Ralph Waldo Emerson (1803–1882) přišel na svět 25. května 1803 v Bostonu (Massachusetts), tedy v místě, které během jeho dětství a dospívání prožívalo ohromně živý, dynamický kvas nových, dogmatem nesvazovaných přístupů ke křesťanství. Ty rychle otevíraly prostor pro svobodomyslnější pojetí této tradiční víry, z něhož se pak záhy zrodilo americké unitářství.[1]
Ralph, čtvrté z osmi dětí, pocházel z rodiny, kde se po celé generace kladl velký důraz na vzdělání a kde se mezi syny „dědila“ kazatelská profese. Jeho otec byl vůdčí osobností významného bostonského sboru a aktivně podporoval zmíněné liberální hnutí, k němuž ostatně inklinovala celá rodina. Bohužel zemřel mladý, což rozkolísalo rodinnou situaci. Přes velké finanční potíže ale matka umožnila všem dětem studovat, a tak Ralph v osmnácti letech nastoupil na bohosloveckou fakultu Harvardovy univerzity. Dostudoval v říjnu 1826 a po několika měsících začal kázat v různých sborech v Massachusetts a New Hampshire, které se tehdy čerstvě přikláněly k nově se formujícímu unitářství. V této službě ale vydržel jen do roku 1832, kdy se kazatelského postu vzdal[2] – a to, jak se později ukázalo, natrvalo.
Odstěhoval se do Concordu,[3] městečka ležícího zhruba třicet kilometrů od Bostonu, a začal úplně novou životní fázi: jako soukromý učenec, myslitel a spisovatel. V té době hodně intenzivně studoval, byl nadšen například filozofií Immanuela Kanta, k němuž se dostal prostřednictvím anglických romantických básníků Samuela Taylora Coleridge a Williama Wordswortha. Hodně jej ovlivnily také hinduistické náboženské texty a perská poezie. Rozšiřoval si rozhled a obecnou vzdělanost, kde se dalo. To vše hodně proměnilo a nově formovalo jeho pohled na svět i náboženství. Dílo, které pak během padesáti let v Concordu stvořil (zemřel v roce 1882), z něj učinilo jednoho z nejvlivnějších amerických filozofů 19. století.
Emerson si nejprve získával popularitu jako přednášející. První knihu publikoval v roce 1836 a pojmenoval ji prostě: Příroda (Nature). Byl to (a dodnes je) přelomový spis a stejně tak přelomová byla událost ze září téhož roku, kdy s přáteli založili debatní skupinu, kterou nazvali „Klub transcendentalistů“. Rodilo se dramaticky nové myšlenkové a duchovní hnutí – americký transcendentalismus (Emerson však osobně dával přednost termínu idealismus). Největší nárůst zájmu mu pak přineslo vydání dvou svazků vlastních esejů počátkem 40. let 19. století (1841 Essays: First Series, 1844 Essays: Second Series). Od poloviny 40. let se také veřejně intenzivně angažoval v boji proti otroctví.
V čem tedy bylo Emersonovo učení tolik přelomové? Základem jeho přístupu k náboženství, na tehdejší dobu v Americe velmi radikálního, byl názor, že každý člověk může dosahovat přímé zkušenosti božské síly tady a teď, na zemi, v přímém kontaktu s přírodou, která je sama o sobě přirozeně prostoupena božstvím:
„… svět není výsledkem působení různých sil, nýbrž jedné vůle a jedné mysli; a tato jedna mysl je obsažena všude, v každém paprsku hvězdy, v každé vlnce tůně“.[4]
A podle Emersona k dosažení toho stačí vlastně poměrně málo (nebo také pro někoho nepřekonatelně mnoho), totiž být si vědom této možnosti a zároveň si být vědom sebe samotného jako bytosti obdařené citem a schopností se rozhodovat pro vznešené cíle. Dovolím si ještě jednu citaci pro dokreslení:
„Člověk má v sobě tolik života, kolik má v sobě dobra. Všechno totiž pochází z jednoho ducha, který na sebe v různých situacích bere různá jména jako láska, spravedlnost či střídmost, tak jako oceán dostává různá jména na různých pobřežích, která omývá. Všechny věci vycházejí z téhož ducha a všechny věci se s ním spojují. Pokud člověk směřuje k ušlechtilému cíli, může se opřít o sílu celé přírody. Pokud se od tohoto cíle vzdaluje, tato síla jej opouští a jeho bytost se odpojuje ode všech vzdálených zdrojů, je menší a menší, stává se pouhým smítkem, poté bodem, až se absolutní zlo stane absolutní smrtí. Vnímání tohoto zákona zákonů probouzí v mysli cit, který nazýváme náboženským citem, jenž je zdrojem našeho nejvyššího štěstí.“[5]
Emerson navíc tvrdil (veřejně to zaznělo na jeho slavné přednášce pro studenty bohosloví na Harvardově univerzitě v červenci 1838), že většina kazatelů té doby a jimi vedených bohoslužeb tomuto bohužel spíše brání, než napomáhá. Kvůli této jednoznačně vyslovené kritice formalismu v duchovenské práci ho mnoho kolegů příkře odsoudilo (na Harvard nebyl pozván dalších třicet let), jiné však nadchl tím, jaký by podle něj měl kazatel a duchovní být – a jak následně dějiny ukázaly, jeho tehdejší projev oslovuje a inspiruje adepty na duchovenskou práci dodnes.
Co se týká pojetí duchovní zkušenosti, jistě můžeme Emersona přiřazovat k osobnostem, jež šly spíše mystickou cestou. Ovšem jen takto samo o sobě řečeno by to byl značně zjednodušující a ochuzující pohled. Byl totiž zároveň člověkem, který dokázal věci do hloubky promýšlet, systematizovat a uvádět do souvislostí, které jsou platné a podnětné i dvě stě let poté, co je zveřejnil. Zároveň v sobě měl také neutuchající zájem pro vědecké zkoumání světa, o čemž svědčí například jeho životní přátelství s dalším významným transcendentalistou Henrym Davidem Thoreauem (1817–1862) a dlouhodobá podpora Thoerauova díla. A v neposlední řadě byl po celý život člověkem výrazně občansky angažovaným. Veřejně vystupoval na podporu rovnosti žen, práv otroků, vzdělávání chudých, aktivně přispíval k tomu, co dnes nazýváme dosahování sociální spravedlnosti. Když si připomínáme jeho výročí, neměly by tyto další důležité sféry jeho působení zůstat ve stínu psaného díla.
Zbývá dodat, že první Emersonovo dílo v češtině vyšlo již roku 1883 v překladu Jana Váni (jako čtyřicetistránkový sešitek) a od roku 1906 se pak kontinuálně o jeho vydávání staral ve svém nakladatelství Jan Laichter.
Náhledová fotografie průčelí domu R. W. Emersona v Concordu, dnes muzea a prohlášené kulturní památky: autorka.
Poznámky:
[1] Bylo mu přesně dvacet čtyři let a jeden den, když byla na základě tohoto liberálního hnutí v jeho rodném městě založena Americká unitářská asociace (26. 5. 1825).
[2] Údajně proto, že svatému přijímání rozuměl jinak, než bylo tehdy běžné (svobodněji a více mysticky), a nechtěl tento rituální úkon i některé další věci v církvi provádět ve formě, k níž ho vlastní porozumění nevedlo.
[3] V jeho domě je dnes Emersonovo muzeum a samotná stavba je národní kulturní památkou.
[4] Ralph Waldo Emerson, Projev na Divinity College (překlad T. Martíšek), Unitaria, Praha 2023. s. 3.
[5] Tamtéž.
Související články:
