Vojtěch Cink a kol.: Psychedelika a psychonautika I. Mechanismy účinku, etnobotanika, historie a psychoterapie, Dybbuk 2022.
Vojtěch Cink a kol.: Psychedelika a psychonautika II. Rizika užívání, spiritualita, etika a právo, Dybbuk 2022.
Upozornění: tento text není recenzí, nýbrž určitým zamyšlením, k němuž Psychedelika a psychonautika otvírají cestu.
Jestli existuje v současné religionistice donekonečna omílané téma, je jím otázka nevyřčených teologických předpokladů oboru. Provází ji už od jejího samotného vzniku a nejenže neumlká, tváří se, že je postupem času stále naléhavější a naléhavější. Její kontext pochopitelně rámuje proces sekularizace, který dnes už v zásadě chápeme jako úpadek křesťanství v evropském veřejném prostoru a jako stále kritičtější pohled veřejnosti na ně. V novějších dobách, zejména na přelomu dvacátého a jedenadvacátého století, však situaci zesiluje narůstající pejorativní význam, jejž v populárním diskursu dostává samo slovo „náboženství“. Jeho dřívější neutrální až pozitivní vyznění postupně ustupuje obrazu hrozivého hierarchického systému, který si klade autoritativní nároky na přesvědčení a praxi svých příznivců. Měnící se význam slova „náboženství“ pochopitelně vyvolal pochybnosti o tom, zda takový jev je skutečně antropologickou konstantou, jak tvrdila starší religionistika. Mnoho odborníků postupně dospělo k názoru, že takto pojaté univerzální „náboženství“ je spíše badatelský konstrukt vytvořený k obrazu křesťanství. Ve finále tak začali někteří autoři (jako např. S. N. Balagangadhara) tvrdit, že jediným skutečným příkladem „náboženství“ je v zásadě křesťanství samo, a že je tak celý obor nevývratně „teologicky“ zabarven. Z toho plyne jediné logické vysvětlení (přítomné např. u Timothyho Fitzgeralda): je-li religionistika teologií neodvolatelně prolezlá, celý obor s ní stojí a padá. Nejlepší by tedy bylo celý oborový projekt úplně zabalit.
Je samozřejmé, že v této věci hrál velkou roli geografický a kulturní kontext „religionistiky“. To, co tímto názvem označujeme v Česku, je totiž přeci jen malounko něco jiného, než „religious studies“ v angloamerickém světě. Přesto se tyto debaty odrazily i u nás, mimo jiné například v implicitním podezření, že religionisté z teologických fakult jsou nějací převlečení křesťanští kazatelé neschopní odpoutat se od teologických předporozumění. Je však třeba nejen rázně konstatovat, že působení na teologické fakultě ještě z religionisty nedělá teologa (byť jej z něho jistě mohou dělat jeho veřejně prezentované názory), ale zdůraznit že celá věc má mnohem komplexnější kontext. Neutralita oboru totiž nemusí být zdaleka porušena jen s ohledem na křesťanství, ale i na jiné světonázory. Způsob, jakým se přírodovědou ovlivněná religionistika (zvláště kognitiva) vyrovnává se svými kořeny v ateismu a skeptickém hnutí, je dalším důležitým příkladem, jehož kořeny opět sahají až k devatenáctému století a k autorům jako Tylor, Comte, Freud nebo Feuerbach a ke stopám, které zanechali v některých religionistických směrech. V poslední době se však ke křesťanství a ateismu řadí ještě třetí typická světonázorová zátěž, jíž lze tu a tam pozorovat v dílech nejrůznějších religionistů. A to je inspirace současnou alternativní spiritualitou (dříve „new age“, lidově též „ezoterika“ či „ezo“).
Základní potíž s alternativní spiritualitou spočívá v tom, že se sama odmítá za náboženství označovat. Tvrdí totiž, že nemá žádnou fixní nauku ani instituce a že jde vlastně jen o jakousi univerzální a všelidskou „nenáboženskou spiritualitu“. Při bližším pohledu však vidíme, jaký význam v ní mají ideje holismu, energie, náboženského prožitku a změněných stavů vědomí, individuálního duchovního rozvoje, sakralizace individuálního já a tak dále. Fakt, že neexistuje žádná instituce, která by tyto myšlenky předepisovala jako „články víry“ nás nesmí zmást: lidé se do nich socializují úplně stejně jako v jakémkoli jiném náboženství, a zejména ideje univerzální energie a holismu představují významné poznávací znamení, podle nichž můžeme alternativní spiritualitu identifikovat. Když si navíc uvědomíme, že i instituce, které se zapřísahá, že nemá, pomalu vznikají přímo před našima očima, je otázka, proč jí tedy v religionistice neoznačovat za „náboženství“ jako kterékoli jiné. Jediným důvodem by tu bylo její vlastní sebepojetí. Sama redefinice toho slova, jíž jsme svědky, je totiž zapříčiněná právě šířením emického diskursu alternativní spirituality do populární kultury.
Co to znamená: alternativní spiritualita přímo před našima očima mění základní východiska religionistiky a stává se vlivnou formou předporozumění, s níž se religionisté budou muset nějak popasovat. Zátěž alternativní spiritualitou má však oproti zátěži křesťanstvím nebo ateismem několik zásadních nevýhod. Za prvé, alternativní spiritualita netvoří typickou součást curricula současných religionistik, takže religionisté o ní mnohdy mají jen mlhavé představy a zdaleka nedoceňují její globální význam. Ten je přitom obrovský. Pro zajímavost, naše sčítání lidu stále nezohledňuje její existenci, takže oficiální čísla se tváří, že tu máme jen 15 % nábožensky aktivních osob. Česko se tak nadále bezproblémově chápe jako ateistické. Přitom jiné sociologické výzkumy ukazují, že příznivců alternativní spirituality je tu ke čtyřiceti procentům, ne-li dokonce více. Ale za druhé, neviditelnost alternativní spirituality neznamená její civilizační okrajovost nebo bezvýznamnost. Vliv jejích idejí i hodnot hluboce prosakuje populární kulturou, šíří se po internetu, integrují se do filmů, románů nebo počítačových her a ovlivňují tak doslova miliardy lidí. Zatímco křesťanstvím ovlivněné popkulturní produkty jsou rozpoznatelné jako náboženské, vítězná jízda motivů alternativní spirituality je stále chápána jako nábožensky neutrální. Ne, nezdůrazňuji to proto, že bych ten proces chtěla kritizovat (ani oslavovat). Musíme si však naléhavě uvědomit, jak snadné je nechat se jí ovlivnit i v religionistické práci.
Je mi líto, že musím konstatovat, že se to stalo i v knize Psychedelika a psychonautika, přesněji v té části druhého dílu, který pojednává o spiritualitě. Psychedelická spiritualita tvoří význačnou součást širší alternativní spirituality, s níž sdílí její základní významné rysy – mezi ně patří v tomto případě zvláště důraz na intenzivní mystický prožitek, změněné stavy vědomí a spirituálně motivovaný osobní rozvoj, víra v univerzální mystickou pravdu a holistické pojetí světa. Psát o psychedelii z perspektivy religionistiky tak znamená psát o význačném duchovním fenoménu, a je tedy třeba k materiálu přistupovat stejně, jako bychom přistupovali k jakémukoli jinému náboženství. Tedy bez ovací i démonizování, neutrálně, s respektem, ale s nutnou distancí. Musím vyzdvihnout a ocenit, že ve většině knihy Psychedelika a psychonautika se neutrální postoj zdařilo udržet – je však třeba konstatovat, že se to nezdařilo právě tam, kde to bylo zdaleka nejpodstatnější. A totiž v religionistické části. Tu měli na starosti Jan A. Kozák a Jan Blahůšek a je na ní jasně patrné, který z těchto odborníků je obeznámen s povahou a charakterem alternativní spirituality a který ne. Zatímco obě kapitoly Jana Kozáka jsou psané zcela neutrálním, populárně-odborným stylem a o spiritualitě psychonautů se referuje eticky a zvenku, jak je v religionistice zvykem, Jan Blahůšek zcela jednoznačně sklouzl do emické role kněze a proroka. Alternativní spiritualitě nejen tleská, ale sám se stává jejím hlasatelem a propagátorem. Je to zásadně vidět na veškeré jeho alternativní spiritualitou ovlivněné interpretaci psychedelie – a nejsmutněji asi v kapitolce o náboženství Aztéků. Ta popisuje nikoli náboženství Mexiků tak, jak je rekonstruuje současná věda, ale vlhké sny spiritualitou ovlivněných autorů o univerzálních posvátných energiích, jež nemají s imanentním předkolumbovským polytheismem absolutně nic společného. Blahůšek samozřejmě není expertem na Aztéky, jeho odbornost směřuje spíše na Východ k buddhismu; to je ostatně znát na kapitole o buddhistickém pojetí psychedelik, která je viditelně hutnější a kvalitnější než zbytek textů. Přesto bychom měli čekat, že mu u pojetí teotlu, které entuziasticky přejímá, alespoň zabliká kontrolka. To se však nestalo. Přitom jako religionista je jistě zvyklý snadno a hravě rozpoznat jiné silné světonázorové zátěže – a kdyby se mu dostala do ruky kniha zdůrazňující, že Aztékové ve skutečnosti uctívali jediného Boha-Stvořitele nebe i země, jistě by okamžitě pojal podezření, že autor svým textem jen ukájí své náboženské potřeby a aztécká realita bude jinde. Ne tak ovšem u energií, holistického pojetí světa, univerzální rovnováhy, osobního spirituálního rozvoje a dalších motivů. Ne, tam prostě religionistovi typicky kontrolka nezabliká, protože alternativní spiritualitu většinou nezná, a navíc je po staletích nekonečného pitvání teologických a ateistických předporozumění naprosto nepřipraven na jiné typy světonázorové zátěže. Jak snadno se takový religionista stává kazatelem, knězem, propagátorem alternativní spirituality, je nasnadě. U psychedelické spirituality je to navíc o to jednodušší, že se zrodila v akademické sféře a u její kolébky stáli mimo jiné i psychologové a antropologové. A nejen oni, ale dokonce i religionisté – chceme-li alespoň počítat Mirceu Eliada a jeho pojetí šamanismu, které psychedelickou revoluci rovněž ovlivnilo. Zmínit Eliada je ostatně důležité i proto, že Blahůšek na něj mocně navazuje, a celá religionistická část se tak nese v eliadovském duchu. Nejsme-li si celé této situace vědomi, je jednoduché překlopit se z odborného diskursu do emického. Jan Blahůšek ale bohužel alternativní spiritualitu nevidí, rozhodně ne v celé její šíři, takže opakovaně propadá mnoha idejím a diskursivním praktikám, jejichž původ si neuvědomuje. Patří mezi ně chápání amerických indiánů jako nerozlišeného homogenního celku, idealizace indiána jako nositele prapůvodní moudrosti, transkulturní univerzalismus jasně prosycený konceptem philosophia perennis a zejména holismus, tedy duality v rovnováze a sjednocování protikladů. Je přitom třeba poznamenat, že Vojtěch Cink, editor celé dvoudílné publikace, který není religionistou, nýbrž psychoterapeutem a experimentálním farmakologem, referuje o nativních kulturách podstatně neutrálněji a střízlivěji. Kdyby celá kniha byla napsána tak jako její první díl, nebylo by jí po stránce neutrality absolutně co vytknout.
Mohla bych teď text zakončit adresným zaláteřením, ale je otázkou, nakolik se jedná o individuální problém Jana Blahůška a nakolik o zásadní problém systémový. Psychedelie a psychonautika nejsou zdaleka první, kde se něco podobného stalo – podobné věci lze vystopovat v celé řadě textů, religionistických, humanitních i společenskovědních, českých i světových, odborných i popularizačních. Možná tedy nejde jen o to, že nějaký konkrétní religionista někde ustřelil: možná stojíme před obecnější otázkou nedostatečné viditelnosti alternativní spirituality humanitními a společenskými vědami obecně. Což je problém, v němž hraje religionistika ústřední roli – a zjevně se jí v tuto chvíli nezhošťuje dvakrát efektivně.
Zahájila jsem článek shrnutím toho, jak religionistika nutkavě likviduje své teologické dědictví, a to až do míry, že implicitně podezírá religionisty z teologických fakult z nedostatečné neutrality. Vypadá to možná, že jsem to vzala až příliš od lesa – ovšem jen do chvíle, než zjistíme, že Jan Blahůšek vystudoval Evangelickou teologickou fakultu UK. Přesto je jeho předporozumění hluboce spjaté nikoli s křesťanstvím, ale právě s alternativní spiritualitou. Jaký lepší důkaz potřebujeme k tomu, abychom konečně pochopili, že při dolování poslední teologické třísky v oku oboru úplně přehlížíme obří břevno, které z něho zcela neviděno trčí? Obnova důrazu na badatelskou neutralitu, porozumění vlivnému systému, které má šanci stát se nejsilnějším náboženstvím globalizovaného Západu, a návrat k důkladné individuální světonázorové sebereflexi: nic jiného nám nepomůže, nechceme-li nabídnout celý obor na stříbrném tácu emickému diskursu alternativní spirituality. Čas přestat se ad nauseam hašteřit o to, kdo je blíže reduktivnímu ateismu a kdo křesťanské teologii, kdo křiví obor tak a kdo obráceně: máme před sebou nový, zásadní a naléhavý problém. A zůstaneme-li zaseklí v tématech devatenáctého století, neposuneme se ani o kousíček.
Náhledový obrázek: Gordon Johnson z Pixabay.
Psali jsme v Dingiru:
téma: Psychedelická spiritualita, Dingir 23 (4), 2020, obsah a vybrané články zde.
Související příspěvky:
Otázka je, nakolik se člověk může při své odborné práci oprostit od osobních náboženských prožitků a přesvědčení. U ateismu a křesťanství, které postrádají prvek gnoze a přímé náboženské zkušenosti a vycházejí z racionálního rozhodnutí věřit či nevěřit v existenci spirituální roviny bytí je to zřejmě jednodušší, než u toho co je označováno za “alternativní spiritualitu”. Už označení “alternativní” lze vnímat jako zavádějící a svým způsobem pejorativní, protože navozuje dojem, že jde o alternativu k něčemu, co je správnější. Ale lze nadřazovat křesťanství mnohem staršímu šamanismu či buddhismu a nazývat je “alternativou”? Nebylo by vhodnější mluvit o mimokřesťanské spiritualitě? Bohužel, křesťanství se svým téměř… Číst dále ->
Za větší problém považuji definice. Co je spirituální/duchovní? Čistá metafyzika, nebo i psychosféra (drogy, hyperventilace apod.)?