Luhyové jsou africkým bantuským etnikem, druhou nejpočetnější etnickou skupinou v Keni a v Ugandě.[1] Dále se dělí do dvou desítek kulturně a jazykově diferencovaných klanů.[2] Mezi Luhyi byla dlouho zcela běžná polygynie, tedy soužití jednoho muže s vícero ženami. Vlivem rozšiřování křesťanství se tato praxe začala opouštět, ovšem nikoli zcela, neboť šíření islámu polygynii z druhé strany naopak upevňovalo. Dnes je mezi Luhyi polygynie praktikována spíše v menšině, a to luhyjskými muslimy a vyznavači tradičního náboženství.[3]
Většina Luhyů se dnes hlásí ke křesťanství. Mnozí z nich však zároveň ctí tradiční náboženství předků, a tak udržují vícečetnou náboženskou identitu. Nejvyšší Bůh v tradičním luhyjském náboženství se jmenuje Nyasaye. Dnes je Nyasaye mezi křesťanskými Luhyi chápán jako Bůh Otec. Obecně lze říci, že přijetím křesťanství nebo islámu Afričané neškrtají víru svých předků, nezavrhují ji jako mylnou nebo dokonce – slovy bílých misionářů ve druhé fázi christianizace Afriky – ďábelskou, ale naopak se snaží nalézt paralely a uvést tradice v soulad. Vzhledem k tomu, že většina tradičních afrických náboženství vyznává jednoho nejvyššího Boha stvořitele (případně pouze jednoho Boha), je tento Bůh obvykle ztotožněn s křesťansky chápaným Bohem Otcem. Kult předků je pro Afričany kompatibilní s kultem svatých. Duchové či nižší božstva jsou identifikováni jako andělé nebo bibličtí nečistí duchové. Obvykle také v tradičních náboženstvích existuje zlá síla, případně zlý duch, který je často ztotožňován s biblickým Satanem. Afričané tedy rozhodně nepovažují svou původní víru za mylnou.[4]
Přibližně před sto třiceti lety přišli mezi Luhye kvakerští misionáři a otevřeli základnu v Kaimosi. Brzy je následovali misionáři z Církve Boží, kteří své centrum vybudovali v Bunyore. Ve stejném období dorazila mezi Luhye rovněž katolická misie. Anglikáni začali mezi Luhyi působit v roce 1906. V roce 1924 začala svou misijní činnost letniční křesťané z Kanady, zejména v Nyan’gori. Armáda spásy přišla do oblasti v roce 1936. Baptisté datují počátek činnosti v oblasti do roku 1960. První překlad Bible do luhyjského jazyka dokončil Nicholas Stamp.
Mezi Luhyi vznikl v roce 1948 náboženský kult Dini ya Msambwa.[5] Toto společenství vyznávalo boha Bukusu sídlícího na hoře Elgon, zároveň ovšem ctili Bibli jako svatou knihu a v úctě chovali tradiční čaroděje. Tento kult měl rovněž silný antikoloniální náboj a je třeba doplnit, že rozličná antikoloniální hnutí ve svých přístupech rehabilitovala lokální čarodějnictví, neboť je evropští koloniální zločinci zakazovali. Spíše, než o náboženské přesvědčení tedy šlo o vzkaz bílým okupantům.[6]
Mezi Luhyi byla běžná mužská i ženská obřízka. Také tento zvyk silně ustupoval s rozšířením křesťanství, ovšem následně opět získal opodstatnění s příchodem islámské misie. Dnes je mužská i ženská obřízka u luhyjských křesťanů dobrovolná (a spíše menšinová), u luhyjských muslimů je ovšem zcela běžná, stejně jako u vyznavačů původního luhyjského náboženství.
Mužská obřízka je součástí přechodového rituálu dospělosti. Luhyové tento přechodový rituál chlapců v muže praktikují vždy po dvou letech a iniciováni jsou chlapci ve věku 11 až 14 let. Součástí rituálu je povinnost přežít nějakou dobu o samotě v divočině, tak jako je to běžné u okolních etnik v severní Keni a Ugandě. Iniciovaní chlapci si po úspěšném absolvování rituálu staví dřevěnou chýši, kde bydlí dokud se nestanou válečníky, kteří se mohou ženit a svobodně volit další životní cestu.[7]
V oblastech intenzivněji modernizovaných probíhá obřízka v nemocnici a povinnost přežít o samotě v divočině většinou není vyžadována. Po obřízce následuje rovnou rodinná hostina a chlapec se po uzdravení vrací ke studiu.
[1]Srov. The migration history of Bantu-speaking people: genomics reveals the benefits of admixture and sheds new light on slave trade | Institut Pasteur.
[2]Srov. BENNETT, George. Kenya, a Political History: the Colonial Period. London: Oxford University Press, s. 154–155.
[3]Srov. Luhya | Luhya Culture, Language & Traditions | Britannica.
[4]Srov. HEALEY, Joseph G. We Create the Path by Walking. In: BONGMBA, Elias Kifon. The Routledge Handbook of African Theology. London, New York: Routledge, 2022, s. 320–334.
[5]Srov. BARAZA, Patrick Wanakuta. Drumming up Dialogue: The Dialogic Philosophies of Martin Buber, Fred Iklé, and William Ury Compared and Applied to the Babukusu Community of Kenya. Bloomington: iUniverse, 2011, s. 122–126.
[6]Srov. tamtéž.
[7]Srov. tamtéž.
Psali jsme v Dingiru:
téma: Náboženství v současné Africe (plné číslo dostupné zde).
Související příspěvky:
