Duchovní unikání
Duchovní unikání (Maitrea, 2019) ze zdroje zde.

Knihu Duchovní unikání: Když nás spiritualita vzdaluje od věcí skutečně důležitých vydalo nakladatelství Maitrea, spojené s domem osobního rozvoje Maitrea. Duchovní unikání znatelně vyčnívá mezi jinými knihami vydávanými nakladatelstvím Maitrea a i mezi duchovně zaměřenými knihami na českém trhu obecně. Místo, aby lákalo či motivovalo k určitému konkrétnímu typu spirituality, naopak před určitým přístupem ke spiritualitě důrazně varuje.

Tématem knihy je fenomén v angličtině známý jako „spiritual bypassing“, který překladatelé přeložili jako „duchovní unikání“. Ještě přesnější překlad by mohl znít „duchovní obcházení“, nejčastěji se ale lze v českém prostředí setkat s pojmem „spirituální bypass“. Jedná se o téma stále častěji diskutované jak v kruzích samotných duchovně praktikujících, tak i mezi psychoterapeuty a religionisty.

Pojem „spiritual bypassing“ použil poprvé v roce 1984 americký psycholog John Welwood (1943–2019). Významně je ale zpopularizovala právě kniha Roberta Augustuse Masterse (*1947), která vyšla v angličtině v roce 2010 a v českém překladu v roce 2019. Termín popisuje vnitřní postoje a vnější chování, kdy člověk používá duchovní přesvědčení, názory, techniky a společenství k tomu, aby se vyhýbal své emocionální a fyzické bolesti a nutnosti naplnit základní lidské vývojové potřeby. Podle Masterse není duchovní unikání ojedinělou záležitostí menšího počtu jedinců, ale naopak masově rozšířenou záležitostí zejména na Západě v posledních několika desetiletích.

Masters se ve své kritické analýze duchovního unikání zaměřuje především na lidi ze Západu praktikující východní nauky (buddhismus, hinduismus), případně současnou alternativní spiritualitu, k jejímuž označení používá rozšířený a dosti vágní pojem „new age“. Ten je navíc dnes velkou většinou praktikujících chápán spíše jako hanlivý.

Masters ve své kritice překvapivě „obchází“ téma duchovního unikání u tradičních monoteistických náboženství (judaismu, křesťanství, islámu). Na druhou stranu mnohá tvrzení, která Masters nabízí o duchovním unikání v kontextu východních náboženství a „new age“, jsou natolik obecná, že je lze do kontextu tradičních monoteistických náboženství celkem snadno převést. Nikoli však všechny.

K duchovnímu unikání máme sklon téměř všichni. Dokud nedojde ke kvalitní a hluboké psychické integraci, existuje v člověku vždy latentní tendence k nějaké více či méně silné formě duchovního unikání. Duchovní unikání tedy není „buď, anebo“, ale spíše se pohybuje na široké škále symptomů a situací a je ho třeba vnímat velmi jemně a obezřetně v závislosti na konkrétním případu toho kterého člověka, toho kterého společenství a té které nauky.

Duchovní unikání se podle Masterse může projevovat mnoha různými způsoby. Velmi silně se duchovní unikání spojuje s tzv. „pozitivním myšlením“, kdy často nabývá formu vytěsňování emocí a mentálních obsahů, které vnímáme jako negativní, nebo nám nějaká duchovní autorita řekla, že bychom je tak měli vnímat. Toto popírání a vytěsňování pochopitelně znemožňuje vědomou práci a autentickou integraci těchto negativních emocí a myšlenek.

Velmi často mezi těmito emocemi dominuje hněv. Masters si ve své knize hněvu naopak vysoce cení a často o něm hovoří jako o velmi užitečném prvku naší duše, pokud je s ním nakládáno moudře. V mnoha duchovních učeních je však hněv vnímán jednoznačně negativně, a tudíž dochází k jeho častému potlačování a vytěsňování, což může mít následky na duševním i fyzickém zdraví.

Duchovní unikání je také často unikáním od tělesnosti. Masters se tématem zabývá v kapitole nazvané „Nevtělená spiritualita a vtělené bytí“. Mnohé duchovní nauky tělem opovrhují nebo jej upozaďují a směřují člověka do „duchovního“, ryze nadsmyslového prostoru. To přináší mnohá rizika a nevýhody, neboť tělo je po dobu pozemského života tím, co člověk má vždy s sebou, je to „poslední přítel, který člověka opustí“. Pro člověka, odpojeného od svého těla, je také mnohem těžší navázat vztah sám se sebou, s druhým člověkem, nacházet cestu ke zdraví a k fungování v hmotných záležitostech.

Duchovní unikání se podle Masterse téměř vždy vyznačuje odmítáním nebo zlehčováním úlohy psychoterapie a psychické dimenze lidského bytí celkově. Vše, co je spjaté s dětstvím, mezilidskými vztahy, fungováním ve společnosti, emocemi a tělesností, je v duchovním unikání nahlíženo jako podřadné oproti „skutečným duchovním pravdám“ apod. Masters naopak v celé knize zdůrazňuje klíčový význam psychologické integrace osobnosti a přijetí našeho lidství se vším, co k němu patří, tedy i s naší emocionalitou, tělesností, vztahovostí atd.

V knize je také kapitola věnovaná naivitě a důvěřivosti spjaté s některými podobami duchovního unikání. Masters v tomto kontextu hovoří o riziku „sekt“ pro duchovně unikající jedince. Masters ovšem nikde srozumitelně nevysvětluje, co tímto pojmem myslí. Zcela opomíjí fakt, že duchovní unikání lze „praktikovat“ i v kontextu běžných denominací anebo velmi volných společenství, zatímco společenství, která jsou většinovou společností vnímána jako „sekty“, nemusejí pro všechny své členy nutně představovat prostor duchovního unikání, ale naopak mohou být pro některé z nich prostorem autentického duchovního rozvoje, byť tomu většinová společnost nerozumí.

Velmi silnou kapitolou je „Můžeme si za své nemoci?“ V ní Masters problematizuje koncept rozšířený v mnoha formách současné alternativní spirituality (ale např. i v některých křesťanských společenstvích), že člověk je za své zdraví plně zodpovědný a cokoli se mu stane, je ve skutečnosti projevem jeho duchovního postoje. Tento přístup Masters silně kritizuje a poukazuje na to, že na své zdraví, stejně jako na celý život, máme opravdu velký vliv, nicméně tento vliv nikdy není absolutní. Je třeba přijmout prvek nevyzpytatelnosti a neovladatelnosti širšího kontextu bytí ve světě. Masters se v kapitole zmiňuje i o své zkušenosti s rakovinou prostaty, kterou během psaní Duchovního unikání procházel.

Robert Augustus Masters je americký psycholog a psychoterapeut, zabývající se zejména vztahem spirituality a psychologie, rolí tělesnosti ve spiritualitě a psychologii a partnerskými vztahy. Česky vyšly kromě Duchovního unikání také jeho knihy Opravdový muž (2017), Setkání s drakem (2017) a Emocionální intimita (2018).

Náhledový obrázek ze zdroje zde.

Psali jsme v Dingiru:

téma Nenáboženská spiritualitaDingir 22 (3), 2019.

Související články:

 

 

 

 

Subscribe
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments