Theresie Neumannová z Konnersreuthu

Právě před šesti dekádami (18. září 1962) odešla za svým milovaným Spasitelem do jeho Nebeského království Therese Neumannová, spolu s Annou Kateřinou Emmerichovou (1774–1824) nejznámější německá stigmatizovaná katolická vizionářka.

Narodila se na Velký pátek 9. dubna 1898, což jako by předznamenalo její životní pouť. Terezino rodiště, bavorský Konnersreuth, kde prožila prakticky celý svůj život, leží vzdušnou čarou přibližně jen 12 kilometrů od západočeského Chebu. Familiárně častovaná Resl (počeštěně Rézl – Terezka) byla nejstarší z jedenácti dětí krejčího Ferdinanda Neumanna. V mládí krátce vypomáhala v místní hospůdce, pak pracovala v sousedním hospodářství a traduje se, že pro svou píli a entusiasmus byla všemi oblíbená. Život jí ale změnil požár, který obec zachvátil v březnu 1918. Během výpomoci u hašení se Tereza vážně zranila při pádu ze žebříku a po několika dalších nehodách zcela ochrnula a byla upoutána na lůžko, navíc postupně přicházela o zrak, až roku 1922 úplně oslepla.

Překvapivě, náhle, ba zázračně byla vyléčena 17. května 1925, opět nabyla zraku, rychle se jí vrátila fyzická kondice a již v září mohla bez pomoci chodit. Terezka připisovala uzdravení své jmenovkyni karmelitce Terezii z Lisieux (1873–1897), jejíž svatořečení se odehrálo právě tohoto dne. Neumannové byla tato francouzská řeholnice duchovním vzorem a podle svých slov s ní ve svých viděních často důvěrně rozprávěla.

Extatické vize novozákonní doby, zvláště pašijových dnů, posléze doprovázené krvácejícími stigmaty, Tereza poprvé zažila v postní době na jaře 1926. Od těchto Velikonoc až do své smrti pak přibližně sedmsetosmdesátkrát vždy v pátek fyzicky spoluprožívala Kristovo ukřižování. Živé jizvy, které měla na rukou, nohou, na boku a na hlavě se opětovně otevřely a krvácely. Až hrůzu v přihlížejících budily pramínky krvavého pláče kanoucí z Tereziných očí po jejich tvářích. Při Ježíšově smrti se, dle vyšetřujících lékařů, prý až na několik minut zastavilo i Terezino srdce.

Stigmata se lékaři nejprve snažili hojit, avšak bez úspěchu. Citlivé jizvy nosila Neumannová po šestatřicet let, krvácely pouze při pátečních extatických patřeních na Kalvárii, bolest však způsobovaly stále, nikdy se ale nezanítily.

V různých verzích se můžeme v literatuře setkat s anekdotickou spontánní prostořekostí, kterou Tereza počastovala jistého skeptického lékaře, jenž se vehementně snažil stigmata vysvětlit její hysterií a autosugescí. Po nekonečném úmorném vyšetření se ho prý optala: „Pane profesore, když si budete dostatečně dlouho namlouvat, že jste vůl, narostou vám rohy?“

Zástupy skeptiků samozřejmě obkličovaly a obestupují Konnersreuth tehdy i dnes. Není ovšem účelem tohoto článku fenomén stigmat a zjevení vědecky strhat a rozcupovat, potřebujeme příběh Terezy Neumannové vsadit do dobového kontextu, kdy fascinoval tehdejší církev a věřící, vědu i zvědavce.

Tereza byla, především v Německu své doby, osobou veřejně známou, zvláště o svátcích velikonočních za ní do Konnersreuthu proudily tisíce poutníků. V letech válečných Neumannová nemlčela a neohroženě horlila proti zlu Třetí říše. Kromě ostrých útoků oficiálního tisku však nacisté vůči ní, zdá se i kvůli pověrčivosti Hitlera, nikdy otevřeně nezasáhli.

Nepravidelná zjevení přicházela k Resl často zcela nečekaně – při rozhovoru s lidmi, při práci či odpočinku na zahradě. Tereza se náhle ocitala v přítomnosti Ježíše Krista či v jiné biblické době nebo rozmlouvala se světci. Šlo doslova o prožitky, neboť všechny okolnosti vizí fyzicky a smyslově vnímala. Během okamžiku naprosto ztratila jakékoli povědomí o svém reálném a aktuálním okolí. „Byla jinde.“

Ač Neumannová dosáhla pouze základního vzdělání a hovořila jen bavorským dialektem, dokázala na základě svých vidění správně aramejsky deklamovat rozmluvy Ježíše a jeho souputníků, což dokládali přizvaní odborníci na semitské jazyky. Stejně tak překvapovala svou hebrejštinou, řečtinou, latinou, francouzštinou, španělštinou a dalšími jazyky, které bezchybně recitovala, ač jim sama nerozuměla.

Podivným úkazem, jímž Tereza nechtěně „provokovala“ své okolí, byla skutečnost, že krátce po svém uzdravení a obdržení stigmat, zcela přestala přijímat pevnou stravu a posléze i pít. Jejím jediným pokrmem, který ji sytil, byla každodenní eucharistie. Podobný jev byl zaznamenán například i u švýcarského národního světce bratra Klause z Flüeli (1417–1487) nebo u výše zmíněné Kateřiny Emmerichové.

Terezino nepřijímání potravy bylo samozřejmě zkoumáno kritickými bedlivými lékaři; dobovým tiskem pak i zesměšňováno, nikdy ovšem nebyl dokázán opak, tedy podvod. Neumannová zpravidla, zvláště během pátečních extází, ztratila několik kilogramů na váze, v průběhu několika dnů se ale vždy její hmotnost vrátila do normálu a stabilizovala se.

Fenomén „inedia“, tedy nejedlictví, je v současné době představován poněkud v jiném světle jako breathariánství, tedy vyživování se kosmickou (božskou) energií – pránou. Australanka Jasmuheen (vlastním jménem Ellen Greve, 1957, více zde) tvrdí, že už téměř třicet let nejí, podobně se prezentuje i její „služebně mladší“ kolega nejedlík Francouz Henri Monfort (1953). Na rozdíl od breathariánů, kteří si z nekonzumenství častokráte dělají byznys, Neumannová prostě jíst a pít nemohla, a netěšilo jí to, přesto tomu tak zůstalo až do její smrti.

Zbývá se zamyslet nad smyslem Tereziny oběti a utrpení. Svým bytím a žitím tehdejší svět fascinovala, občas i konsternovala, každopádně ale burcovala a přiváděla k Bohu. Sama si ale nikdy nepřipisovala žádné zásluhy, všechnu čest a slávu přenechávala Ježíši.

Tvrdila ovšem také, že jí Bůh dává možnost podstoupit zástupné soužení. Dobrovolně převzala něčí bolest a nemoc, které protrpěla a přetrpěla, a podílela se tak na duševním i fyzickém uzdravení potřebného. Ale to už jsou jiné počty, počty Boží …

… každopádně, roku 2005 řezenský biskup Gerhard Ludwig Müller zahájil Terezin beatifikační proces, tedy, laicky řečeno, vlastně „lokální svatořečení“, česky blahořečení…

Psali jsme v Dingiru:

Martin Kořínek, Jasmuheen nehladoví, Dingir 15 (3), 2012, s. 84–85.

Tomáš Novotný, Problém hladu vyřešen, Dingir 2 (3), 2012, s. 18.

Související článek:

Přední český breatharián pod palbou kritiky