Židovský filozof Martin Buber napsal studii Dvojí způsob víry za pohnutých okolností. Říká o tom: „Tuto knihu jsem napsal v Jeruzalémě za dnů takzvaného obléhání nebo spíše v něm propuknuvšího chaosu ničení. Začal jsem bez osnovy, čistě z pocitu, že je to mým úkolem, a přesně tak se řadily k sobě i jednotlivé kapitoly“ (s. 14).
V této vzpomínce Buber odkazuje na obklíčení Jeruzaléma v roce 1948 během občanské války. Ve svaté zemi sídlil od roku 1938, kdy se mu vpředvečer katastrofy podařilo vystěhovat z Německa, a tím si zachránit život.
Útlá, ale obsahově neobyčejně hutná knížka Dvojí způsob víry vyvolala od doby svého vydání mnoho vášnivých diskusí. I proto je třeba velmi přivítat její český překlad, který vyšel v roce 2021 péčí nakladatelství Malvern.
Buber se v této pozoruhodné práci pokouší vydat počet ze svého celoživotního uvažování nad křesťanstvím z židovské perspektivy. V úvodní pasáži vyslovuje slavné věty, které byly mnohokrát citovány: „Nový zákon je předmětem mých studií již téměř padesát let a domnívám se, že jsem dobrým čtenářem, jenž tomu, co se zde praví, naslouchá nezaujatě. Ježíše jsem od mládí vnímal jako staršího bratra. To, že v něm křesťanství spatřovalo a spatřuje Boha a Vykupitele, je pro mne stále velmi vážnou skutečností, o jejíž pochopení se musím snažit kvůli němu i kvůli sobě. Některé výsledky tohoto přání porozumět jsem vložil i sem. Můj vlastní, bratrsky otevřený vztah k němu stále sílí a tříbí se a dnes se na něj dívám ostřejším a čistším zrakem než kdy jindy. A více než kdy jindy jsem si jist, že v dějinách víry Izraele mu náleží významné místo a že toto místo nelze popsat žádnou z obvyklých kategorií“ (s. 10-11).
Na následujících několika desítkách stran Buber nastiňuje své porozumění Ježíšovu poselství, které chápe v bytostné kontinuitě s poselstvím hebrejských proroků. Domnívá se, že základním znakem Ježíšova životního příběhu a také jeho učení byla svébytná podoba víry, která odpovídá významu hebrejského slova emuna a znamená v podstatě životní vztah důvěry vůči Bohu.
Vedle hebrejských proroků a Ježíše z Nazaretu nalézá Buber tento typ víry také u významných představitelů východoevropského chasidismu, jímž se zabýval celý svůj život. Podstatným charakteristickým znakem víry jakožto emuna je postoj bezpodmínečné důvěry, který není a ani nemůže být spojen s žádnou konkrétní věroučnou definicí.
Vedle tohoto způsobu víry jakožto emuna nalézá Buber v novozákonních dokumentech (a také v pracích badatelů na poli novozákonní biblistiky, s nimiž vede rozhovor) ještě druhý typ víry, která odpovídá významu řeckého slova pistis. Pro tento způsob víry je příznačné, že je těsně spojena s přitakáním konkrétnímu věroučnému obsahu. Víra jakožto pistis je tedy „věřením, že“.
Buber je přesvědčen, že klíčovým úskalím víry jakožto pistis, jak ji nachází příznačně formulovanou v dopisech apoštola Pavla, je tendence dělit lidi na ty, kteří jsou schopni a ochotni přitakat danému věroučnému obsahu, a na ty, kteří toho z nějakého důvodu schopni nejsou.
Buber zároveň tvrdí, že víra jakožto emuna k takovému dělení lidí na dvě skupiny nevede. Těsně totiž souvisí s nepodmíněnou láskou k bližnímu, tedy ke každé lidské bytosti. Kdo miluje Boha, miluje každého, koho miluje Bůh, tedy všechny lidi. K víře jakožto bytostné důvěře je zván každý. A tato důvěra je také v dosahu každého člověka, bez ohledu na věroučná přesvědčení.
V případě víry jakožto pistis je rozhodujícím kritériem (a tedy také podmínkou spásy), zda konkrétní člověk přitakává závaznému věroučnému obsahu nebo ne. Ten, kdo z nějakého důvodu přitakat nemůže, ocitá se vně Boží přízně. Nesplňuje podmínku, není přijatelný, alespoň dokud nepřitaká.
Martin Buber je přesvědčen, že v dějinách židovství i v dějinách křesťanství najdeme příklady obojího typu víry. Přesto je podle něj emuna příznačná spíše pro hebrejské proroky, Ježíše a chasidské mistry, zatímco pistis je příznačná pro pavlovské křesťanství, zdůrazňující jasně formulované pravověří. Tam, kde je víra typu pistis spojena s politickou anebo duchovní mocí, mívá to problematické následky.
Buberova dnes již klasická knížka Dvojí způsob víry zůstává inspirující výzvou k promýšlení bytostné povahy židovské i křesťanské tradice a jejich vzájemného vztahu. Buberův rozhovor s autoritami na poli novozákonní biblistiky, jak jej najdeme v této knize, pochopitelně nese znaky dobové podmíněnosti. Základní osy rozhovoru mezi znalci novozákonních dokumentů jsou dnes jinde, než byly v době vzniku Buberovy studie.
Nicméně Buberovo literární nadání, jeho pronikavé filosofické tázání, jeho laskavý tón i jeho upřímná snaha porozumět niterné povaze křesťanské víry z přiznaně židovské perspektivy dávají knížce Dvojí způsob víry osvěžující náboj a osobité kouzlo.
Náhledová fotografie Marina Bubera: Alfred Eisenstaedt, ze zdroje zde.
Související články:
Rozhovor s rabínem Shumim Berkowitzem o chasidské duchovní cestě a současné kultuře
Panna z Ludmiru: jediná žena, která se těšila postavení chasidského cadika