O kněžích a sektářích v historii a v době covidové

Stalo se již trendem referovat o probíhající pandemii onemocnění COVID-19 v termínech souvisejících s náboženstvím někdy doslovně, jindy metaforicky. Politický komentátor Petr Honzejk napsal ve svém komentáři, publikovaném 3. prosince, že stoupenci antivaxinačního hnutí představují jakési (kvazi-)náboženství, proti němuž nelze argumentovat vědecky, protože je ve své podstatě iracionální. Na to reagoval brněnský religionista Milan Fujda rozsáhlou statí, v níž, shrnuto, tvrdí, že tak zvané antivaxerství je veskrze racionální reakcí na selhání jak současné vědy, tak veřejných institucí obecně. Reakcí na rozpor mezi tím, čím se tyto instituce prohlašují být, a jak skutečně společensky fungují. Fujdova argumentace je sestavena konzistentně v duchu základní teze, kterou tento religionista dlouhodobě hájí: vysvětlení společenského jevu tvrzením, že se jedná o jev náboženský, ve skutečnosti nic nevysvětluje, jedná se jen o rétorický ping pong, který odsouvá složitý společenský jev kamsi do oblasti přežitků, jak o nich uvažoval antropolog 19. století Edward B. Tylor, nebo rovnou „úchylných pověr“ (superstitio prava), o nichž na počátku 2. století psal římský správce Plinius mladší, když informoval císaře Trajána o svém vyšetřování křesťanů.

S uznáním vůči Fujdovu textu, který podle mého soudu dobře poukazuje na krizi, do níž se dostala současná věda ohledně svého působení ve veřejném prostoru, se pokusím jeho argumentaci obrátit směrem, jakým dlouhodobě referuje o současné pandemii Fujdův pražský kolega Radek Chlup: jak řešení koronavirové krize metodami, které se deklarují jako vědecké, tak antivaxinační hnutí jsou strategie jednání, zdůvodňované různými způsoby mýtického myšlení. Generují následně instituce nikoliv nepodobné těm, jaké nacházíme v kulturních tradicích a jevech konvenčně označovaných za náboženské. Stručně řečeno: jsou-li antivaxeři náboženští, pak stoupenci vědeckých řešení také. Jsem si vědom všech problémů vyvstávajících z používání složeného a složitého pojmu náboženství a nesnažím se tvrdit, že vše kolem nás je náboženství. Používám kategorii náboženství jako úzce účelový nástroj, který umožňuje porovnat různé strategie přístupu k celospolečenské krizi, které jsou v mediálním prostoru i v běžné řeči obvykle líčeny jako nesouměřitelné.

Ministři a vědci, králové a kněží

Koloritem pandemie se staly četné vědecké týmy radící politické exekutivě, jaká opatření přijmout a zásobující politiky i veřejnost množstvím prognóz o tom, jak se situace bude vyvíjet dál. Tyto prognózy mají typicky několik scénářů od optimistických po katastrofické, jenž se odvíjejí od toho, nakolik bude politická reprezentace hlasu vědců naslouchat. Ve společenském přijetí těchto prognóz sledujeme dva převládající vzorce: na jedné straně nekritickou chválu vědy založené na datech, a zejména matematických modelů, na druhé straně výsměšné označování zmiňovaných prognóz za delfské věštby, vědců, kteří je sestavují, pak za proroky nebo rovnou orákula. Čím déle pandemie trvá a čím víc přibývá ambiciózních prognóz, které se nenaplňují (těmi posledními byly v našich podmínkách předpovědi padesáti tisíc nakažených denně před Vánoci nebo „efekt stolové hory“), zvyšuje se počet lidí agresivně tíhnoucích k druhému táboru. Úměrně s tím roste i agresivita obhájců moderní vědy, kteří své názorové protivníky označují za hlupáky nebo rovnou společensky zhoubné elementy.

Domnívám se, že za řadu odsudků si vědci, a zejména tzv. datoví vědci pracující se zmíněnými matematickými modely, mohou sami. Často jako by opustili pravidlo, které výstižně shrnul český informatik Radek Pelánek ve své učebnici výpočetního modelování komplexních systémů: „Nemodelujeme systém, modelujeme problém“. Vědci místo toho prezentují veřejnosti své modely a výstupy z nich jako simulátory reality, do nichž nahrajeme nějakou vstupní situaci a zjistíme, co se stane za čtrnáct dní, měsíc, dva měsíce a tak dále. Tím se zpronevěřují základům vlastní metody, a v návaznosti na to diskreditují její výsledky – protože jejich předpovědi se nenaplňují.

Nepodezírám vědce, že by něco takového dělali z náhlého zatmění mysli. Mnohem spíš podléhají lákavé nabídce na sepjetí pánů a kněžích, v De Maistreho pozdně novověké terminologii „trůnu a oltáře“, v tomto případě trůnu a laboratoře. Zásobují politiky, média i veřejnost přesně tím typem závěrů, které od nich především politikové a také mnohá média chtějí slyšet, a za to se těší svému místu na mediálním výsluní. Nabíhají si tím ale na vidle o několika hrotech.

Především nežijeme v době starověkých palácově-chrámových monarchií. V křesťanském spojení světské a církevní moci měla už od doby christianizace Římské říše jednoznačně navrch moc světská. Každá etablovaná církev (ať už katolická nebo rané církve protestantské) fungovala až do pokročile novověkých procesů sekularizace a postupného odlučování církve od státu jako služka s lucernou, která osvěcuje státní majestát. Panovnické moci občas stačilo udělat teatrální gesto, jaké vykonal císař Jindřich IV., když se roku 1077 bosý vydal na hrad do Canossy prosit papeže Řehoře VII. o odpuštění za svou drzost, církevní ego tím bylo pošimráno a osvěcování státního majestátu pokračovalo dál. Historické momenty, kdy zájem církevní moci skutečně převážil nad zájmem moci státní, bychom v dějinách západního křesťanství možná spočítali na prstech jedné ruky, v dějinách pravoslaví bychom pak museli hodně pátrat, abychom takový okamžik vůbec našli. Odlučování církví od státu nebylo na křesťanském Západě vítězstvím státu nad náboženským tmářstvím, jak je to podáváno ve středoškolském dějepisu, ale mnohem spíše procesem šťastným pro církve, které mohly konečně odložit slavnostní lucernu a s úlevou protřepat unavené ruce. Považuji za nešťastné, že v roce 2021 tuto lucernu pozvedá moderní věda, aby v době šeré nejistoty připomněla obyvatelstvu majestát politické moci, který prý má k dispozici všechny nástroje, aby dostal situaci pod kontrolu. Místo toho, aby vědci sebevědomě řekli politikům i novinářům, že jim kladou špatné otázky, poslušně produkují odpovědi požadovaného druhu a jsou vděční za tu chvíli, kdy mohou stát na jednom pódiu s mocnými tohoto světa. Je to Pyrrhovo vítězství, které se obrátí v debakl, až budou budoucí vlády, s vysokou pravděpodobností značně populistické, jednat o navyšování nebo naopak snižování státních rozpočtů pro vědu a výzkum.

Druhým momentem, v němž se řada současných vědců podobá středověkým kněžím, je jejich komunikační strategie vůči široké veřejnosti. Středověký vysoký klérus si byl dobře vědom toho, že teologické otázky jsou otázkami komplikovanými. Neodvažoval se ale byť jen naznačit prostému lidu, že o Bohu ve skutečnosti mnoho nevíme, aby lid, jemuž jeho mentální kapacita neumožňuje pobrat složitost teologických témat, nebyl zmaten a nepropadl bludům. Tato teologicko-katechetická podvojnost spolehlivě vedla k vzestupu antiklerikálního hnutí reagujícího na často intuitivně vnímané pokrytectví kléru, a také ke zrodu papežské inkvizice, která od 30. let 13. století až do reformace pronásledovala antiklerikální hnutí coby herezi. Považuji za vhodné obrátit na tomto místě pozornost k heretikům naší doby – k tak zvaným odpíračům, odmítačům, antivaxerům, popíračům vědeckého poznání.

Odmítač jako kacíř

Zrození středověkého kacíře bylo interaktivní záležitostí, na níž se podíleli jak sami antiklerikálové, tak církevní elity, které je do náboženského podzemí zatlačovaly. Když se v 80. letech 12. století začalo po Evropě šířit laické hnutí chudoby inspirované odkazem lyonského boháče Petra Valdése, který se zřekl majetku, aby slovem i příkladem hlásal evangelium, nemělo toto hnutí žádné ambice podvracet dobovou nauku katolické církve. Během několika málo let bylo ovšem označeno za heretické, a teprve v reakci na toto odsouzení začali tak zvaní valdenští rozpracovávat vlastní teologické koncepty zahrnující odsudek zvrácené římské církve a zpochybňování svátostí, které vysluhují její kněží. Nalezli bychom i skupiny, které byly vůči kléru ostře kritické od svého prvního vystoupení, i zde však zpravidla platí, že se tím víc radikalizovaly, čím drastičtěji byly pronásledovány. Domnívám se, že tuto interaktivní radikalizaci heterodoxie, označované ze strany ortodoxie za kacířství, pozorujeme i v dnešní koronavirové době.

Za typický příklad lze označit spor o uznávání vysokých hladin protilátek proti koronaviru jako, byť třeba omezené, alternativy vůči očkování. Kritici uznávání protilátek snášejí řadu argumentů, z nichž většinu nedá mnoho práce vyvrátit: měření protilátek je prý drahé, což je irelevantní vzhledem k tomu, že si ho člověk platí sám; nejsou pro něj dostatečné kapacity, což je irelevantní argument vzhledem k tomu, že nikdo neříká, že měření protilátek má nahradit očkování, ale pouze to, že by mělo být uznáváno jako alternativa, navíc ten, kdo by nesehnal volný termín na jejich změření, by zkrátka tuto alternativu využít nemohl. V současnosti se objevují snahy argumentovat pomocí nově se šířící varianty viru zvané Omikron, proti níž patrně klesá účinnost přirozené imunizace, v podobné míře ale i imunizace dané očkováním. To je nicméně lékařský problém, jehož řešení rád přenechám odborníkům v příslušných oborech.

Přehledem argumentů proti uznávání protilátek a jejich slabin jsem se pokusil ilustrovat, že boj proti uznávání protilátek je veskrze bojem proti kacířství, který se v posledku téměř vždy stočí k tvrzení, že člověk, který by rád, aby byly vysoké hladiny protilátek uznávány jako alternativa vůči očkování, je tak zvaný antivaxer, jehož je třeba omezovat a různě trápit, aby se nakonec podvolil a nechal se naočkovat. Z vlastní zkušenosti s názory a postoji řady svých známých vím, že je to nesmysl. Argumentovat ve prospěch uznávání protilátek neznamená být antivaxer; ostatně, sám jsem dvakrát očkován a na třetí dávku se chystám v nejbližších dnech, jen co mě na ni rezervační systém pustí. Přiznávám ale, že je těžké necítit určité sympatie vůči lidem, kteří jsou systémově klasifikováni jako následovníci současných kacířských sekt, podobně jako byla takto klasifikována pestrá směs středověkých antiklerikálů a kverulantů, ať už se k nějakému víceméně konzistentnímu hnutí doopravdy hlásili, nebo ne. Vidět člověka v železném soukolí klasifikace, stigmatizace a perzekuce ve mně zkrátka vyvolává intuitivní pocit spoluúčasti, i když mnohdy nesouhlasím ani s jedním procentem názorů dotyčného člověka, ba dokonce považuji jeho názory za snůšku nesmyslů.

Shrnuto, zatlačování lidí do disentu a jejich pronásledování coby heretiků snad ještě nikdy v dějinách ničemu neprospělo, a jestli je v současném dění něco návratem do předmoderních dob, je to právě stylizace vědců do role kněžích a interaktivní, oboustranné vyčleňování kverulantů z různých směrů do sféry kacířství a zvrácenosti, můžeme-li použít tyto autenticky středověké termíny.

Mýtus na prezidentské standartě

Mnozí teoretikové mýtu, z českých znovu jmenujme Radka Chlupa, docházejí k závěru, že mýty jsou kulturní konstantou. Mýtické myšlení dokáže v jednom vyprávění nebo i v jediné větě překlenout paradoxy a protiklady, s nimiž si moderní logické myšlení není s to poradit. Mýtus je dále mýtem nejen ze své vnitřní struktury, ale i ze své společenské funkce: poskytuje jedinci i větším společenským celkům záchytné orientační body v sítích a pavučinách významů, jimiž lidem nezbývá než se prodírat. Z tohoto hlediska je veskrze nesmyslné snažit se kopat nepřekročitelný příkop mezi tak zvaně předmoderním, intuitivním, slovy Petra Honzejka náboženským, v religionistické terminologii spíše mýtickým, myšlením a údajně čistým, racionálním myšlením vědy. Mýty potřebujeme a mýty budeme vždy mít, protože žádná vědecká metoda nám neporadí s tím, jakým směrem se vydat mezi obrovskými chuchvalci vzájemně propletených informací různého druhu.

Klasik sociologie Max Weber rozlišoval už na začátku 20. století mezi racionalitou instrumentální, která člověku pomáhá dosáhnout vytyčeného cíle, a racionalitou hodnotovou, skrze niž člověk buduje konzistentní systém hodnot a východisek. Jedině na jejich základě, jak tvrdil, je možné nějaký cíl vůbec vytyčit. Hodnotová racionalita přitom není totožná s ideologií, jak bývá někdy Weber dezinterpretován. Je to člověku vlastní a pro člověka nezbytná dispozice stávat se člověkem hodnotově orientovaným, s čímž člověku nepomohou žádné exaktní analýzy založené na datech, aniž by byly doplněny o rozměr, který někteří religionisté nazývají mýtickým myšlením.

Ve světle výše řečeného je zřejmé, že bez silného mýtu se v současné době naše společnost neobejde. Považuji za nešťastné, že se mnozí vědci a novináři ruku v ruce přiklánějí k realizaci mýtu o spásonosném sepjetí panstva a kněžstva, které jako tajemný Katechón brání příchodu Syna nepravosti, což je mýtus odvozený z Druhého listu Tesalonickým od Pavla z Tarsu, a pomáhají udržovat evropskou státnost minimálně až do pokročilých rozpracování paradigmatu společenské smlouvy. Tento mýtus ve středověku škodil katolické církvi, dnes škodí a bude škodit vědě. Možná ještě nešťastnější je mýtus o pedagogicky jednoduchém výkladu světa, který musí poučení vědci předhazovat prostému lidu, aby ho neuvedly ve zmatek. Tento mýtus vždy interaktivně generoval a dnes znovu generuje kacířské sekty. Držitelům politické moci pak nezbývá, než je potírat, a jim samotným pak zbývá jen možnost uchylovat se ke stále extrémnějším projevům vzdoru. Za mnohem podnětnější než mýtus pedagogicky jednoduché pravdy, která je natolik zjednodušená, až se stává pedagogickou lží, považuji ten mýtus, který je v minimalistické podobě vepsán na českou prezidentskou standartu: „Pravda vítězí“. Jak praví lidová moudrost, když nevíte, co říct, nejbezpečnější bude říkat pravdu. Netaktizovat, nespekulovat, ale říct s nejlepším svědomím, jak situaci vidíme, včetně čestného uznání, že v současné chvíli toho nevíme mnoho. Snaha uchránit lesk vlastního majestátu skrze předstírání kontroly je projevem pýchy, o níž další lidová moudrost říká, že předchází pád. Neboli, je to lež, o níž naše prababičky dobře věděly, že má krátké nohy. Na krátkých nohou se nedá dojít k řešení žádného problému, jen se potácet k diskreditaci vědy, vyrábění kacířů a prohlubování společenského konfliktu.

 

Náhledová fotografie: Shutterstock.

Související příspěvky:

Virus jako odplata

Virus jako konspirace

Virus jako šance

 

Sdílet:
Subscribe
Upozornit na
guest

1 Komentář
Nejnovější
Nejstarší Dle hlasů
Inline Feedbacks
View all comments
J. Čížek
J. Čížek
23. 12. 2021 9:47

O víře v sekulární vědu a její velekněze: “After one such lecture, I was confronted by a very angry young man. The lecture had not been particularly remarkable. I had simply demonstrated, by rigorous use of scientific, historical and philosophical arguments, that Dawkins’s intellectual case against God didn’t stand up to critical examination. But this man was angry — in fact, I would say he was furious. Why? Because, he told me, wagging his finger agitatedly at me, I had “destroyed his faith.” His atheism rested on the authority of Richard Dawkins, and I had totally undermined his faith. He would have to go away and rethink everything. How… Číst dále ->