„Mé jméno je ‚legie‘, poněvadž je nás mnoho.“[1]
Kdybychom se mohli přenést v čase a prostoru do 20. a 30. let 20. století, do portugalského hlavního města Lisabonu, možná bychom si všimli (nebo snad ani nevšimli) nenápadného, tichého muže kráčejícího s nepřítomným pohledem ulicí nebo s melancholickou tklivostí posedávajícího v jednom z podniků v lisabonském Dolním městě. Nejspíš by nás nenapadlo, že ten nevýrazný a posmutnělý muž, připomínající Chaplinova „Tuláka“, v sobě skrývá nezměrné hlubiny intelektuálního a spirituálního života. A jeho duše je natolik prostorná, že ji dokonce obývá celá řada různých osobností.
Spisovatel, básník, astrolog, svobodný zednář a melancholický poutník životem Fernando Pessoa (1888–1935) se narodil přesně před 135 lety. Narodil se, působil a zemřel v Lisabonu. Mladí však prožil v jihoafrickém Durbanu, kde se naučil anglicky. Na rozdíl od svých bratrů se však nerozhodl pro britské občanství. Zůstal Portugalcem, díky čemuž se nesmazatelně zapsal do historie portugalské literatury.
V civilním životě byl Pessoa díky svým jazykovým znalostem (perfektní angličtina, dobrá francouzština) zahraničním korespondentem několika lisabonských firem. Jeho bohatý vnitřní život kontrastoval se společenskou rolí „nenápadného úředníčka“ a tento zvláštní rozpor ve svých textech reflektoval.
Pessoa tvořil jak poezii, tak prózu, přičemž u některých jeho textů (např. v Knize neklidu) se volně prolínají. Pessoa většinu života tvořil a vydával pod jinými jmény. Nešlo však o pouhé pseudonymy. Pessoa sám hovořil o tzv. heteronymech. Byl totiž přesvědčen, že uvnitř jeho těla žije více různých osobností, a „jeho“ díla napsaly právě tyto osobnosti, kterých Pessoa během života identifikoval nespočet.
Duchovní život lisabonského spisovatele má počátky zřejmě v letech 1912–1914, kdy se s tetou a bratranci účastnil spiritistických seancí. Jako rozhodující uvádí rok 1916, kdy začal mít „astrální a éterické vize“ a viděl „magnetické aury“. Podle všeho byl Pessoa svou vnímavostí vůči „astrálnímu světu“ stejně jako mnohočetností svých vnitřních osobností celoživotně spíše znepokojen a nepodařilo se mu zážitky plně integrovat. To později zřejmě přispělo k jeho depresím, závislosti na alkoholu, a tím i předčasné smrti na cirhózu jater ve 47 letech.
Pessoa se stavěl kriticky jak vůči katolické církvi, tak vůči pozitivismu a materialismu. Zaujala ho teosofie – velice si vážil díla Heleny Petrovny Blavatské (1831–1891) a do portugalštiny přeložil texty teosofů Charlese W. Leadbeatera (1854–1934) a Annie Besantové (1847–1933).
Fernando Pessoa se stal také svobodným zednářem. (O svobodném zednářství jsme v poslední době psali zde). Vystupoval kriticky proti Antóniovi Salazarovi (1889–1970), který v Portugalsku zavedl totalitní režim založený na katolickém sociálním učení, vycházejícím z encyklik papeže Lva XIII., známý jako Estado Novo (Nový stát). Pessoa se stavěl kriticky také vůči fašismu, v roce 1935 odsoudil italskou invazi do Habeše (Etiopie).
Pessoovou celoživotní vášní byla astrologie. Sestavil přes 1 500 horoskopů včetně horoskopů významných osobností minulosti (Shakespeare, Wilde) i jeho současnosti (Salazar). Vytvořil také horoskop pro britského okultistu Aleistera Crowleyho (1875–1947). Pessoa a Crowley si hojně dopisovali a Crowley byl údajně horoskopem, který mu Pessoa sestavil, natolik nadšen, že se vydal do Lisabonu básníka navštívit. Pessoa přeložil do portugalštiny Crowleyho Hymnus Panovi.
Spiritualita lisabonského básníka se v průběhu času proměňovala. Otiskovala se v mní i určitá nezakotvenost, charakteristická pro celou jeho osobnost. V jistém období se identifikoval jako „gnostický křesťan, proti všem organizovaným církvím, zejména proti církvi římské, věrný tajné tradici křesťanské, která je spjatá s tajnou tradici Izraele (svatou kabalu) a s okultní podstatou svobodného zednářství.“[2]
Jindy se definoval jako pohan: „Jsem dekadentní pohan z doby podzimu Krásy, ze soumraku starověké čistoty, intelektuální mystik ze smutného pokolení novoplatoniků z Alexandrie.“[3] Pessoa, ačkoli odpůrce Salazara a fašismu, inklinoval také k svébytnému nacionálně-mesianistickému portugalskému mýtu, tzv. sebastianismu. Sebastianismus odkazuje svým názvem ke králi Sebastiánovi (1554–1578), který záhadně zmizel (pravděpodobně zahynul) v bitvě u Alcácer Quibir v boji proti Maurům. Podle sebastianistické legendy však král Sebastián nezemřel, ale vrátí se jednoho dne zachránit Portugalsko před zkázou a povede ho k zářivé budoucnosti. U počátku sebastianismu stál jezuitský duchovní a vizionář António Vieira (1608–1697). Sebastianismus je typickým mýtem o „královském vojsku spícím v hoře“, jakým je např. český mýtus o blanických rytířích.
Vizím sebastianismu věnoval Pessoa básnickou sbírku Poselství. Název sbírky – v portugalštině Mensagem – je zároveň slovní hříčkou odkazující na latinský citát z Vergilia „Mens agitat molem“, tedy „Duch hýbe hmotou“. Toto klíčové Pessoovo dílo bohužel dosud nevyšlo v českém jazyce.
Česky vyšla již zmiňovaná Kniha neklidu, druhá (1995) i první (1999) část. Vyšla také próza Bankéř anarchista (1998), Pessoova korespondence Dopisy přátelství, lásky a magie (2010) nebo heteronymní sbírka básní Opiárium a jiné básně Álvara de Campos (2003), a další.
Náhledový obrázek ze zdroje zde.
Poznámky:
[1] Evangelium podle Marka 5:9 (Český ekumenický překlad).
Psali jsme v Dingiru:
téma Současná astrologie I., Dingir 15 (4), 2012, text zde.
téma Současná astrologie II., Dingir 16 (2), 2013, text zde.
Související články:
