Děti Eliadovy: esejistické zamyšlení nad Monomýtem Jana Kozáka

Upozornění: Tento text není recenzí sensu stricto, nýbrž volným esejistickým zamyšlením. Kdo touží po skutečné recenzi, která mapuje základní myšlenky a vyznění knihy, nalezne ji např. v textu Jiřího Dyndy „Teorie mýtu vstřícná ke čtenáři“ publikovaném v časopise Dingir 3/2022.

Monomýtus Jana A. Kozáka je v mnoha ohledech návrat o nejméně dvě dekády do minulosti. Byla to doba, kdy v Česku doznívalo porevoluční nadšení a někdejší odsuzované buržoazní pavědy se konečně mohly zase svobodně studovat a vyučovat. Nepřátelský ateistický diskurs marxismu-leninismu přestal být jediným možným přístupem k náboženství a na Ústavu filosofie a religionistiky Filosofické fakulty Univerzity Karlovy se stal nekorunovaným králem Mircea Eliade. Eliadova religionistika stála k někdejšímu totalitárnímu ateismu v příkrém protikladu: nejenže náboženství neodsuzovala, ale oceňovala je, vážila si ho a dá se říci, že je dokonce obdivovala. Někdejší vědeckým ateismem odsuzované „pověry“ pro ni byly jádrem archaické ontologie umožňující smysluplnou lidskou existenci, naopak vyprchávání náboženství z kultury vystavovalo člověka „hrůze z dějin“ a absenci smyslu. Byla to tatáž devadesátá léta, kdy na Západě naopak Eliadova éra pomalu končila a autoři jako Jonathan Z. Smith či zvláště Russell McCutcheon vůči němu začali postupně formulovat své ostré výhrady. Pražská religionistika přesto stála na svém eliadovském vrcholu. Jsme-li srdcem globalisté toužící držet krok se Západem, snad bychom mohli mluvit o zpátečnictví. Ale ne: eliadovská móda, dnes možná nepochopitelná, byla naopak pochopitelnou antitezí státem vnucené ideologie. Je logické, že si znovuzrozená pražská religionistika zvolila právě Eliada jako svého mistra. I to, že jeho éra na ÚFaRu trvala relativně dlouho.

V tomto smyslu jsou studenti, kteří v této době prošli religionistikou na FF UK, pravé děti Eliadovy – vždyť vdechovali jeho přístup v atmosféře ústavu, sáli jej z věděním nalitých prsů své alma mater. Jistě, po přelomu tisíciletí začal důraz na starou fenomenologii náboženství ustupovat a její místo zaujaly jiné přístupy (zvláště strukturalismus). Přesto trvalo dlouhé roky, než Eliade zcela přestal patřit mezi jádrové teoretiky, na nichž ústav stavěl – a i poté byl vztah k němu spíše zdvořilou distancí než vášnivou kritikou podle McCutcheonova vzoru. Nakonec se děti Eliadovy od svého otce odklonily, jistě. Kořeny jeho dědictví však dále prorůstaly jejich myšlením.

I monumentální Monomýtus Jana Kozáka nasvědčuje tomu, že duch Eliadův kráčí dál. Znalý čtenář si nemůže nepovšimnout podobnosti dikce, typu uvažování, frekventovaného používání eliadovských výrazů (zjm. všudypřítomné „posvátno“) i konkrétních forem práce typických pro univerzalisty Eliadova střihu. Ilustrační příklady z různých dob a různých kultur, které zároveň zdůrazňují společná jádra náboženství světa a zároveň jsou referovány stručně, zhuštěně a bez kontextu. Důraz na centra, jádra, posvátné časy, mytické doby, opakování mýtem předepsaných vzorců. Všeobjímající auru smyslu, snad dokonce mimořádné smysluplnosti symbolických systémů, poukazy na mimoracionální, mimologické procesy, ontologickou výstavbu osmyslněného světa, mnohodimenzionálnost a mnohovýznamnost – a přeci jakousi ultimátní jednoduchost toho všeho. Přestože kniha čerpá z mnoha teoretiků a kombinuje nejrůznější přístupy, je ve svém jádru naprosto eliadovská. Jan Kozák se díky ní vynořil z houfu Eliadových dětí a zamával transparentem s podobiznou svého učitele. Myšlení otce se tu naprosto nepochybně zrcadlí v uvažování syna.

Bylo by nyní snadné sklouznout k horování o zastaralosti. Moderní religionista, čte-li tyto řádky, nejspíš už napjatě čeká, kdy to konečně přijde a začne pršet kritika v mccutcheonovském stylu. Jenže Monomýtus zastaralý není. Namísto toho je, jak ostatně upozorňuje podtitul, syntetický. A syntetičnost nejenže dnes není zastaralá: ona je dokonce bezmála novátorsky osvěžující. Současná věda se drobí, rozpadá, partikularizuje a segmentuje – subdisciplíny se začínají chovat jako články velikého červa, které se stále výrazněji vydělují z původně jednolitého těla. Kdekoli pak módní vlna provede čistý diskursivní řez, dorůstá nestvůra z odseknutých částí do obou stran a formuje nové obory. Ty spolu sice dále geneticky souvisejí, přestávají však sdílet společný krevní oběh, někdy dokonce i společné terárium. Původní souvislý substrát vědeckého poznání, protkaný vzájemně se objímajícími kořeny jednotlivých oborů, se mění ve zvětrávající nevzhledné gabiony, jejichž drátěné vězení dále posilují úzká zaměření tematických čísel časopisů a konferenčních panelů. Snaha o mezioborovost vede mnohdy jen k proliferaci grantových projektů svůdných názvů, z nichž ale nevykvétají květy skutečné propojenosti, nýbrž kolektivní monografie nesourodého obsahu, z nichž je patrné, že spoluautoři své texty vůbec vzájemně nečetli. Takovýmto přístupům se snad daří podchytit stejné téma více perspektivami, ale žalostně selhávají v chabé snaze poskytnout ucelený obrázek. Výsledkem je maškara, která jen podporuje další segmentovanost a odcizenost perspektiv.

Kozákův Monomýtus touhle cestou deklarovaně, snad dokonce hrdě nekráčí. Naopak, jeho autor dle vlastních slov „radostně tančí“ s mnoha teoriemi, včetně těch zaniklých, včetně těch zdiskreditovaných. A bere si z nich to podnětné. Metafora tance tu vyloženě sedí, protože kniha skutečně dělá spíše dojem pestrého průvodu než ukázněné vědecké konference: interpretace se v ní přelévají, míchají a mixují, voní mnoha vůněmi a září pestrými barvami. Výsledný koktejl představuje mýtus syntetickým, univerzalistickým způsobem. Bájná nestvůra, jíž takové pojetí představuje, nemá nic společného s rozsekaným kroužkovcem současné vědy. Daleko lépe ji vystihuje temný uroboros porostlý pavím peřím, který se na obálce od Sylvie Hůlové s chutí zakusuje do vlastního ocasu.

Přirovnávat knihy k příšerám se může zdát nevědecky básnické a tedy a priori podezřelé: třeba však taková metafora poslouží k lepšímu znázornění krajiny současných humanitních věd. Té krajiny po ekologické katastrofě, jíž pokrývá radioaktivní vegetace nečitelných textů a která se zoufale dusí pod ropnou skvrnou poznámek pod čarou. Z její chemicky přehnojené hlíny neustále bují a zase uhnívají stovky odborných článků, které sice nikoho nezajímají a nikdo je nečte, ale náramně chutnají mimozemské stvůře jménem scientometrie, jež v nestřeženém okamžiku obsadila naši planetu. Pod dojmem podivného potravního řetězce, který vede od vědce do žaludku nestvůry a zase zpět, poněkud zaniká otázka, kam s takto vedenou zahrádkou směřujeme a co si s ní mají počít nevinní přihlížející. Těžko se divit, že vůbec ničemu nerozumějí a začínají se stále hlasitěji ptát, proč to celé vlastně vůbec financujeme.

Kozákova kniha pak nejen svým obsahem, ale i svou syntetickou formou vyzývá k tomu, abychom se pořádně zamysleli nad hrdinskou mytologií vědy. Monomýtus humanitního vědce – jak on vlastně zní? Mohli bychom si to do řeči campbellsko-eliadovské přeložit zhruba následovně. Nadějný mladý intelektuál, opakovaně volán svou touhou po poznání a porozumění, nakonec výzvy své duše uposlechne. A vydá se na výpravu do nepovědomého světa kaleidoskopických pohledů na lidskou kulturu, které se tříští se v ledovcích nespočetných teorií, metodologií a filosofií. V zamrzlé krajině čelí mnoha nepřátelům a děsivým stvůrám ohrožujícím jeho základní cnosti (jako například schopnost získat kvalitní data, poctivá snahu o objektivitu, maximálně nehodnotící přístup, schopnost věrně interpretovat, analyzovat, vyvozovat závěry, a tak dále). Nakonec po mnohých útrapách konečně vytouženě třímá ledový úštěpek vytouženého poznání – a zatímco ten mu taje v ruce (čtěte: zastarává), prchá s ním ozlomkrk, aby jej ještě stihl přinést do rodné vesnice. Na konci hrdinské cesty však číhá poslední nebezpečí: je jím hrozba, že se hrdina nechá příliš vyděsit neodvratným táním ledu a odmítne se vrátit. Co víc, věčně se měnící ledový svět jej může natolik okouzlit, že zatouží navěky pozorovat, jak jeden tající rampouch smysluplné interpretace dává vzejít jinému – a pak zase jinému – a zase. Pokud se nakonec po letech přeci jen vrátí, dokáže už vyprávět jen o tání. Srozumitelněji řečeno, přestává být vůbec schopen mluvit o lidské kultuře v kaleidoskopu měnících se dějin a přetvářejících se pohledů. Namísto toho se stane věčnou plačkou hlásající neexistenci pravdy, která se vyžívá v nekonečném obviňování ostatních ze zaujatosti.

Současná religionistika má sklon metamorfovat právě do takového starého hrdiny, jenž se belhá z jiného světa skuhraje svou depresivní píseň o bezesmyslnosti. Proběhne-li pak kolem něj s nadšeným křikem lovec rampouchů, dokáže jen krákavě pokřikovat, že takovou trofej už donesla spousta lidí před ním a stejně se jim nakonec rozpustila. A má v jistém smyslu pravdu: mnohé rampouchy, které Monomýtus Jana Kozáka obsahuje, jsou více či méně odtáté, nahlodané a popraskané. Jejich svázaná kytice však stále dokáže odrážet světlo lidské kultury a tříštit ho do poutavých barev. Výsledná komplexní syntéza srozumitelně přibližuje hrdinově rodné vsi, co mýtus je, jak zhruba funguje a jaké nejrůznější vrstvy jsou v něm obsaženy. A zároveň se chová uctivě k dávným lovcům rampouchů a jejich rozpuštěné a vypuštěné kořisti.

Monomýtus Jana Kozáka je o synu Eliadovu, který dokázal zužitkovat, zpracovat a kreativně proměnit roztáté dědictví svého otce. A ono, vzdor skuhrajícím starcům, přeci jen stále inspirativně jiskří a barevně poblikává v odpoledním slunci religionistiky. Čím více takových lovců rampouchů, tím spíše se jednou povede proměnit tu toxickou poušť opět v krajinu, v níž se dá žít. Ano, ta bude jistě pomíjivá – není však nakonec všechno pomíjivé, včetně nás samých? Její význam však bude patrný z ní samotné, a to každému, kdo nahlédne přes plot. Pak už žádná krkolomná obhajoba existence religionistiky nebude potřeba.

Psali jsme v Dingiru:

Jiří Dynda: Teorie mýtu vstřícná ke čtenáři: Jan A. Kozák, Monomýtus: Syntetické pojednání o teorii mýtu, (Praha: Malvern, 2022), Dingir 25 (3), 2022, str. 106–107.

Sdílet:
Subscribe
Upozornit na
guest

0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments