Stanislav Grof, Knihy mrtvých. Příručky pro žití i umírání, Praha: Malvern 2021, 104 s.
V roce autorových 90. narozenin vydalo nakladatelství Malvern jednu ze starších knih Stanislava Grofa (poprvé vyšla anglicky roku 1994). Vydání se v českém nakladatelství opravdu povedlo: kniha má nejen spoustu kvalitních barevných i černobílých ilustrací a její výprava ve formátu A4 je velkorysá, je ale zdařilá i typograficky a dobře se čte; překladatelka Jitka Badoučková – zdá se – odvedla dobrou práci také s českou transkripcí náboženských pojmů.
Kniha má tři zřetelně oddělené části. V první Stanislav Grof pojednává o textech, které nazývá „knihy mrtvých“ a které pocházejí z pěti náboženských tradic. Jejich autory byli Egypťané, tibetští buddhisté, Mayové, Aztékové a křesťané. K pojednání o těchto textech je připojeno ještě zamyšlení nad vědeckým přístupem ke smrti. Druhou část tvoří celostránkové autorem komentované ilustrace, které se většinou vztahují k jedné z pojednaných tradic. A třetí část, nazvaná „Témata“, jsou v jistém smyslu protikladem části druhé: jednotlivá pojednání (například „Míčová hra bohů“ nebo „Postoj k lidskému tělu“) jsou doplněna menšími, nyní už jen černobílými, ale přesto velmi zajímavými a povedenými fotografiemi náboženských artefaktů.
Recenzent nachází smysl v tom, aby se nadále zabýval pouze první částí knihy. K popiskům ilustrací v druhé části totiž nelze mnoho říci a i třetí část je těžké komentovat: jedná se totiž o velmi nesourodá témata, u nichž není jasné, podle čeho ani za jakým účelem byla vybrána a co přesně chtěl autor jejich zpracováním povědět. Tyto texty dělají dojem, že se jedná o Grofovy výpisky z četby nebo o jeho přípravu k psaní první části.
Poselství této první části je v podstatě jednoduché, několikrát zopakované a známé i z jiných Grofových knih (str. 35):
Moderní výzkum vědomí … prokázal, že prastaré posvátné texty, eschatologické písemnosti nevyjímaje, nejsou žádnými bezvýznamnými výtvory pověrčivosti a primitivní představivosti. Naopak… Vše nasvědčuje tomu, že jsou to přesné popisy prožitkových teritorií, jimiž ve změněných stavech vědomí procházíme. Často bývají výsledkem nesčetných osobních prožitků a mnoha staletí pečlivých pozorováni. Prožitková konfrontace a znalost těchto říší, jež jsou v nich popsány, jsou navýsost důležité. Do jaké míry je totiž poznáme a přijmeme, může mít dalekosáhlý dopad na kvalitu našeho života stejně jako na způsob, jakým zemřeme my sami. Z tohoto úhlu pohledu lze knihy mrtvých, o nichž tato stať pojednává, vnímat nikoli jako historickou kuriozitu, nýbrž jako praktického průvodce situacemi, v nichž se někdy v budoucnu můžeme ocitnout.
Posvátné texty (alespoň ty, o nichž kniha pojednává) tedy podle Grofa popisují zážitky ve změněných stavech vědomí a tyto změněné stavy vědomí nám otvírají transpersonální úroveň psychiky (str. 33):
Jak změněné stavy vědomí prozrazují, za perinatální úrovní psychiky [za psychickými obsahy pocházejícími z doby porodu – poznámka recenzenta] se rozkládá sféra, které dnes říkáme transpersonální. Tato říše spojuje psychiku jednotlivce s kolektivním nevědomím celého lidstva, s veškerou přírodou i celým vesmírem. V transpersonálních prožitcích se můžeme potkat s božstvy a démony rozličných kultur, s duchovními průvodci i se silovými zvířaty, můžeme navštívit různé archetypální scenérie a mytologické děje, okusit stav mimo tělo, nahlédnout do minulých životů a mnoho dalšího. Úkazy tohoto typu jsou v různých propojeních popsány v literatuře o šamanismu, rituálech přechodu, duchovních filosofiích Dálného východu, prastarých mystériích smrti a znovuzrození, a zvláště pak v knihách mrtvých a dalších eschatologických textech.
Výzkum této transpersonální úrovně psychiky vyžaduje podle Stanislava Grofa nový vědecký přístup; takový, v němž se věda pojí s náboženstvím (str. 31):
Systematický výzkum změněných stavů vědomí prokázal, že model lidské psychiky používaný v tradiční psychiatrii a psychologii a omezený na postnatální biografii či freudovské individuální nevědomí je příliš úzký a povrchní. V hluboké meditaci, při psychedelických sezeních, při prožitkové psychoterapii, v transu, při samovolných psychospirituálních krizích (spiritual emergencies) a v dalších podobných situacích je typické, že prožitky biografickou úroveň přesáhnou a psychika zpřístupní svou hlubší dynamiku. Výsledkem je bohatá škála jevů velmi podobných těm, jaké jsou popsány v duchovní literatuře všech dob.
Přesto (str. 9):
Lze prožít celý život a nikdy do těchto říší nenahlédnout, ani si jejich existenci vůbec neuvědomit, dokud do nich člověk není v okamžiku biologické smrti vržen. Některým lidem se nicméně tato prožitková oblast otevře už v průběhu života, a to za nejrůznějších okolností včetně psychedelických sezení či jiných velice účinných technik sebezkoumání, seriózní duchovní praxe, účasti na šamanských obřadech nebo při spontánních psychospirituálních krizích. To nám skýtá možnost prožitkového zkoumání těchto území psychických říší podle vlastního uvážení dříve, než nám ho vlastní tělesná smrt vnutí.
Doložit toto poselství Stanislava Grofa mají takzvané knihy mrtvých, pocházející z výše uvedených pěti tradic, a jejich srovnání. Autor má jako náboženský vizionář zajisté právo interpretovat texty těchto tradic a srovnávat je ve smyslu svého poselství. Ovšem ani jeho stálé a mohutné zaštiťování se vědou by čtenáře nemělo zmást: Nejsou to odborné religionistické interpretace a srovnání. Odborně nemůže obstát tvrzení, že tibetský spis Bardo thödol je „protějškem“ tzv. Egyptské knihy mrtvých (str. 14). Jistě, „být protějškem“ je podobně neurčité vyjádření, jako když Kodex Borgia „lze nazvat“ Aztéckou knihou mrtvých nebo když Quetzalcóatlův příběh „připomíná podobné děje“ v tzv. Egyptské knize mrtvých (oboje na str. 25). Ono nejenom srovnávání nesrovnatelného, ale už samotné pojmenování jinak nazvaných, případně nijak nenazvaných textů „knihami mrtvých“ je vůči čtenáři silně manipulativní. Pojednání o smrti z hlediska vědy je z hlediska „nové vědy“ v duchu Nového věku.
Nutno ovšem říci, že Grof k textům přistupuje odpovědněji než ostatní autoři vycházející ze západního esoterismu a specificky z hnutí Nového věku: Texty jistě skutečně četl, věnoval se jim patrně i četbou řady pojednání o nich a snažil se jim porozumět; rozhodně netrpí povrchností, která je jinak pro autory propagující hnutí Nového věku bohužel tak typická. Zdá se být poněkud jednostranný (zvláště tehdy, když může odsoudit křesťany) a snad i naivní: např. Bardo thödol není dost dobře možné bez váhání připsat samotnému Padmasambhavovi (str. 14 a 15) nebo „znovuzrození“ u Mayů označit za něco, co by mělo „všeobecnou platnost“ (str. 25), navíc zde (podobně jako na jiných místech) Grof možná myslí reinkarnaci v pojetí západního esoterismu, což by bylo u Mayů velmi nepravděpodobné.
Ačkoli se jedná o knihu starou více než 25 let, obsahuje již kostru prakticky všeho, na co jsme u Stanislava Grofa zvyklí.[1] Jeho početné české stoupence jistě potěší nejen svým očekávatelným obsahem, ale i svou zdařilou úpravou. Jak je ovšem u náboženské literatury téměř pravidlem, ty, kteří nejsou součástí autorova světonázorového myšlenkového proudu, patrně nijak neohromí.
Poznámka: Za konzultaci o náboženství Mayů a Aztéků děkuji dr. Zuzaně M. Kostićové.
Náhledová fotografie z obálky českého vydání.
Poznámka:
[1] Kuriózní je, že např. s Grofovou teorií perinatálních matric (zde zmíněna na stranách 31–33) se český čtenář mohl seznámit již mnohem dříve (roku 2004), ale z knihy, vydané v originále později: Stanislav Grof, Psychologie budoucnosti, Praha: Perla 2004 (původní vydání 2000), s. 39–65.
Psali jsme v Dingiru:
téma Nenáboženská spiritualita, Dingir 22 (3), 2019, obsah a některé články zde.
Související články:
Vědec jako výzkumník, vědec jako kněz: postmoderní spiritualita v akci