V neděli 6. listopadu uplývá sto padesát let od narození Františka Bílka (6. listopadu 1872 Chýnov – 13. října 1941 tamtéž), českého grafika, sochaře, architekta, autora užitého umění a symbolisty z období secese. Přinášíme úryvky z kapitoly Chrám v nás v knize Ivana Štampacha Tušili světelné záplavy, Praha: Cherm, 2001, s. 121–147:
František Bílek nám úkol interpretů usnadňuje tím, že součástí jeho děl jsou jakési komentáře. Tyto nápisy doprovázející sochy a grafiky jsou ale poněkud enigmatické než abychom si mohli dovolit rozpřádat kolem nich úvahy o autorových prožitcích a vhledech. Naštěstí máme i několik souvislých textů. Encyklopedie o nich referují kuse a chybějí i v nejprestižnějších knihovnách. Jako základ úvahy bude tentokrát sloužit pro knižní vydání zpracovaná Bílkova přednáška Stavba budoucího chrámu v nás. Vyšla roku 1908 nákladem revue Meditace v počtu 250 výtisků. Současnému čtenáři ji zprostředkovala Lyra pragensis ve známé „kolibří“ edici (1996) …
V úvodním oslovení přednášky říká něco, co by pak mohlo být zapomenuto: Budu vám hovořit věci, které jsou ve vás; kdyby nebyly ve vás, já bych věcí těch ve vás zázračně slovem svým nevzbudil. Podněty k duchovnímu životu mohou přicházet zvenčí, ale rozvíjejí jen něco, co už v nás je. Přinejmenším připraveno, možná i nějak nerozvinutě přítomno. Proto se nemusíme obávat, že nás nějací kazatelé, mistři či zasvěcovatelé snadno zmanipulují. …
Po tomto uvedení v přednášce následuje rozprava o duchovním umění. Předchází kapitolám věnovaným jednotlivým síním vnitřního chrámu. Hned zkraje musí být jasno o tom, že nemá na mysli umění na zakázku náboženských institucí, ba ani umění s náboženskými tématy. Umění od svého počátku samo bylo a je duchovní. Je přece tvorbou, mohli bychom dodat, a tvorba je eminentně duchovním jednáním. Právě a jen bytost schopná tvořit díla a jimi tvořit sebe je duchovní. …
Zaznamenaná přednáška má v názvu stavbu budoucího chrámu v nás. Když ale jsme po těchto přípravách u vlastní stavby, shledáváme, že myšlenka stavět chrám je podle autora příliš smělá. Ten chrám totiž už stojí. Kdo nezná tento chrám, jímž je celek světa, ale také naše tělo, ten ho nikde nenalezne. Autor se zaměřuje právě na vnitřní chrám. To, co je možno a třeba budovat, jsou chrámové předsíně. …
Síně v našem nitru před vlastní vnitřní svatyní, to je téma u duchovních klasiků nanejvýš oblíbené. Stačí připomenout hrad nitra a jeho jednotlivé síně u Terezie z Avily nebo výstup na horu Karmel u jejího žáka Jana od Kříže. Je to vždy téma průchodu, stoupání vzhůru nebo sestupu do nitra, vstupu dovnitř. Vždy nějaká cesta. O cestě mluví při této příležitosti také Bílek ve své přednášce. Vnitřní cesta opakuje dějinnou cestu lidstva. Dějiny mu směřují ke Kristu. Mohli bychom jej chápat v duchu našich úvah jako dovršení, ale i překonání náboženské historie lidstva. Tato historie se opakuje na cestách našeho hledání. …
První síň dostala název Síň života. Zde je východisko cesty. Spiritualita se znovu ukazuje jako něco, co se nepřidává navíc k životu. Je to život sám. Život už v sobě má zárodek ducha. Duchovní život je život rozvinutý do své vlastní plnosti. V něm vše začíná, ale i končí. Také v Bílkově síni života jde o původ, smysl a cíl života. Děje se tu cosi charakteristicky duchovního. Kladou se tu otázky. Člověk je duchovní bytostí možná právě proto, že je bytostí, která se táže. Znamením pokroku je to, že zůstáváme v začátečnické pozici. Jeden současný duchovní mistr doporučuje trvale zachovávat postoj vyjádřený slovy: Stále nevím!
Spiritualita, stavící na odpovědích, které jsou známy, než vyslovíme první dotaz, je cizí Bílkovi a snad všem autorům, jimiž se tu obíráme. Taková duchovnost je lidsky pochopitelná. Artikuluje se v ní přirozená touha po bezpečí. Cesta, v níž žhnou a trápí nás otázky, není tak uklidňující. Není to spiritualita určená k ukájení našich sofistikovaných pudů. …
Překvapeni přecházíme na závěr zasvěcovacích událostí první síně od ženy přes dítě ke zvířeti. Zde už se mnoho nedovídáme. Má jít definitivně o kult přírody. Mohli bychom tu leccos říkat o zvířeti v nás. …
Dnes bychom nechtěli stavět ducha proti zemi. Domníváme se, že lze zůstat věrný tělu a hmotě, nepovyšovat se nad ně, a přesto žít duchovně. Mají pak pro nás tyto dualisticky laděné výpovědi nějaký význam? Neměl by nám uniknout rozpor, který zůstává reálný. Je to svár říše svobody s říší nutnosti. A jde spíše o záležitost naší orientace ve světě než o rozpor ve světě samotném. Říše nutnosti nechává náš duchovní hlad neukojen. Při tomto přístupu se svět jeví jako mechanismus. Je-li v něm přece jen něco ne zcela propočitatelného, je to jen proto, že neznáme podrobně všechny okolnosti. Člověk je rafinované zvíře poháněné sobeckým genem, základ toho všeho je chemický a ten samozřejmě můžeme redukovat na fyzikální procesy. Sociální život je determinován ekonomickými zájmy, kultura, natož duch, jsou iluzorní. Jsou to jen způsoby, jak se prosadit a jak získat víc výhod. Je to opravdu drsný svět. Není divu, že žízníme, ať to přiznáváme nebo ne, po říši svobody. Věříme totiž vlastní zkušenosti o tom, že uvažujeme a rozhodujeme se. Že nás neřídí jen primární, sociobiologicky popsatelné instinkty. Odmítáme vylučovat z úvahy tu část zkušenosti, jíž nelze změřit a spočítat. I když nám po sto letech zkušeností chybí ona přímočará důvěra, že pod paprsky Božího Světla a Tepla zrodí se v nás Zdraví věčné, přece nechceme, je-li to možné, vláčeni být tůní slz. A i my se ptáme: Kdy vrátíme se domů zas? …
Vítězství ale ještě není dosaženo. Zasvěcení je počátečním krokem, ne cílem cesty. Proto je čtvrtým zastavením na cestě do vnitřního chrámu Síň hrůzy. V ní se ukazuje, že jsme se ocitli na cestě světla, ale že je v nás stále chlad a temno. Je nutné jasné poznání a realistické uznání temnot v sobě. Jinak by cesta dál byla sebestylizací. …
Ještě stojí za povšimnutí, že se v duchu Bílkových vět o šesté síni modlíme také ve smyslech. Také ony patří k chrámu. Může být modlitbou, tedy vzestupem, ponořením, rozšířením, otevřením, hlubinnou komunikací to, že vidíme, slyšíme, chutnáme, cítíme a hmatáme? Možná ne rovnou a bez přípravy. Naučíme-li se ale hledět a naslouchat, jsme-li plně doma u toho, co vnímáme, může být vidění a slyšení modlitbou. U takzvaně nižších smyslů to není tak nápadné, ale i ony mohou znamenat víc, než jen orientaci v prostoru ohledně bezpečí, potravy a sexuálního protějšku. Dobrým cvičením modlitby ve smyslech je staré známé poučení „mít všech pět pohromadě“, tedy údajných pět (ve skutečnosti víc) smyslů ve spojení se smyslem našeho života a smyslem světa. Není to náhoda, že v češtině a nejen v ní je stejným slovem označeno cosi tak duchovního jako „vyšší“ smysl všeho a zároveň tak bazální smysly jako čich nebo hmat. Může to být jedna skutečnost našeho života a také vztah k božské hloubce nás a světa. …
Bílek říká o těle člověka: Jaká v něm výsost, když vládne zemi! Vládne-li tedy člověk, nemá diktátorskou moc. Hned další věta proměňuje vládu ve službu: A jak mu není žádná země služba těžkou! Z Bílkových výtvarných děl víme, že se vyhýbal povrchní líbivosti. Jeho těla jsou napjatá, zatížená, podmaněná touhou, myšlenkou, očekáváním, zoufalstvím nebo zase nadějí. V potřebách – co v něm duchovní žízně a hladu! A právě v tomto smyslu autor vidí v šesté síni, na cestě květné vůně, tělo jako vznešené, jako cestu a jako chrám s jeho předsíněmi. …
Iniciační cesty se završují v síni sedmé, jež je vlastní předsíní chrámovou. Vstup do svatyně je pouze naznačen a ani zde už není mnoho řečí nebo úvah. Jsme-li připraveni všímavostí, vděčností, bolestnou touhou, vnímáním tíže ale i odlehčení, může pro nás přijít to, co charakterizuje vrchol duchovní cesty: Práce a tvoření. Tak se označuje tato místnost či etapa. O díle, které se tu tvoří, se takto zvnějšku nedovídáme prakticky nic. Čteme jen o čtyřech znacích, jež dílo musí mít: Že se tam zmiňuje viditelné znamení a neviditelná milost, to je vypůjčeno z tehdy ještě populární římskokatolické definice svátosti. Bílek přejímá výrazy, ale zřejmě má širší záběr. Snad jde především o to, že duchovní tvorba, utváření lidských děl a osudů, má vnější i vnitřní stránku. Že slova a gesta nemohou nahradit poznání, vztahy, úsilí, bdělost, otevřenost a vše ostatní, co patří k niterné cestě, je snad jasné. Vnější projevy ale nejsou okrajové. Jsme lidmi z masa a kostí, a to i tehdy, když jsme plni zájmu o spiritualitu. Čistě vnitřní úkony by mohly skončit v sebeklamu. Postoje, které se neprojevují, jsou buď slabé, nebo neupřímné. A jak výslovně, byť lakonicky, říká Bílek, dílo má být viditelné znamení, jímž se stává sdělitelným bratřím.
Druhé dva znaky duchovního díla jsou tyto: …obsahuje v sobě to, co je přístupno pouze Zasvěceným. Konečně dokonalé dílo obklopeno jest jakýmsi tichem. Jinými slovy, duchovní život není levný a snadný. Nejde o zvláštní druh intelektuálské záliby. Jde o smrt a o život. A o skutečnosti, pro něž Zde výrazu není… Nejsou to věci zařaditelné do připravených schémat. Každé jejich slovní vyjádření má pouze relativní platnost.
Náhledový snímek Bílkovy vily v Praze na Hradčanech podle Bílkova návrhu ze zdroje zde.
Související články: