce knížka Syn člověka,[1] v níž se prohlásil za mesiáše a svojí partnerku za praduchovní bytost Labutí Pannu. Opíral se o knihu Ve světle Pravdy. Poselství Grálu, knihu sepsanou Abd-ru-shinem  v 30. letech 20. století.[2]

Bylo mi čerstvě 21 let. Měla jsem za sebou běžné dětství a běžnou výchovu té doby. Dětství, které v mých deseti letech narušil dramatický rozvod rodičů a které se od té doby odvíjelo trochu nešťastně. O tátovu přítomnost jsem přišla zcela a do nové rodiny jsem už plně nezapadla. Vystudovala jsem střední školu, odešla jsem do podnájmu a získala jsem svou první práci v kanceláři. Byla jsem běžná mladá žena, která si vysnívala vlastní budoucnost. Ráda jsem se bavila, zajímali mě lidé. V dospívání se ve mně probudila silná touha po spiritualitě. Sháněla jsem si dostupnou literaturu. Byla jsem netrpělivá, měla jsem nutkání, že musím – nejlépe teď hned – vyřešit, jak je to se smyslem života, jaký je Bůh, jak celý svět funguje. Takže když mi bylo 19 let, už jsem četla Poselství Grálu a byla jsem přesvědčená, že jsem našla to pravé. Vše ohledně víry a spirituality jsem si řešila sama, neměla jsem nikoho, kdo by měl podobné potřeby a zájmy. Když jsem pak objevila Janovu knížku, brala jsem ji jako pozvánku žít život podle Poselství.

Janova knížka nebyla příjemná, byla plná zloby vůči lidem, byla proti stávajícím pořádkům. Pro mě bylo důležité, že je na zemi Mesiáš, ale to, co se v ní konkrétně píše, jsem pečlivě nezvažovala. Dnes zpětně vidím, že tato směsice netrpělivosti, naivity, nevyzrálosti a neschopnosti kriticky myslet a zároveň v jistém směru osamocenost mi byla osudná.

Takže jsem odešla do společenství, kterému dnes říkám sekta. Bylo v ní vše, co by člověk u sekty předpokládal. Požadavek přerušit všechny kontakty s původní rodinou a kamarády. Vybraná literatura, která se směla číst. Každý, kdo nepřijal Dvorské jako vyslance Boží, byl označen za Zlo. Přísná hierarchie. Povinnost poslouchat a podřizovat se mesiášovi a jeho rodině. Ponižování, pomluvy, lži, manipulace, gaslighting. Šmírování v soukromí. Kdo se nepodřídil, byl vyloučen.

V sektě jsem byla 17 let a byla jsem svědkem její proměny. Na úplném začátku byla snad nejtvrdší, nejradikálnější. Figurovali v ní i jasnovidci, kteří denně kontrolovali důvěru v mesiáše a jeho ženu. Pokud někdo neměl stoprocentní důvěru, odpadal. Tak se říkalo vyloučení ze sekty. To samo o sobě v konečném důsledku znamenalo, že je člověk odsouzen k duchovnímu zániku v pekle. Já jsem si hned na začátku v sektě našla partnera a narodili se nám rok po sobě dva synové. Krátce na to jsme se rozešli.

Během let se vše stávalo mírnějším. Každý z nás, kdo jsme tam přišli v oněch prvních letech, jsme zažili odpadnutí, ony šílené pocity, že půjdeme do pekla, a zase přijetí, takže každé další odpadnutí už jsme brali méně osudově a nevratně. Zažili jsme i období osobní oblíbenosti a přízně, která se však nikdy dlouho neudržela. Na začátku každý odevzdal svůj majetek do společenství a všichni z něj žili, nikdo nepracoval. I to se v průběhu změnilo. Lidé začali pracovat, peníze posílali Dvorským. Dvorští byli v Čechách do roku 1995. Pak odešli do zahraničí, v Čechách byli trestně stíhaní za neposílání dítěte do školy. Nevěděli jsme tedy, jak skutečně žijí. Navštěvovali jsme je jen zřídka, někdo za nimi jezdil častěji, někdo vůbec a třeba já jsem je neviděla v kuse sedm let. V průběhu času se jim narodilo celkem 8 dětí, lidé si brali půjčky, aby je uživili. Půjčky jsme však časem nezvládali platit, takže jsme se všichni dostali do exekucí.

Dvorští se už někdy v roce 1995 distancovali od svojí knížky Syn člověka. Základem se tedy na nějaký čas stalo Poselství Grálu, nakonec se vše přerodilo do prazvláštního paskvilu, kde jejich názory už byly v lecčems s Poselstvím v rozporu, ale byly závazné a Poselství nadřazené. Postupně se velmi zásadním stalo to, jak kdo vypadá (tělesně i jak se obléká), jakou poslouchá hudbu, do jaké kasty patří. To se řešilo nejvíce. A bylo velmi důležité, aby rodina Dvorských měla spoustu věcí, dost peněz, spoustu požitků.

Dvorští svoje mesiášování začínali jako rebelové proti stávajícím pořádkům, nebyli však vizionáři. Zpočátku to působilo, jako by ten vůdčí byl Jan, záhy ale bylo zřejmé, že dominantní osobou byla Lucie.

Po nějakých deseti letech mesiášování procházeli jakýmsi druhým dospíváním, třeba Jan se nechával tetovat, oblékal a choval se jako jeho hudební vzor Ozzy Osbourne, ostentativně nosil obrácený kříž na krku. Po dalších letech onemocněl, byl dlouhodobě upoután na lůžko…

Jistě se nabízí otázka, proč jsem ze sekty neodešla, byla jsem tam přeci dobrovolně.  Zde je možná zapotřebí pochopit, že člověk v sektě žije v určitém příběhu, kterému uvěřil. Ten náš příběh byl o tom, že na zem přišel Mesiáš, který na sebe přijal chyby lidí proto, aby mohl účinně pomoci. Tím se vysvětlovaly všechny proměny, případně i odhalené chyby. Byly to vlastně naše chyby… Dál byl ten příběh o tom, že Mesiáš bude mít povolané, kteří mu mají pomáhat, ale většina jich selže a stanou se z nich novodobí jidášové. To tedy ve mně vytvořilo hluboký strach nejen z pekla, ale také ze selhání ve službě Bohu. Představa zrádce byla ochromující.

Rok 2010 byl můj poslední, koncem roku jsem odešla. Předcházelo tomu mnohé. Jednak se už nashromáždilo mnoho prokazatelných lží a nesmyslných obvinění, které Dvorští vynášeli vůči některým členům sekty. Nejstarší dcera Dvorských nahlásila úřadům svou skrývající se, trestně stíhanou rodinu, protože chtěla z rodiny odejít. Od rodiny pak i tajně utekla. Bylo to jakési prohlédnutí, že v té rodině není všechno tak, jak světu prezentují. Jejich rodina se také začala objevovat v bulváru. Chlubili se kupříkladu tím, kolik párů bot mají, jak vysoký platí nájem za bydlení. Jan podával rozhovory, kde lhal, že nemá žádné pomocníky. A pak přišlo to poslední. Lucie Jana vyhodila z domu. Prý dal facku jednomu z jejich dětí. A prý abychom viděli, jak se má žena v takovém případě zachovat. On odešel, přestěhoval se do zahraničí k pomocníkům a dostal od svojí ženy příkaz, že tam má pracovat… Pomocníci měli dál všechny peníze posílat jí.

Odešla jsem. Já, moje děti, můj nový partner a několik dalších lidí. Přestali jsme tomu příběhu věřit.

Hned po odchodu ze sekty jsem si myslela, že svoji minulost hravě zpracuji, že ji spíš budu dávat k dobru jako legrační historku. Jako něco, co třeba posluchače šokuje, ale hlavně pobaví. Že budu žít běžným rodinným životem, že budu mít s novým partnerem další děti a že čas vše zahojí. Jenže cosi ve mně, co je mocnější než vědomé plány mojí mysli, se chovalo jinak. Doléhaly na mě těžké výčitky svědomí za to, jaký život jsem vedla, jak jsem se chovala, na čem jsem se podílela. Viděla jsem svoje charakterové vady, slabosti a pokřivenost. Moje pocity byly plné hlubokého studu a bolesti. Stále se mi vracely vzpomínky na ponižování, bezpráví, vykořisťování. Nejhorší bylo uvědomění, v jak nezdravém prostředí vyrůstaly moje děti. Uvědomění, že jsem jako matka selhala, protože jsem je nebránila před ponižováním a nadávkami od vyšinutých lidí. Musela jsem se hluboko ponořit do všech těchto pocitů a stavů. Tam někde na dně jsem objevila i výčitku vůči Bohu. Jak mě v tom mohl nechat, když věděl, že chci z hloubi duše a ze srdce plnit jeho vůli? Jak mě mohl nechat takto ublížit vlastním dětem, když musel vědět, že v hloubi duše považuju svoje mateřství za jeden ze svých největších životních úkolů a jak moc jsem chtěla svým dětem dát jen to dobré?

Odpověď nemám. Stejně jako ji neměli a nemají další miliony lidí v podobně těžkých a bolestných životních situacích. To patří k životu a prožívání. Někde v tomhle vnitřním místě jsem nahmatala cosi jako základy svojí vlastní morálky, svých vlastních hodnot, tolik odlišných od těch, které jsem žila v sektě. Stará představa Boha jako entity, která kdesi určila pravidla, do stvoření dala zákon karmy a ta nás buď soudí, nebo nám fandí, ta se mi zcela rozpadla. Nemůžu už věřit na karmu v abd-ru-shinovském pojetí. Tato víra mimo jiné může dělat z nezralých lidí necitlivá monstra. Namísto toho se objevil pocit soucitu vůči lidem a jejich bolestem. Vědomí toho, že se na lidi dívám jako na rovnocenné, že sem všichni patříme. Mám úctu k přírodě a zvířatům. Mám také díky tomuto procházení vlastní temnotou jakýsi vnitřní obraz toho, čím právě já můžu být svým blízkým prospěšná.

Začala jsem hodně číst. Pročetla jsem knihy různých spirituálních a náboženských směrů, hodně se zajímám a čtu o psychologii a historii. Mám ráda literaturu i nové poznatky z vědy o biologii, genetice, vývoji člověka. Vzdělávání mi velmi pomohlo. Získala jsem rozhled a nadhled.

Dnes mám v sobě jistou představu o společnosti, která mi kdysi v mládí chyběla. Myslím si, že v lidské společnosti mimo jiné stále působí prastaré síly, kdy část jedinců chce vládnout a mít výhody na úkor těch druhých.

Část lidí žije s poruchami osobnosti, narcismem, psychopatií… Je dobré o tom vědět a vědět, co to znamená. Je dobré také přijmout, že ti lidé si svoji poruchu nevybrali ani nezavinili.

Přemýšlím i o Bohu. Jsem otevřena i tomu, že je možnost, že není. Anebo není jen Dobro, jak jsem si myslela dřív.

Nevím. A připadá mi, že moje Nevím je můj osobní posun směrem k větší zralosti. Nevědění mě už neděsí a ani neznervózňuje, dává mi prostor přijímat impulsy mého (vnitřního) života čistěji.

Myslím si, že prožitky, které jsem získala v sektě mě dovedly k větší osobní hloubce a rozhledu, k poznání sebe i druhých i z té temné, skryté stránky a to hodnotím jako dobré.

Před Velikonocemi roku 2023 jsem od svých kamarádů dostala zprávu, že Jan Dvorský odešel od rodiny, má jinou partnerku a vede svoje webové stránky o bylinkaření. Vyhledala jsem si na něj kontakt a napsala jsem mu, vstřícně mi odepsal a já jsem ho požádala, aby zbývajícím lidem v jeho společenství napsal, že on není mesiáš. Že to oni potřebují slyšet od něj, aby se zbavili strachu, že se stanou zrádci. Už mi neodepsal.

Sekta dnes funguje dál. Vede ji Lucie, která pár zbylých členů udržuje v představě, že všechno jede podle plánu. Že Janův odchod je jen epizodka, kvůli hříchům lidí na zemi. Lidé jí a jejím dnes již dospělým dětem stále posílají peníze.

Dnes žiji se svým partnerem a našimi dvěma dětmi v zahraničí. Moji první dva synové, kteří se narodili do sekty, jsou již téměř třicetiletí a žijí si svoje vlastní, svobodné životy. Můj vztah s partnerem, rodina, tvoření zázemí pro děti, doprovázení je jejich životem a péče o vztah s těmi dospělými je nyní mojí hlavní činností, která mě hluboce naplňuje.

Přeji všem čtenářům sílu k tomu zpracovávat výzvy, které život přináší. 🙂

Čtenáři, kteří cítí, že by jim mohly být moje zkušenosti jakkoli nápomocné, mi můžou napsat na mail.

Kristýna Arbesová (kristyna.arbesova@centrum.cz)

Poznámky:

[1] PARSIFAL IMANUEL [Jan Dvorský], Syn Člověka. Mesiášovo živé Slovo k všenápravě lidstva. Poselství Grálu, Velké Popovice: Jan Dietrich Dvorský 1993.

[2] ABDRUSCHIN, Ve světle Pravdy. Poselství Grálu od Abdruschina, München: Der Ruf 1932. Německý originál vyšel roku 1931. – Dnes je kniha známější v poválečné verzi: ABD-RU-SHIN, Ve světle Pravdy. Poselství Grálu, Stuttgart – Brno, Stiftung Gralsbotschaft – Nakladatelství Integrál 2011.

Náhledová fotografie: archiv. 

Psali jsme v Dingiru:

téma Opustit víru, opustit společenství, Dingir 10 (3) 2007. 

Související články:

Příběh ORLICA

další články ze seriálu Duchovní cesty

„Do hnutí Allatra jsem vstoupila jako ateistka a odešla jsem jako hluboce věřící člověk.“ – Několik myšlenek ze semináře s Evou Hronovou

„Radujte se, pokud váš Bůh byl vlídnější.“ – Před 85 lety se narodil Tilmann Moser