Františka Jirousová, Evoluce jako cesta k Bohu v díle Teilharda de Chardin, Praha: Malvern 2020, 426 stran, ISBN 978-80-7530-281-6.
Předložená monografie je zveřejněním upravené disertační práce na totožné téma, která byla obhájena na Filosofické fakultě UK v roce 2017. Opravdu velmi rozsáhlý, někdy až příliš literárně květnatý text je pokusem o jakýsi úvod k četbě Teilhardových spisů. Dílo je strukturováno do úvodu, dvaceti pěti tematických kapitol a závěru.
Podnik, do něhož se autorka pustila, je opravdu velmi náročný, protože se zde setkává, ba protíná velký počet kompetencí. Konkrétně se jedná o zvládání řady přírodovědeckých oborů, filosofie, teologie, potažmo dějiny moderní přírodovědy, filosofie, teologie. K tomu je třeba připočítat příslušné metodologie, které nejsou vždy jednoduché na osvojení, což platí i o teologii, v níž se autorka orientuje opravdu jen velmi okrajově.
Probírat všechna témata, o nichž autorka hovoří, by vyžadovalo sepsání mnohem delšího elaborátu, než je obvyklá stručná recenze, a proto se musíme spokojit s obecným posouzením a několika příklady. Z hlediska metody psaní odborných textů mne příliš nenadchl úvod, v němž autorka okamžitě směšuje základní údaje o Teilhardově životě s obecnými soudy o jeho myšlení. Kde je vyjasněna metoda práce, kde se čtenář dobere informace ohledně strukturování monografie?
Druhou záležitostí je zasazení Teilharda do příběhu křesťanského zpracovávání evoluce, o čemž autorka neztratí ani slovo, takže se mlčky předpokládá, jako kdyby Teilhard byl první, kdo tak zvaně „prolamoval ledy“ mezi křesťanským a evolučním myšlením. Je však dokumentačně prokázáno, že zmíněný francouzský jezuita rozhodně není bez relativně mnoha předchůdců, kteří se snažili sladit svou víru s evolucí či transformismem, a to počínaje anglickým přírodovědcem a myslitelem Mivartem. Nebyl dokonce první ani v tom, že evoluce představuje velmi schůdnou cestu k myšlení Boha. Určité prvky evolučního myšlení se do jisté míry projevovaly již v antice, jak velmi dobře dokladovali kolegové filosofové z UK. Cosi obdobného platí i o Bibli, v níž se stvoření prezentuje jako proces, který po jednotlivých stupních směřuje k naplnění Božích zaslíbení. Již v sedmdesátých letech předminulého století křesťanští obhájci možnosti evolučního způsobu stvoření druhů operovali citacemi z děl některých církevních otců, zejména Augustina, a následně Tomáše Akvinského, o něž mohli opírat své teze. Mimochodem sám velký Ch. Darwin přiznává, že v době sepisování díla o původu druhů byl teistou. Není tudíž divu, že dnešní ateističtí znalci díla anglického velikána Darwinovi vytýkají, že měl v té době na mysli až příliš to, co se dnes kritizuje jako inteligentní plán. Mimochodem i dějiny českého přírodovědeckého, filosofického a teologického myšlení se mohou pochlubit několika Teilhardovými předchůdci, jako byl například botanik Čelakovský v předminulém století. Rovněž v myšlenkovém odkazu T. G. Masaryka by se na dané téma dalo najít leccos zajímavého. Teilhardova role spočívala především v tom, že v situaci určitého společenského regresu od evolučního myšlení, který byl způsoben hrůzami sociálního darwinismu v podobě nacistické rasové ideologie a komunistické ideologie třídního boje, nově otevřel téma evoluce a prostřednictvím křesťanského humanismu předložil přitažlivou a velmi komplexní interpretaci, která usoustavňovala dobový stav paleoantropologie a přírodních věd obecně s určitou formou křesťanskosti evropské a severoamerické společnosti.
Je pochopitelné, že odborníci v jednotlivých oborech, do jejichž hájemství Teilhard mudroslovně vstupuje, mají k jeho výkonu podobné výhrady asi jako specializovaní atleti k tomu, co předvádí desetibojař. Osobně mám problém s tím, že není vždy snadné rozlišit, kdy Teilhard hovoří jako paleoantropolog, znalec dobové přírodovědy, a kdy zase na rovině světonázoru, tedy filosofie a teologie. Je ale správné ponechat vše úzce specializovaným vědcům a zcela odmítat pokusy o syntézu? Podle mého soudu nikoli. Zároveň ale autor takového všeobjímajícího myšlenkového kolosu bude muset s pokorou přiznávat, že jeho návrh je pouze velmi provizorní. Zkrátka a dobře, jen otázky jsou trvalé jako výzvy, na něž snažení každé generace při hledání řešení naráží jako mořské vlny na pobřežní skaliska.
Autorčino snažení o rozklíčování Teilhardova myšlení je úctyhodné. Určení jednotícího prvku, jímž má být v myšlení francouzského myslitele idea „centrování“, považuji za šťastné a správné. O dané záležitosti se hovoří v kapitole číslo jedna, která svým způsobem nahrazuje to, co by mělo být v úvodu. Nebylo by ale potom lepší současný úvod nazvat předmluvou? Kniha opravdu může sloužit jako průvodce Teilhardovým myšlením, nicméně některá témata budou pravděpodobně vzbuzovat u příslušného odborníka rozpaky.
Uvedl bych malý příklad, jímž je kapitola číslo 21 „Utrpení a zlo v evolučním vesmíru“. Jestliže autorka tvrdí, že racionální výklad biblické zprávy o Adamovi a Evě, který se v západním myšlení na dlouho prosadil, je Augustinovým dílem (s. 297), pak to platí jen s určitými výhradami. Západní latinská teologie minimálně od Anselma a Bernarda v dané věci totiž s Augustinem silně polemizovala a stále více se od něj emancipovala. To, že pro Teilharda smrt a utrpení nejsou trest, nýbrž přirozené jevy (s. 297), není tak docela v rozporu s tím nejlepším, co nabízela latinská teologie přinejmenším od Tomáše Akvinského dále a postupně stále zřetelněji. Již Bible přece obsahuje dva pohledy na biologický závěr lidského života. Ano, základní je vnímání smrti jako určitého trestu. Vedle toho se ale také hovoří o požehnané, svaté, krásné smrti těch, kdo patří Pánu. To se pochopitelně nemohlo nepromítnout do teologie a spirituality v následujících epochách křesťanství. Jestliže se tvrdí, že Teilhard odmítá vnímat člověka jako naprosto zkaženou bytost (s. 298), působí to coby novum vzhledem k západnímu křesťanství. Opak je však pravdou, protože člověk byl vždy prezentován jako dobrý, nicméně více či méně inklinující k nesprávnému jednání. Katolická pozice byla zpravidla optimističtější než ta původní evangelická, která kladla na narušenost člověka hříchem větší důraz, což se následně promítalo také do metodologie teologické práce příslušných konfesí. Autorka odbude problematiku prvotního hříchu a dědičné viny jen několika odstavci. Sluší se však připomenout, že nejasnosti ohledně dané záležitosti hrály značnou roli v prvotní nedůvěře církevních představitelů vůči Teilhardově syntéze. Nu a dnešní stav teologické diskuse o předmětné problematice je námětem pro velmi obsáhlou monografii, o niž se ve své disertaci pokusil kolega Machula, takže není právě snadné určit, která koncepce tohoto tématu dnes v povědomí katolické církve jako celku vlastně převažuje.
Určitě je velmi dobré, že autorka pracovala s celým Teilhardovým filosoficko-teologickým dílem včetně jeho korespondence. Sluší se ale připomenout také velmi bohatá publikační činnost francouzského jezuity v jeho nejvlastnější vědecké doméně, kterou byla paleontologie a paleoantropologie. Právě tato partie jeho odkazu by mne osobně z hlediska dějin daných oborů velmi zajímala. Recenzovaná kniha určitě učinila zadost požadavkům na udělení velkého doktorátu z filosofie. 
Otázkou ale je, zda skutečně podává uspokojující řešení některých otázek, které Teilhardův myšlenkový odkaz vyvolává. Za velké úsilí a pečlivost si autorka jistě zasluhuje naše nemalé uznání. Vědecké monografie v oblasti interpretačních věd tu koneckonců nejsou od toho, aby se příslušné problémy jednou provždy vyřešily, nýbrž spíše proto, aby se otevřely další horizonty bádání, diskuse a interpretace.
Psali jsme v Dingiru:
téma Kreacionismus v náboženstvích světa, Dingir 10 (4), 2007, obsah celého čísla zde.
Související články:
Před 95 lety začali američtí fundamentalisté prohrávat kulturní válku
„Učte vědu, ne pohádky!“ Spor o vědecké standardy pro školy v Arizoně