Jiří X. Doležal: Svými činy si stavíte cestu k probuzení!

Jiří X. Doležal: Svými činy si stavíte cestu k probuzení!

Jiří X. Doležal (*1965) je znám především jako český novinář. Vystudoval sociální psychologii na Filosofické fakultě UK v Praze. Od roku 1991 byl bytostně spojen s časopisem Reflex, ale minulý rok z něho odešel. Je vášnivým sběratelem hlavně šneků a trilobitů. Dříve byl aktivista za legalizaci marihuany. Dnes mu marihuana pomáhá zvládat těžké bolesti páteře. Málo se o něm však ví, že je určitým způsobem spojen se zenem, o kterém napsal v roce 2018 knihu: Velký obrazový atlas zen. S buddhismem ale nechce mít nic společného. Rozhovor s ním vedl Václav Peltan.

Pamatujete si na okamžik, kdy jste si řekl, že budete praktikovat zen?

(zamyšlení) Mám trošku problém s tou formulací, ale asi vím, na co se ptáte. Klíčové pro mě bylo setkání s jindřichohradeckým surrealistou a dadaistou Vladimírem Holubem. Jednak setkání s jeho osobností, neboť splňoval všechny kategorie, čemu se v buddhismu říká tathágata („o sobě jsoucí”), což se nejlépe přeloží jako autentický člověk. Je to neromantické, ale prostě autentické bytí v Heideggerově smyslu. Takových lidí je strašně málo a za bolševika jich bylo stejně málo jako dnes. To, že jsem vůbec viděl, že někdo takhle může žít, a to, že mi půjčil na jeden večer Tao-Te-Ťing v jednom z prvních překladů: „Cesta po níž lze kráčet není věčná Cesta, jména, která lze jmenovat, nejsou věčná Jména.“ Pro mě to bylo v té době velmi potřebné. Bylo mi 17 let, což je nejcitlivější období lidského bytí, kdy člověk hledá odpovědi nejtrýznivěji na otázky smyslu existence. Na rozdíl od všech evropských filosofů, které jsem předtím četl, to bylo srozumitelné a jasné. No a už to bylo! V mých protisocialistických postojích mě utvrdilo setkání s mnichem sekty Kwan Um, který se jmenoval mnišsky Su Bong. S ním jsem se setkal jako novinář a udělal na mě obrovský dojem. Dodnes si myslím, že to byl hotoke („živý buddha“). Domníval jsem se, že praktikuje buddhismus. A ono se tomu tak i v jeho okolí říkalo, ale pak jsem v Indii pochopil, že to buddhismus nebyl. Vše, co existuje jako buddhismus v několika variantách, jsou v podstatě různé varianty na učení katolicismu, akorát v jiném oblečení. Su Bong praktikoval zen. Poté jsem byl asi půlroku v Indii (v Himaláji, v Bódhgaji a ve Váránasí). Bylo mi třicet tři let (Kristova léta), kdy se muž stává dospělým. Ženy jsou dospělejší mnohem dřív, my chlapi jsme hodně opoždění. (smích) To byly tři základní spouštěče. Ale hlavní motivace byla pro mě naprosto běžné a každého druhého potkávající adolescentní hledání identity a smyslu.

Před rozhovorem jste mi napsal, že jste „zděšeně prchl z Bódhgaje“. Proč?

 Tam jsem se jmenoval reverendem zenu. Jel jsem na místo, kde se probudil Buddha, vlakem z Váránasí, který byl neuvěřitelně přecpaný hladovými vychrtlými lidmi. Vystoupíte v Bódhgáji, kde vidíte tisíce rikšů a v okolí 500 km okolo lidi nemají, co žrát. Jdete městem a vidíte: zleva klášter, zprava klášter, nádherné honosné baráky a všechny buddhistické sekty, které existují, tam klášter mají. V dáli se tyčí něco velkého a bílého. A když k tomu přijdete, tak zjistíte, že je to obrovská, desítky metrů vysoká socha buddhy Amidy (Amitháby), postavená z toho nejdražšího bílého kamene, který se dá v Asii sehnat. Byla postavena za neuvěřitelný peníze japonských korporací a 500 km okolo lidi nemají, co žrát. Řekl jsem si, že to musím rozdýchat. Tak jsem se rozhodl, že si dám jointa a půjdu za tu sochu. Asi půl hodiny jsem obcházel tu sochu, všude byli buddhisté z celého světa a furt se modlili. Přijdu za tu sochu a ona měla v prdeli okna! V tu chvíli jsem se vysvětil reverendem zenu v klášteře Zài fú pìgu (在佛屁股), což znamená v Buddhově prdeli.

Takže se jednalo o určitý šok z prostředí? Dá se říci, že očekávání bylo v kontrastu s realitou trochu jiné?

Bylo přímo protikladné k tomu, co říkal Šákja.

Zmínil jste, že jste se jmenoval reverendem zenu…

 Chánshī pì (禅师屁), zenový mistr Pšouk.

Jak to vlastně má chápat veřejnost či vědecká obec? Má to chápat tak, že jste zenový mistr, mnich či laik?

No, když si někdo dá pseudonym zenový mistr Pšouk, tak se z toho dá těžko nepochopit, že si z toho dělá srandu.

Takže se necítíte jako někdo z těch, které jsem vyjmenoval? Jak byste se sám označil ve vašem úsilí?

Nejspíše bych se označil jako člověk. V kontextu hodností a stupních v zenu jsem kdysi napsal tento koán: „Zen bez razítka není správný zen!“

Je pravda, že s hodnostmi a tituly to v zenu není úplně jednoduché.

To jsou dvě věci: buď hodnosti, nebo spiritualita. Ale dohromady to nejde.

Zmínil jste, že máte problémy s páteří. Máte nějakou oblíbenou formu meditace nebo vám meditace nic neříká? 

Já přesně nevím, co tím myslíte. Myslíte tím zazen (jako sezení)? To je forma trýznění a ponižováni neurotických zájemců o náboženství, ale normální lidi nemají, proč to dělat. To je součást trestu v polepšovně.

Mě spíše zajímalo, jestli i přes vaše bolesti máte nějakou formu meditace, kterou praktikujete.

Bolesti si léčím v centru tišení bolesti. To s tím nemá nic společného.

Obálka knihy J. X. Doležala „Velký obrazový atlas zen“, Praha: Jonathan Livingston 2018. Další ilustrace jsou z části této knihy, nazvané „Kóany“; klepnutím je možné je zvětšit.

Řekl jste, že i pro normálního člověka je útrpné sedět v pozici lotosového květu či v meditaci zazen. Jde mi o to, jestli i přes vaše velké bolesti zad praktikujete nějakou formu meditace?

Prosím vás, svými činy si stavíte cestu k probuzení! Vaše skutky jsou vašimi modlitbami. Meditace v zenu vypadá následovně. Přijdou neurotičtí hledači a ptají se mistra, aby jim poradil. Tak je posadí do zazenu a oni se nesmí ani hnout. Pro nezkušeného člověka to je docela nepohodlné. Pro mě je pozice lotosového květu jeden z mála posedů, v kterým můžu jakž takž vůbec být, protože jsem cvičil jógu. Když se tedy potřebuji s někým sejít, tak vyhledávám čajovny, kde se prostě můžu válet aspoň spíše v pozici hákového kříže, protože zase díky „zrakvenému“ kolenu nedostanu do lotosu levou nohu. Ale já jsem tohle neprovozoval ani za mlada! Do toho kláštera přijde ten neurotický novic a mistr mu říká: tak tady si sedni a ani se nehni. Ve čtyři ráno ho vzbudí a posadí ke zdi. Tam chodí dozorčí mnich, který podle nejlepší tradice musí být negramotný. Zároveň je to nejsurovější čeledín z klášterní stáje, má hůl a musí to být důsledně vybraný primitiv, kterého baví mlátit lidi. A jak se ti žáci v zazenu hnou, tak je přetáhne holí. V osm hodin je všechny vyženou na pole s motykami a kopou. Ve dvě hodiny odpoledne se vrátí do kláštera, kde dostanou misku suché rýže a pak jsou pohovory s mistry. Žáci kladou své neurotické otázky a mistr je podle rozmarů buďto vtipně posílá do prdele, anebo bije holí. Oni si za to ještě platí a dělají to tak dlouho, dokud jim nedojde, že spirituální cesta je vstát z toho zazenu a jít dělat něco užitečného (smysluplného).

A není jejich práce na poli to užitečné, co tam dělají?

 No (povzdech), víte, kopat dneska motykou na poli v době kombajnu, to je trošku blbost. Pokud nejste zanícený ekozemědělec, tak si pozvete místního traktoristu, který vám to jednou přejede a máte toho vykopáno tolik, že byste to mohli motykou kopat pět let.

Zmínil jste mistra Su Bonga, který vám věnoval gáthu (báseň). Co to pro vás znamená? Lze nějak vyjádřit její poselství?

Osobní význam je takový, jako kdyby na mě prstem ukázal a řekl: Ty! Běž! Zkus to! Všichni zenoví autoři píšou to samé. Starý mistr napsal: Cesta, po níž lze kráčet není věčná Cesta, Su Bong řekl: Cesta nemá bránu z Pravdy. Takže opět mi Su Bong tou gáthou zopakoval, že není žádnej „fóršrift“, že každý okamžik má svojí vlastní etiku, svůj vlastní zákon a že nám v životě nezbývá, pokud se nechceme stát zmanipulovaným stádem, než pro každý okamžik znovu a znovu (sám vlastním svědomím) vyhledávat odpovědi, které věřící mají někde napsané. Chápeme, že realita je složitější než jakýkoliv model a že je potřeba k tomu přistupovat s každým tím zenem, mžikem znovu. Proto Suzuki napsal, že zenová mysl je mysl začátečníka.

Kde berete jistotu, že Su Bong byl opravdu živým buddhou?

To je na těch lidech vidět. To jde poznat.

Takže je to nějaký intuitivní okamžik?

Je to intuitivní vjem, ale je hromadně sdílen. Ti lidé jsou většinou zalezlí, vypadají a působí tak neuvěřitelně stabilně, že kdekdo, kdo má problém, tak jim to potřebuje říct.

Vy jste slovo neurotik už v našem rozhovoru několikrát použil. Při setkání se Su Bongem jste se ho ptal, jestli ti, co tam jsou s vámi (jeho žáci), nejsou neurotici či nepraví hledači. Nejste taky takovým, s prominutím, neurotikem?

Asi mluvíte o tom, jaký je rozdíl mezi spiritualitou a neurózou.

Myslím tím to, jestli na tom nejste podobně jako ti, které jste kritizoval.

Podobný jsem jim byl v tom, že jsem hledal stejně jako oni nějaký smysl. Ale domnívali se, že jim ho může někdo poradit. V tom jsem byl odlišný, protože už v té době jsem věděl, že to nejde. Ale to setkání se Su Bongem mi ukázalo, že existují lidé, kteří vědí, že jim nikdo neporadí, a jsou s tím úplně v pohodě.

Jste sběratelem a milovníkem šneků, ale hlavně trilobitů. V jednom z rozhovorů ze sbírky Paradoxy čchanového mistra (Tung-šan Liang-ťie) se dočteme, že i neživé ci mohou či dokážou vykládat dharmu. V rozhovoru je příklad otlučené cihlové zdi…

(smích) Ale teď byste od Su Bonga dostal takovou ránu holí!

…která vykládá dharmu neustále a se zápalem. Nejsou pro vás takovými (neživými) vykladači dharmy také trilobiti?

Není žádné dharmy, kterou by bylo možné vyjádřit slovy. Jako jestli přijmete termín kami, tak samozřejmě je každý trilobit kami. Levotočivý šnek je kami. Každý meč (ne ten z továrny) je kami. Každá krásná věc má tu magickou moc na naše vědomí. Když rozklepnete kámen a vidíte zvíře, které tady žilo před pěti sty třiceti miliony let. A pět set třicet milionů let ho nikdo neviděl – to je malý zázrak. Když vidíte šneka, který je doleva, přestože miliony jeho bratří jsou doprava – to je taky zázrak. To je strašná moc. To si uvědomujete tu neuvěřitelnou moc přírody. Jestli tedy říkáte vykládat dharmu tomu, že takováhle věc může zapůsobit na člověka, tak zcela samozřejmě ano, ale nemyslím si, že je to výklad dharmy. Hora Fudži, levotočivý šnek, krásná borovice, ale taky Pražský hrad!

Na nedávné knize máte nakreslený kruh ēnso („kruh“), který má mnoho významů v japonské kaligrafii a ve filosofii zenu. Jste jeho autorem a jaký má význam?

Ano, jsem jeho autorem. A vykládám ho nejspíše jako kolečko.

Nic víc?

Já jsem kreslil a dodnes kreslím jeden znak, jeden motiv, z kterého se za 30 let kreslení stal v podstatě znak. V mé poslední knize (Spiknutí hodných), kde je 49 haiku, má každé ten svůj obrázek a každý je trochu jiný. To je jednodušší obrázek než kolečko!

Zmiňujete haiku, mám za to, že tvoříte i koány, je to tak?

Ano, tvořím.

Je nějaký rozdíl mezi koánem a aforismem? Nebo koán je aforismus?

Já si myslím, že je to úplně totéž.

Není tam náhodou něco, co člověk musí intuitivně rozlousknout? Aforismům se například zasmějeme, ale koány by nám měli pomáhat na naší duchovní cestě, ne? Není tam přece jen něco, co je odlišné?

Počkejte, v podstatě všechno, co jste řekl, by se dalo říci o aforismu.

Myslíte si tedy, že aforismus může mít úlohu pomáhat na (duchovní) cestě jedince?

Já bych to řekl opačně. Když to takhle nefunguje, tak to není aforismus.

Jeden z největších propagátorů zenu v 60. letech v USA byl Alan Watts, který kritizoval pojetí zenu A. Ginsberga a J. Kerouaca, o kterém tvrdil, že je pouhým odvarem – na to, aby měl příchuť pravého zenu, je až příliš sebevědomý, subjektivní a silácký.“[1] Odpusťte mi ten příměr, ale nejste v podobné pozici jako tito beatníci?

To zcela určitě nejsem, protože přirovnávat mé psaní k psaní takových velikánů by bylo chybné.

Já měl na mysli spíše ono velmi osobité pojetí zenu, beatnický zen.

Co myslíte tím beatnickým zenem? To, že šukal ty kluky? Já zase šukal holky. Pořád vlastně nevím, co přesně Watts na nich kritizuje. U Kerouaca byla závislost na alkoholu, to bylo špatně.

V nedávném rozhovoru pro Ekonomický magazín jste řekl, že „zen je jistá forma spirituality, která má nejblíže k Heideggerovi. Když to neodcizené bytí o sobě nalezl Siddhárta Šákja, stal se probuzeným, buddhou. Když to samé nalezl Heidegger, vstoupil do NSDAP.“[2] Proč zrovna Martin Heidegger?

Protože nikde jinde jsem to nenašel. Nějaké náznaky tu samozřejmě jsou, např. Nietzscheho nadčlověk. Hned po židech spáchal Hitler největší zločin na Nietzschem, protože koncept nadčlověka je v podstatě identický s konceptem, o kterém mluvil Šákja. Ten nedostudovaný grafik z Rakouska, jak byl malej a přičmoudlej, tak pochopil, že nadčlověk je vysoký nordický blondýn. Ale vcelku nepochopil, že nadčlověk se v Nietzscheho konceptu nechová jako svině!

Konceptem v pojetí Buddhy myslíte pojem tathagáta?

Ano. A stejně tak například Kantův mravní zákon ve mně. Ale oni to nechali vždycky tak stranou. Jedině Heidegger autentické bytí takhle jmenoval otevřeně, ale zároveň s tím pro mě nepochopitelně spojoval úzkost, obavy, depresi.

A s čím byste to spojoval vy?

Všichni lidi, kteří už nějak autenticity došli, byli úplně v klidu.

Co je podle vás probuzení (nirvána)?

Já už na to mám dvacet let vymyšlené slovo, ale je nepoužitelné. To slovo je: „odslepnutí“. Protože jsme všichni socializací a represí (myšleno freudiánsky) zvyklí vnímat sociokulturními matricemi. Máme naprosto přežité pudy, které už jsou dneska úplně irelevantní. Máme pak určité vidění nezastřený těmito sociokulturními vzorci. Představte si situaci: Jdete po ulici a proti vám jde Rom. Když to vnímáte pudově (pudové vnímání v téhle oblasti ale prostě nefunguje), tak: jste bílej a on černej. Pudově se jedná o odlišnost (varování). Kouknete na to sociokulturními matricemi: cikáni kradou. Teď na to koukáte normálně: vidíte chudého veselého chlapíka v zametačské uniformě, který si večer veze domů z konzumu hořčici. Sympatický, usměvavý a sedřený chlap. Probuzení je, když nevidíte ohrožujícího „černýho”, když nevidíte cikána, který by vás mohl okrást, protože cikáni kradou, ale když vidíte popeláře, co si veze domů hořčici. Když bych to úplně odposvátnil, tak probuzení znamená zbavit se předsudků!

Jaká cesta by mohla vést k tomuto „odslepnutí“? Nejdůležitější je tedy zbavit se předsudků či mylných představ?

To je spíše cíl. Cesta, ta je nesmírně jednoduchá, ale má některé aspekty, díky čemuž se nemůže zen na Západě uchytit. Protože, když někomu (postiženému nějakou existenciální úzkostí a pochybnostmi) řeknete, co má se sebou dělat, tak to nedopadne dobře. Zeptáte se ho: Co děláš? On odpoví: Já jsem pekař, peču chleba. A vy mu řeknete: Hele tak běž a poctivě a zodpovědně peč ten chleba každý den, ale opravdu, aby byl dobrý, aby měl křupavou kůrku. Když to budeš 20–30 let dělat, tak to pak přijde! Tohle mu řeknete a on vám za to opravdu nezaplatí. (smích)

To je hlavní důvod, proč se zen nemůže uchytit na Západě?

No jistě. No na tom se nedá vyděl(áv)at.

Co říkáte na praxi, kdy žák přijde za mistrem a ptá se ho na něco, nebo mu mistr pokládá koány a chce po něm důkaz pochopení (vyřešení). Mohlo by se i to brát jako dobrá metoda ke zmíněnému „odslepnutí“?

Pomáhá to! Strašně moc to pomáhá, ale pokud za ní chcete brát peníze, tak v podstatě musíte být bez domu, což Su Bong byl. Nesmíte nic mít. Většina lidí, kteří se k takovýmhle lidem obracejí, jsou strašně chudý a brát si peníze od takhle strašně chudých lidí prostě nejde. To vás to potáhne spíše k jinému náboženství, na kterém se dá vydělat víc.

Vy jste byl v rozhovoru se Su Bongem jako novinář nebo jako jeho žák?

Prosím vás, já jsem novinařinu dělal jako zenovou praxi. Já jsem ji dělal upřímně. Já jsem nikdy nedělal rozhovor s někým, od koho bych se nechtěl nic dozvědět. Takže já jsem tam byl zároveň jako novinář, ale zároveň jsem kladl ty otázky, o kterých sem předpokládal, že mu kladou jeho žáci. Já to tak prostě mám. Od té doby, kdy jsem psal o čipování psů, mám tady v ruce (ukazuje) čip.

Představil jste etiku zenu tak, že v danou situaci se musíme aktuálně rozhodovat, co je nejlepší. Co by bylo právě to, na základě čeho se v danou situaci rozhodnu (v kontextu etiky zenu)?

Čistý srdce. Čistý srdce!

Je to tedy intuitivní bezpředsudkový vhled do dané situace? To asi není moc jednoduché si to vypěstovat, že?

No právě proto se tohle náboženství kromě Japonska nemohlo nikde jinde uchytit. Japonská kultura je nejpokročilejší na světě, ale taky jedna z nejkrutějších. Byl to jediný stát, ve kterém něco blízkého zenu bylo jako státní náboženství.

Kdybych tedy hledal nějaký ideál Jiřího X. Doležala, co se týče buddhismu či zenu, tak Japonsko by se tomu nejvíce blížilo?

To já nevím, já tam nikdy nebyl. Nevím, jak je to tam dnes, nevím, jak to tam bylo za kamakury.

Ani japonský zen by nemohl být tím ideálem?

Co se týče zemí původního výskytu zenu (Indie, Čína, Japonsko): stará škola, klášter školy Ňingmy, kde jsem v Indii byl, tak to je klášter ze středověku. Ten u tamní málo diferencované společnosti plní úlohu sirotčince, starobince a „kurvínu“. To mi přišlo skvělý! Stará indická vysloužilá kurva je totiž ta nejubožejší bytost na světě. Je na tom dokonce hůře než malomocný. V klášteře dostane rýži. Já jsem tam taky nebyl v zimě. V současné době, když si s těmi Tibeťany popovídáte, tak radši jdete pryč. Nebyla to moc pokročilá země a ten lamaismus tam vládl naprosto nelidsky, brutálně a bestiálně. Otroctví bylo zrušeno v Tibetu proti vůli tehdejšího dalajlamy nařízením komunistické strany Číny v roce 1953, a ještě do toho ten alkohol. Tam je alkoholismus velký problém, tak jsem šel raději mezi horský Indy. V zimě se nedá moc chodit ven, topí se tam sušenými jačími hovny, takže je to plný kouře a rodiče chlastají. Zima začíná v říjnu a končí v dubnu. Ty děti, kdyby náhodou zůstaly doma a ty vylitý rodiče nezapomněli dát najíst, tak se vrátí s těžkými záněty očí na jaře z toho kouře. Proto je přes zimu berou do kláštera. Stejně tak ty žebráci, kteří můžou také dostat rýži. Já jsem tam byl jíst jednou a pak už jsem tam nikdy nešel. Styděl jsem se, protože se tam neplatí a ty lidi, kteří tam chodili opravdu neměli jídlo. Něco, co by se blížilo zenu se tam odehrávalo u dvou mnichů, z kterých byl jeden produkční kláštera a druhý mu sháněl prachy. Jednou za půl roku odletěl do USA, kde mu dali velký prachy za to, že tam něco řekl, a za ty peníze krmil (dlouho) celý údolí. To byl nesmírně ušlechtilý a krásný člověk. Říká se, že napříč hlavními čtyřmi sektami tibetského buddhismu běží dzogčhen, tajná nauka. Říkali mi, že je to taková tibetská forma zenu, ale že se o něm nemluví. Na protější straně rybníka byl klášter dalajlamovy sekty (Gelug). Těm bych nakopal prdele s rozběhem a zepředu! Já jsem tam byl na narozeniny Padmasambhavy a přišli k nim vesničané z široka daleka. Přišel vymydlený třicetiletý „vychcan“ v mnišském rouchu z toho kláštera a přes rameno nesl ten úplně nejdražší stativ značky Sony. V ruce nesl tu nejdražší kameru (také Sony), poskládal to před hladovou bábu, řekl ať mu to pohlídá a šel se asi „vychcat“. Vrátil se a ona mu za tu čest, že mnichovi mohla hlídat stativ dala asi 20 rupií. V podstatě to jsou ty lidi, o kterých jsem poslední léta psal v Reflexu. Něco jako léčitelé. Nemám je rád.

Nepřijde mi moc překvapivé, že v klášteře Ňingmy jste našel pouze dva mnichy, kteří se nejvíce blížili zenu, ale když jste zmínil dzogčhen, tak asi chápu, co tím myslíte.

On si se mnou vždycky povídal o dharmě, když jsem donesl flašku whiskey. A než ji dopil, tak si byl ochoten o těchhle věcech povídat, jinak mě poslal do prdele a šel spát. My to víme, ale oni se potřebují něčeho držet. V rámci toho venkovského náboženství ta babička vychází až z neolitických tradic. Ta stařenka se potřebuje pomodlit nějakému tomu pánbíčkovi, aby koza dojila, aby až zemřela, se spojila s tím svým dědouškem, který jí už umřel a prostě – aby se děti měli dobře. Tohle máte úplně všude na světě stejný, i v Africe, akorát ty bůžci se mění. Když lidi žili v podstatě ve strachu z nějaké posmrtné odplaty, tak si troufali se chovat jako svině méně okázale než dnes.

Jaký je důvod pro Vaše specifické přepisy (transkripci) cizích termínů (příklad: Bodh gaya; neskloňování slova zen; Siddhártha Šákja atd.)?

Jsem zvyklý na korektora, takže si detaily vůbec nehlídám.

Zmíněné příklady tedy nejsou vědomé porušování ustálených pojmů?

Jediný pojem, na který se to stahuje, je pojem buddha. Nerad používám velké B pro Siddhárthu Šákju, protože to smrdí náboženstvím. Šákja byl jeden z mnoha buddhů. Akorát, jak byl z bohaté rodiny, tak to dokázal marketingově prodat. Měl jako poradce řady vládců obrovský vliv.

A proč jste místo měkkého i ve slově His Holiness použil tvrdé y – His Holyness?

To je schválně.

A co to znamená? Je to narážka na prázdnotu?

Ne. To je třeba jako: pyčobaňa, běž do pyče, baňýk pyčo – to je dehonestující přesmyčka (dehonestující záměr).

No ale poté píšete, že se nejedná o nic sprostého?

Dehonestující, ne sprosté. Když o něm mluvím sprostě, říkám: „Jeho sralost“. Prosím vás, když se někdo v davu nechává chránit samopaly, tak má jít do prdele!

Tím myslíte 14. dalajlamu?

Jo. To je naprosto nepřijatelné! Ten člověk se prezentuje jako inkarnace bódhisattvy Avalokitéšvary. Když spustíte palbu ze samopalu (z útočných pušek) v davu, tak ten první, co na dalajlamu naběhl, zemře možná za 3–4 minuty, ale tři lidi za ním zemřou taky.

To jste zažil?

Střelbu ne, ale zažil jsem situaci, kdy je dalajlama obklopen Indy, kteří míří puškami do tisíců věřících. A když jsem to viděl, okamžitě jsem byl pryč. Bylo to tisícileté výročí jednoho kláštera při Kálačakratantře. Když jsem tohle viděl, tak jsem řekl: „nasrat jako“!

Kritizujete velmi jasně celou buddhistickou tradici v Česku i ve světě. Tvrdíte, že celý buddhismus vznikl nedorozuměním. Není náhodou zen toho všeho tak trochu součástí?

(zamyšlení) Co je zen? Pokud pracovně přijmeme tvrzení, že zen je autentické bytí při výkonu zodpovědném, vědomém a plně soustředěném na nějakou smysluplnou činnost, pak to nic špatného opravdu není. Myslím si, že to, že někde ve Slezsku vybírají zenbuddhisté peníze (údajně) na sochu Buddhy, nemá s šunjavádou mnoho společného. Větší než v té Bódhgaji stejně neudělají. (smích)

Jak máme chápat Vaši knihu Velký obrazový atlas zen, když v poslední kapitole píšete, že většinu kapitol nemáme brát vážně? Nemáme jí náhodou chápat podobně jako dílo Tractatus logico-philosophicus L. Wittgensteina či právě zmíněnou Diamantovou sútru – jako metodu, která má vést ke správnému pochopení a poté má být překonána[3]?

O zenu je těch 32 fotek v knize. Ten text předtím, to je předmluva. Ta kapitola, která se má brát vážně, je o wabi – sabi, což je dejme tomu estetický či výtvarný směr spojený se zen. Tu estetiku jsem se tam pokusil (amatérsky) vyložit, tady ho málokdo zná.

A co byste řekl na příměr, že Diamantovou sútru, ale i vaše dílo máme chápat tak, že si ho přečteme, a pokud porozumíme, co tím myslíte, tak ho pak zahodíme?

Nemusíte ho zahazovat. Budu spokojený, když vezmete foťák a půjdete ven fotit. Vezměte si do kapsy poznámkový blok (či mobil, jestli jste zvyklý psát do mobilu), a když vás při tom focení něco napadne – nějaký aforismus (koán, haiku), tak si to zapište. Tohle by byl žádoucí výstup té mé knihy. Stejně jako si myslím, že žádoucí výstup Diamantové sútry (když si přečtete článek 13b: neexistuje žádná nauka, kterou hlásal Tathágata) je jí zavřít. Když tam tu nauku nenajdete, tak proč jí číst? Je lepší jít radši dělat něco rozumného. Třeba péct chleba, léčit lidi. V dnešní postmoderní realitě je spousta zbytečné práce, které je dobré se vyhnout, protože z ní kromě peněz žádnou radost mít nemůžete. Nemůžete asi krást, ale v podstatě každá práce (od pomocného stavebního dělníka, který někde staví rodinný domek až po kardiochirurga), pokud je vykonávaná bděle, poctivě a svědomitě, je spirituální cesta a je to zen.

Dal byste mi prosím nějaký příklad nesmysluplné práce? Existuje vůbec nějaká nesmysluplná práce sama o sobě, anebo záleží vždy na tom, jestli jí dělám zodpovědně či nezodpovědně?

(přemýšlí) Třeba dělat v reklamě na kosmetiku. Je jich hodně, ale té smysluplné práce také a záleží na nás, co si vybereme. Znám spoustu lidí, kteří měli volbu mezi prací smysluplnou (za 50) a nesmysluplnou (za 100) a šli dělat tu smysluplnou, protože prachy nejsou všechno. 

Děkuji za rozhovor.

Náhledová fotografie: Zbyněk Pecák.

Poznámky:

[1] F. Lenoir, Setkávání buddhismu se západem, Praha: Volvox Globator, 2002, s. 195.

[2] Dostupné [online] zde. [citováno 12-1-2020].

[3] Filosof Hao Wang popisuje ve své knize (Beyond Analytical Philosophy) shodu metody Diamantové sútry s metodou Wittgensteinova díla Tractatus logico-philosophicus. Srov. J. Holba, Diamantová sútra, Praha: DharmaGaia, 2017, s. 155–156.

Psali jsme v Dingiru:

téma Zenový buddhismusDingir 19 (3), 2016, obsah a ukázky zde.

Související články:

Zen zabíjení krtka.

Memento mori dnes.

Jakub Zeman: Zavřete oči – nejste!



Subscribe
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments