Kateřina Jacques Bursíková, Kateřina Procházková, kolektiv autorů: Dalajlama a Havel, Praha: Vyšehrad 2023.
Po sametové revoluci se Václav Havel jako prezident cíleně pokusil o duchovní povzbuzení obyvatel země. Při tehdy hojných debatách nad otázkou, zda a kdy se přiblížíme hlavně ekonomické úrovni Západu, lze v jeho intenci zahlédnout kus prozřetelného nadhledu. Onu vzpruhu měly do naší společnosti symbolicky vnést osobnosti XIV. dalajlamy a papeže Jana Pavla II. Ač to na první pohled působí jen jako bezvýznamná nuance, velmi záleží, zda vyprávíme příběh o světově uznávané hlavě státu, jež pozvala především papeže a kromě toho také dalajlamu, nebo papeže a dalajlamu. Vyznění druhé možnosti totiž indikuje takřka ekvivalentní důležitost obou duchovních, přinejmenším pro samotného Havla. A i když to v katolických kruzích nemusí být vždy přijato s nadšením, kniha Dalajlama a Havel: Česko-tibetské vztahy na pozadí výjimečného přátelství představuje důkaz, že právě druhá možnost lépe odpovídá skutečnosti.
Kromě podoby samotného vztahu popisuje nová publikace také paralely mezi českým prezidentem a kundunem (nenucenost, boj za lidská práva, smysl pro humor, zájem o ochranu životního prostředí, pokora) stejně jako mezi tibetskými a českými moderními dějinami (útlak autoritářské země, praxe živých pochodní, vztah intelektuálů ke konceptu „moci bezmocných“, důležitost role umění a zbožnosti při politickém vzdoru). Poctivě odpracovaný text, do jehož přípravy se zapojily desítky lidí, rozvádí tuto blízkost až po málo známé detaily.
Nápaditost a pečlivost se zračí v grafické úpravě i struktuře knihy. Chronologické vyprávění o osudech a setkáních obou mužů zpestřují barevně odlišená textová pole, v nichž čtenář nalezne obsahy různých vyjádření, vzpomínek, dokumentů apod. Odkazy ke zdrojům bývají dvojího druhu — jednak k veřejně dostupným zdrojům tak, jak to známe z odbornějších prací, a jednak k rozhovorům autorek s mluvčími, kteří informaci sdělili přímo pro vznikající knihu. To čtenářskému zážitku dodává skoro podcastový ráz. Objevují se také překlady poezie a rozhovory. Odstavce doplňuje nepřeberné množství kvalitních fotografií, pročež byl zvolen křídový papír. Negativum zdařilé, esteticky laděné strukturovanosti pak pochopitelně tkví ve vyšší pořizovací ceně výtisku.
Při hodnocení skutků a myšlení — s kapkou nadsázky řečeno — se do knihy občas vkrádají hagiografické rysy. Věci jsou nezřídka vykresleny výrazně černobíle, byť na obranu autorského týmu se hodí uznat, že někdy se černobílý výklad oproti jiným skutečně nejvíce blíží pravdě. Mezi důvody vzniku publikace pravděpodobně patřila ambice referovat o následováníhodné morální neochvějnosti Václava Havla a Jeho Svatosti, která v sobě nese cosi tajemně přesahujícího.
Některé formulace budí dojem jakési osudové či metafyzické cykličnosti. „Kruh se uzavřel,“ stojí na popisku fotografie dalajlamy hovořícího k davu na Hradčanském náměstí (s. 301). Právě tam vystoupil jak při své první, tak poslední návštěvě Prahy. Na jiném místě se objevují slova Petra Pitharta, která vyznívají obdobně: „Na začátku a na konci Havlova prezidentského příběhu je Jeho Svatost dalajlama a jeho mučená země.“ (s. 305) Nejpříznačněji však působí citace prezidentovy někdejší poradkyně Edy Kriseové: „Vypadalo to, jako kdyby se už [dalajlama a Havel] setkali v minulém životě,“ na což kniha navazuje tvrzením psychoterapeutky Jitky Vodňanské: „Mám teorii, že se setkali dva bódhisattvové, že Václav měl k dalajlamovi blízko, protože byl veden nějakou vyšší silou, která mu pomáhala.“ (s. 32)
Jednu z hlavních autorek, Kateřinu Bursíkovou Jacques, česká veřejnost zná a jejího manžela Martina Bursíka rovněž. Jeho jméno i slova se v publikaci vyskytují na řadě míst. Čtenář si dvojici jistě hned spojí se Stranou zelených. Minulost strany nám přitom vyjevuje s tématem knihy související, obtížně vysvětlitelný paradox. Havel i dalajlama otiskli do české společnosti nepochybně hlubokou stopu, dostalo se jim vysokých poct a prostoru v relevantních médiích. Těžko jim tedy upřít intenzivní vliv na veřejné mínění. Avšak přestože se obě osobnosti několikrát jasně vyslovily ve prospěch politické strany, jejímž stěžejním zájmem má být ochrana životního prostředí (Havel podpořil přímo Stranu zelených), Straně zelených čeští voliči nikdy neposkytli silnější podporu, na rozdíl například od voličů v sousedním Německu.
Je-li řeč o rozporech, důraz na ně by v některých ohledech mohl být knize vůbec ku prospěchu, jelikož popisované osobnosti by více „polidštil“. Havel a kundun sice měli několik společných jmenovatelů, avšak dovedeme u nich spatřit i zcela protikladné přístupy. Na jedné straně dramatik a intelektuál, do jehož života neodmyslitelně patřily také formy hédonismu (návykové látky, večírky, divoká hudba), na druhé straně buddhistický mnich, který staví svou každodennost na disciplinované praxi rituálů a asketismu. Některé kapitoly sice cosi naznačí, ale zdráhají se to vyslovit naplno.
Těžko mluvit o dalajlamovi a nezmínit vývoj česko-čínských vztahů, plný neshod i náklonnosti. Jako jedno z hlavních poselství knihy rozumějme výzvu, abychom nedávali přednost obchodním zájmům před snahou chránit lidská práva. Jinak řečeno, nepřivírejme oči nad etickým rozměrem, když zrovna usilujeme o přísun peněz. Nebyl to však Havel, kdo spojil síly s kontroverzním miliardářem kvůli financování své knihovny a filmu? Záměr knihy vzdát osobnostem příliš nekritický hold v sobě skýtá nebezpečí, že dobře myšlené úsilí se změní v čirou apoteózu. Toto nebezpečí zvýraznily též pokusy herce Roberta Mikluše imitovat Havlův hlas, když při prezentaci titulu předčítal věty bývalého prezidenta.
Dost však výtek. Novinka Dalajlama a Havel se pyšní řadou nesporných kvalit — zvláště v erudici, pečlivosti, ideálech a vášni pro téma — a je dobře, že vznikla. Svým rozsahem v případě tématu nemá obdobu. Havel zemřel před více než dekádou a dalajlama, vzhledem ke svému věku, se do Česka již asi nevydá. 
Alespoň ne v tomto životě, řekli by buddhisté. S knihou široce mapující jistým způsobem už ohraničenou kapitolu našich dějin tak vyvstává stěžejní otázka: byl étos (nenásilí, ochrany lidských práv, vlídnosti, soucitu, ekumenismu, svobodomyslnosti) propagovaný Havlem a dalajlamou jen pracně budovanou barevnou mandalou, kterou nevratně rozfouká vichřice dějin, a kruh se uzavře? Nebo se nadobro usadil v kolektivním vědomí národa a nalezne své nové „inkarnace“?
Psali jsme v Dingiru:
Daniel Rejman, Dalajlama v Česku, Dingir 22 (1), 2019, s. 6–8.
Související články:
