Počátkem dubna si připomínáme dvě významná výročí muže, jehož celoživotní dílo zásadním způsobem formovalo českou orientalistiku, ale v nemenší míře též povědomí české veřejnosti o zemích Asie. Vincenc Lesný, pro mnohé ze svých žáků z řad indologů guru v pravém slova smyslu, se narodil 3. dubna 1882 v moravské obci Komárovice a tento svět opustil 9. dubna 1953 v Praze. Ačkoliv se za 70 let od jeho úmrtí odborný zájem o Indii výrazně prohloubil, ba změnil takřka k nepoznání, stejně jako prošla neuvěřitelnou proměnou samotná Indie, odkaz profesora Lesného nadále zůstává jedním z nosných pilířů české indologie.
Před první světovou válkou Lesný studoval indologii, íránistiku a klasickou filologii na obou tehdejších pražských univerzitách, německé i české, a mezi jeho učitele patřili mj. Moriz Winternitz (1863–1937) či Josef Zubatý (1855–1931). Svá studia měl dále možnost rozvíjet během ročního pobytu na univerzitách v Oxfordu, Bonnu a Vídni, kde navštěvoval přednášky významných sanskrtistů Arthura Macdonella či Hermanna Jacobiho, soukromě se učil též hindštinu a maráthštinu. Jak bylo v této době u aspirujících vysokoškolských učitelů a badatelů obvyklé, či spíše existenčně nutné, několik let působil coby gymnaziální profesor, než se v roce 1918 habilitoval, stal se soukromým docentem a od roku 1924 pak i profesorem na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Ta se Lesnému až do konce jeho života stala akademickým domovem, v předválečných letech ji pak jako její děkan i krátce vedl. Od roku 1927 byl členem Orientálního ústavu v Praze, po skončení druhé světové války jeho ředitelem, spoluzakládal Školu orientálních jazyků při tomto ústavu (pozdější Státní jazykovou školu v Praze) a Lesného jméno je též spojeno s časopisem Nový Orient, který nepřetržitě vychází od roku 1945 a je jediným českým populárně-naučným periodikem soustavně se věnujícím různým aspektům asijských zemí.
Ve 20. letech Lesný dvakrát navštívil Indii, zemi svého srdce i odborného zájmu, tehdy stále ještě v pevném, ačkoliv pramálo milosrdném britském koloniálním objetí. Obě studijní cesty bohatě zúročil ve svém badatelském i popularizačním díle a snad právě díky nim rozšířil obzor české indologie z klasického pojetí, zaměřujícího se na pečlivou filologickou práci pro potřeby srovnávací jazykovědy, k celé řadě moderních témat, ať již v podobě soustavného studia novoindických jazyků či kulturních, náboženských, historických, ale i politických aspektů soudobé Indie. Během obou indických cest měl možnost přednášet na univerzitě v bengálském Šántiniketanu, kterou založil proslulý Rabíndranáth Thákur (1861–1941), první asijský nositel Nobelovy cenu za literaturu. Osobní přátelství s Thákurem, symbolicky zpečetěné též dvěma básníkovými návštěvami Prahy během 20. let, Lesného vedlo k zasvěcenému výkladu díla tohoto všestranného velikána, v komplexním záběru na tehdejší dobu zcela mimořádnému (Rabíndranáth Thákur: Osobnost a dílo, Kladno 1937; tato Lesného průkopnická práce se bezprostředně dočkala překladu do angličtiny). Z Thákurova literárního díla Lesný také překládal, a to jako vůbec první ve světovém kontextu přímo z bengálských originálů. Kromě bengálštiny však své široké jazykové znalosti a schopnosti uplatnil při překladech ze sanskrtu, prákrtů, pálijštiny či hindštiny. Lesného odborný zájem o indická témata dodnes překvapuje svou šíří, pokrývá totiž čistě jazykové otázky a problémy (např. jeho raná monografie Maráthská syntax pádová, Praha 1910), náboženství (vůbec první česká syntetická práce o buddhismu, sepsaná na základě důkladné znalosti pramenů, Buddhismus, Praha 1948), ale i kulturní dějiny Indie v obecném slova smyslu (Duch Indie, Praha 1927, a Indie a Indové. Pouť staletími, Praha 1931) či indické vlivy na českou literaturu (Básnický zápas Otokara Březiny, Praha 1945).
Lesný nejenže bedlivě sledoval politický vývoj v Indii a indický boj za národní osvobození v meziválečné době i v letech bezprostředně po skončení války, jak o tom výmluvně svědčí jeho četné zasvěcené články v českém tisku, ale s čelními představiteli budoucí nezávislé Indie udržoval i vřelé osobní styky. Na jeho pozvání navštívil v roce 1938 Prahu Džaváharlál Néhrú, pozdější první indický premiér, a to i se svou dcerou Indirou, rovněž pozdější premiérkou. Lesný se opakovaně setkal také se Subháščandrou Bosem, dalším významným bojovníkem za indickou svobodu, který během války představoval jakýsi alternativní hlas protikoloniálního boje. V kontaktu byl Lesný i s předním indickým filozofem Sarvapallim Rádhákrišnanem, který se v 50. letech stal v pořadí druhým prezidentem Indie. Díky těmto a mnoha dalším osobním vazbám k reprezentantům indického politického, společenského a kulturního života mohlo Československo prakticky okamžitě po vzniku nezávislé Indie v roce 1947 začít budovat své vztahy k tomuto mladému, ale nesmírně důležitému asijskému státu.
Závěrem je nutno zmínit Lesného zásadní vliv na celou jednu významnou generaci českých indologů, kteří se stali jeho žáky. Patřil mezi ně Dušan Zbavitel, nejplodnější český překladatel z bengálštiny a sanskrtu, mimořádný popularizátor mnoha indických témat, ale i badatel světového věhlasu, jehož četné příspěvky k dějinám bengálské literatury jsou dodnes vysoce ceněny. V Indologickém semináři pod Lesného vedením studoval také Kamil Zvelebil, ve světovém kontextu nejznámější český indolog, který se stal zakladatelem drávidologie, vědy zabývající se jihoindickými, tedy drávidskými jazyky. Zvelebil z těchto jazyků překládal, ať již z tamilštiny, malajálamštiny či kannadštiny, mimořádně vlivné jsou jeho odborné práce zabývající se starou tamilskou sangamovou literaturou, uskutečnil ale také rozsáhlý etnolingvistický výzkum v oblasti jihoindických Modrých hor (pohoří Nílgiri), během nějž objevil a popsal jeden z místních domorodých jazyků (irulština). Jako posledního z celé řady dalších zmiňme ještě sanskrtistu a buddhologa Iva Fišera, jenž až do odchodu do emigrace v roce 1968 působil jako docent na pražské Filozofické fakultě. Zde vyučoval sanskrt, po vzoru svého velkého učitele v této roli vychoval novou generaci českých indologů (Jaroslav Vacek, Jan Filipský, Stanislava Vavroušková ad.), a zajistil tak smysluplné pokračování tohoto malého oboru, který se však může pochlubit překvapivě dlouhou i živou tradicí.
Všechny fotografie: prezentace Vincenc Lesný – startovač (zde je možné podpořit vznik dokumentárního filmu o Vincenci Lesném).