Rudolf Kopecký: Vzpomínky starého novináře. Proti Benešovi, nacistům a komunistům, ed. Martin Nekola, Beroun: Machart, 2018, 512 s.
Sté výročí samostatné československé státnosti je motivací k vydání řady publikací, ať už vědeckých studií, či populární literatury různého druhu. V centru pozornosti stojí zejména životní osud prezidenta zakladatele Tomáše G. Masaryka, setkáme se ale i s plejádou témat dalších. Berounské nakladatelství Machart u příležitosti výročí vyneslo na světlo světa zajímavý dokument, který dosud mohl čtenář objevit pouze v archivech: memoáry prvorepublikového národnědemokratického žurnalisty Rudolfa Kopeckého, Vzpomínky starého novináře.
Důvodem, proč tento text zatím odpočíval v zapadlých kartonech na univerzitě v Lincolnu v Nebrasce, v Archivu Čechů a Slováků v zahraničí na Chicagské univerzitě (a ve Vojenském historickém archivu či exilové a samizdatové knihovně Libri Prohibiti v Praze), je i jeho mimořádný rozsah, který by pro nakladatele nutně znamenal příliš nejistou investici (454 kapitol v osmi dílech a na 2350 strojopisných stranách).
Rudolf Kopecký (rodným jménem Kauders, 1893–1981) byl významným hráčem meziválečného pravicového tisku. Začínal jako externista v Tribuně pod vedením A. Laurina a postupně se vypracoval na vlivného redaktora, zejména politických a zahraničních rubrik. Spolupracoval s Časem, Rozvojem, Přítomností a mnoha dalšími významnými periodiky, z nichž několik sám spoluzakládal. Někteří badatelé tvrdí, že ve své době byl jeho vliv a význam pro čs. žurnalistiku srovnatelný s Ferdinandem Peroutkou (na kterého Kopecký na několika místech, poněkud ironicky, též vzpomíná, srov. např. s. 54). Po vypuknutí II. světové války se snažil zapojit do odboje a emigroval nejprve do Polska, aby pak spolu s formující se československou zahraniční vojenskou akcí podnikl anabázi přes Rumunsko do Palestiny a odtud do vojenských táborů nejprve ve Francii, posléze ve Velké Británii.
Kopecký byl od mládí přesvědčeným národním demokratem a poměrně záhy po revoluci zaujal vyhraněný postoj vůči politice Hradu a zejména ministra zahraničí, posléze druhého prezidenta ČSR, Edvarda Beneše. Tento postoj se jako červená nit táhne celými zmiňovanými pamětmi.
Po skončení války měl Kopecký vážné pochybnosti o šancích znovu demokratické republiky vyhnout se plíživě nastupující nové totalitě, a odmítl se i s rodinou do osvobozené vlasti vrátit. V Londýně působil až do své smrti v 88 letech, a snad proto – na rozdíl třeba právě od zmíněného Peroutky – upadl v Čechách postupně téměř v zapomenutí.
Mladý historik Martin Nekola se pokusil vybrat z rozsáhlého díla pokud možno reprezentativní a vypovídající výbor (byly pominuty pasáže pojednávající detailně o lidech a situacích, které dnes již těžko krom skutečných specialistů někomu něco řeknou a z otištěných pasáží byly edičně odstraněny delší redundance, kterým se starý pán při vzpomínání již nedovedl vyhnout). Vydání tohoto výboru ze Vzpomínek starého novináře tak může být alespoň malým připomenutím této kontroverzní, ale interesantní osobnosti naší moderní kulturní historie.
Samotný výbor ze Vzpomínek je rozdělen na čtyři obsáhlé části: I. Moje začátky (s. 11–63), II. První republika (66–245), III. Druhá světová válka (248–406) a IV. Poválečný čas (410–480). Editor na závěr doplnil ještě jmenný rejstřík a podrobný přehled Kopeckého exilového publicistického díla (včetně plného seznamu jednotlivých kapitol strojopisu Vzpomínek, takže si zájemce může udělat představu, která témata ve výboru chybí, a vydat se za nimi případně i do příslušného archivu).
Část první se kromě několika vzpomínek na Kopeckého dětství a mládí zaměřuje především na povahu, historii a zásady naší žurnalistiky a postupnou Kopeckého cestu do řad novinových redaktorů.
Pro religionistu je ovšem nejzajímavější část druhá, v níž krom dalšího vyprávění o dobové novinové práci nalezneme podrobné vzpomínky i na řadu spolků, v nichž se postupně začal Kopecký angažovat. Zásadní je vzpomínání hlavně na dvě významná prvorepubliková hnutí, na něž měl Kopecký značný vliv.
Prvním z nich je československá Volná myšlenka, do jejíž konsolidace a ideového vývoje se aktivně zapojil, nějakou dobu dokonce na postu jejího předsedy. Popisuje podrobně její prvotní rozhádanost, různé přístupy, k nimž se hlásily jednotlivé místní organizace, své působení na sjezdech a proti proliferaci komunisticky laděného ateismu do hnutí. Kopecký sám byl i autorem jednoho z hlavních programových textů tehdejší československé organizace, jež vyšlo pod názvem Ideový základ Volné myšlenky (1926). Po určitou dobu kontroloval i nakladatelství této organizace a zajišťoval vydávání řady jejích publikací a periodik.
Dalším rozsáhlým (s. 153–192) a badatelsky velmi cenným materiálem jsou vzpomínky na Kopeckého intenzivní angažmá v (zejména) pražských svobodozednářských organizacích. „Není instituce ani myšlenkového hnutí, jež by mělo na můj myšlenkový a citový vývoj vliv tak mocný a trvalý. A není také organizace, již bych tak těžko postrádal…“ (s. 153).
Svobodné zednářství ve svých různých proudech bylo za první československé republiky vlivným kulturním hnutím. Rudolf Kopecký se do něj zapojil v jeho neregulární, zpočátku spíše antiklerikálně zaměřené větvi (personální propojení s tehdejší Volnou myšlenkou zde bylo značné) pod jurisdikcí Velkého Orientu francouzského. Byl aktivním členem pražské lóže Most (která tehdy ještě náležela do nezávislého svazku lóží Most, později vytvořila Velký Orient československý, nakonec ovšem vplynula pod tlakem blížící se války do regulární Národní veliké lóže československé). Spoluzakládal též odvážný (a poněkud naivní) reformistický projekt lóže Anthony Sayer a později též (tehdy ještě nezávislou) obedienci Dílna lidskosti. Tyto vzpomínky jsou z badatelského hlediska velice významné, jakkoli jsou značně subjektivní a nesou stopy Kopeckého specifického, někdy dosti excesivního chápání souvislostí, což ale u osobního svědectví není překvapivé ani rušivé. Doplňují totiž dosud publikované studie, zejména monografii doc. Čechurové Čeští svobodní zednáři ve XX. století, která se věnuje téměř výhradně československému zednářství regulárnímu, a proto se např. o lóži Most zmiňuje jen letmo na několika málo místech.
Zvláště zajímavé je i líčení postupně vyvstávajících intenzivních potíží svobodných zednářů nejen v Československu ve stínu nastupující nacistické zvůle, kdy němečtí zednáři často nejprve emigrovali do ještě neokupovaného Československa a při následném útěku dále zde mnohdy nechávali archivní materiály a část své agendy v naději, že na ni budou moci po válce opět svobodně navázat.
Toto líčení pak víceméně plynule přechází v popis a hodnocení nástupu fašistických hnutí v republice, k nimž se Kopecký staví značně kriticky, a končí samozřejmě „záhubou svobodné republiky“.
Třetí část může zaujmout spíše milovníky vojenské a válečné historie, neboť přináší velice osobně laděné svědectví z působení po boku známých osobností, jako byli např. generál Lev Prchala, Ludvík Svoboda či Heliodor Píka. Poslední část vyprávění se dotýká zejména anglického československého exilu a působení Kopeckého ve vysílání BBC, jakož i jeho snahy o vytvoření provizorních zahraničních protikomunistických žurnalistických i politických struktur.
„Není pochyb o tom, že vyprávění Rudolfa Kopeckého vzbudí emoce a nastolí nové otázky,“ konstatuje Martin Nekola v úvodu (s. 6), lze ale konstatovat, že přes veškerou subjektivitu a často kontroverzní vyhraněnost Kopeckého vzpomínek si tento nakladatelský počin zasluhuje pozornost každého čtenáře, jejž přitahuje alespoň některé ze zmíněných témat.
Rudolf Kopecký přináší podrobné a angažované svědectví o nejtěžším období naší samostatné státnosti a je spravedlivé si jej vyslechnout, ať už k dané době sami přistupujeme z jakýchkoli názorových pozic.
Psali jsme v Dingiru:
1/2003 – téma: Svobodné zednářství (online zde)
Související příspěvky:
300 let svobodného zednářství (zde)
Muzeum tajných spolků v Lokti (zde)
Film o svobodném zednářství (zde)