Jakub Zeman: Zavřete oči – nejste!

Jakub Zeman: Zavřete oči – nejste!

Jakub Zeman (*1975) je vůdčí osobnost pražské školy bojového umění meče Hakuzan dojó (prezentuje se zde). A také japanolog, básník, znalec japonských starožitností a mečů, emeritní kurátor sbírky asijského umění Národní galerie, autor první české knihy o záštitách japonských mečů. Je ženatý, žije v Praze, jeho paní je Japonka. V Japonsku mu nabídli japonské občanství, odmítl. Proč žije v Praze, a ne v Kjóto, vysvětluje jednoduše – a po Japonsku. Má to tu rád a má tu rodiče, o které se musí postarat. – Rozhovor s ním vedl Jiří X. Doležal.

Mistře, nedávno jsem vás obvinil, že Hakuzan dojo je spirituální záležitost. Vy jste protestoval. Bylo to ze skromnosti, nebo na tom trváte?

Dnes se z marketingových důvodů dělají spirituální záležitosti z ledasčeho. Naše dojo je spirituální jako anglický klub. Nebo když jdou nimrodi někam nimrodit. Apriorně nehlásáme žádné duchovno, neklaníme se před žádnou soškou a nepálíme před ní vonnou tyčinku. Bojové umění – jakákoliv – duchovní rozměr ale mají. Ale je to zcela subjektivní. Vezmu podobenství. Svobodní zednáři říkají, že je hrubý kámen, ten se opracovává, tím vzniká kámen opracovaný, který pak lícuje s ostatními kameny Šalamounova chrámu. Každý člověk je sám tím kamenem, a opracovává si svůj vlastní kámen. Nemůže opracovávat kámen nikoho jiného. Nemůžeme posouvat jiné, můžeme posouvat jen sami sebe. A stejně je to v bojových uměních.

Musaši[1] napsal: Každý si musí umetat vlastní cestu. A Huineng[2] myslím taky…

Prohlídka meče s Masaharu Mukai sensei.

Kdybychom místo spirituální řekli psychologický, tak samozřejmě ano. Bojová umění vedou k osobnímu rozvoji. Když se cvičí rozumně. Člověk se učí disciplině, zdvořilosti, sebeovládání a dalším věcem, které nejsou samy od sebe. Ale bojová umění se dají dělat na různých úrovních. Od lidového – když se někdo učí MMA (smíšená bojová umění) nebo thajský box, aby se mohl prát na fotbalových zápasech, až po hodně abstraktní disciplíny jako kjudó, umění rituální lukostřelby.

Určitě se nedá generalizovat, že existuje jen jeden jediný přístup k bojovým uměním a spirituality v nich. Jak říkal Buddha – není možné chytit ptáka do sítě o jednom oku. Není jedna univerzální Pravda, a stejně je to v bojových uměních.

Říkáte „bojové umění“, slýchám pojem „bojový sport“, a vím, že v japonštině je „ryu“ a „dó“. Jaký je v tom rozdíl?

„Ryu“ znamená „škola“, „dó“ znamená „cesta“. Šodó – cesta kaligrafie, kadó – cesta rozpoznávání vonných silic, sadó – čajový obřad… Rozdíl mezi sportem a bojovým uměním je v tom, že sport je o soutěži s druhými – aniž bych to odsuzoval. Bojové umění je o soutěži se sebou samým. Nepřekonávám druhé, ale sám sebe. V jednom stylu šermu je úsloví „nebojujeme se soupeřem, ale s jeho nectnostmi“ – cumi. Když je soupeř příliš zbrklý, využíváme jeho zbrklosti, když je váhavý, využíváme váhavosti, když je někdo zuřivý, jeho zuřivost obrátíme proti němu. Svoje špatné vlastnosti (v kontextu bojových umění) se učíme překonávat, a tím rosteme.

Ukázka Gekikenu na Čajomíru. Foto Pavel Čejka.

To je to Musašiho zrcadlení…

Přesně tak. Ve starých dobách jako v době Musašiho bylo bojové umění otázka života a smrti. Ne metaforicky, absolutně. Tam se udělala chyba jen jednou – a umřelo se. Jak říkám v Hakuzan dojó: Zavřete oči, otevřete oči – to je rozdíl mezi životem a smrtí. U japonského meče to je strašně rychlý – a konec. U adepta bojových umění je kladen obrovský důraz na maximalismus. Když uděláme chybu jednou ve sportu – v kendó, – tak prohrajeme turnaj. Když udělám chybu v bojovém umění, umřu. Přijdu o ruku. Velký stres – což vede k tomu, že člověk ve vyšším napětí může podávat nejen vyšší výkony, ale i výkony jiného typu, než jsou ve sportu.

Věnuji se šuriken ju tsu – vrhání čepelí. Svým studentům říkám: Co se stane, když se nezabodne šuriken? Člověk, který se na vás řítí s katanou rychlostí tři metry za vteřinu, k vám doběhne a rozsekne vás na dvě půlky. Je nutné se trefit. A tím se kruhem vracíme: trénujeme úplně zbytečný věci. V současnosti se lidé zabíjejí meči, když uděláme chybu, neumřeme. A většina diváků ani nepozná, že jde o bojové umění. Takže proč to dělá člověk tak maximalisticky? Nemusí přece, neužije to. Je to nějaká karma, že to člověka nedá. Těžko říct co. Je to těžší, méně zábavná cesta, ale jsou lidé, které to oslovuje. Sešli jsme se tedy v našem dojó, trénujeme tímto způsobem, a baví nás to. A to je na tom to nejlepší.

Když cvičíte v parku, děláte velmi pomalé pohyby s mečem proti zdi, a kolem jde rodina absolventů Vysoké školy života, co si tak říkaj?

Těžko říct. A je to v podstatě jedno, tam se necvičí proto, aby nám rodina absolventů Vysoké školy života tleskala. Ta nemá šanci pochopit, co se tam děje. Člověk cvičí proto, aby to cvičil správně. Některé disciplíny se dají verifikovat, ověřit dovednost. U šurikenu, zda se zabodne, na střelnici, zda se člověk trefuje nebo netrefuje. Když se dělá tamešigiri, seková zkouška s mečem a svinutou rohoží,[3] tak se to povede nebo nepovede, přesekne nebo nepřesekne. Pak si člověk může – když se to nepovede – analyzovat postup, najít chybu. A mně se líbí, že v některých disciplinách ta zpětná vazba je. Člověk žije v určité realitě, a není to příliš spekulativní. K tomu mají některé školy tendenci směřovat.

Jakou roli hraje, že cvičíte s ostrými meči?

Podle Sensei Nakagawy, mistra, který se tamešigiri na nějaké důstojné úrovni zavedl, jsou tři měsíce cvičení s ostrým mečem jako tři roky cvičení s tupým mečem, iaito, který se používá ve většině moderních stylů. Je to o větší koncentraci. Já osobně jsem se mečem párkrát řízl, a je to velice dobrá škola. Pak člověk přistupuje k meči jako k tomu, co meč skutečně je – velice nebezpečná zbraň. Musíme k ní přistupovat se stejnou vážností, jako když na střelnici manipulujeme se střelnou zbraní. Člověk se toho nesmí bát, ale musí k tomu mít respekt, jednat s tím předmětem správně. To znamená tak, jak objevily předchozí generace mistrů. Když s mečem zacházíme správně, nezraníme sebe ani druhé.

Hraje roli, že ostrý meč je vždy jen malý kousek od smrti?

Dnes se meči nezabíjíme, ale pokud se dostaneme při tréninku na určitou úroveň, tak si to, že meč je rozdíl mezi životem a smrtí, uvědomujeme. Velmi intenzivně uvědomuje. Mijamoto Musaši v textu z roku 1645 zmiňuje větu „během své cesty se nevyhýbejme smrti.“ Pokud překonáme strach z vlastní smrti a přestaneme příliš lpět na svém životě, i když ho máme rádi, tak docházíme ke konceptu sutemi. Odvržení těly – pohádky z minulých Buddhových životů, kdy Buddha svým masem krmí hladové tygříky. To je metafora, ale existují lidé, kteří vědomě odvrhli svůj život ve prospěch druhých. Sokrates vypil bolehlav, Sparťané padli u Thermopyl, jak čest velela jim, pilot kamikaze zaútočil na americkou loď ne proto, že by chtěl umřít, ale aby z ní nevzlétly bombardéry na jeho rodnou vesnici, zabil jeho rodiče a jeho milou. A v určité fázi tréninku bojového umění si tohle musíte uvědomit. Nemusíme – ale pravděpodobně si to uvědomíme. Že nežijem jen pro sebe. Takamasu sensei, význačný mistr bojových umění, říkal, že žijeme způli pro sebe a způli pro druhé. V dnešním světě se nás marketing snaží přesvědčit, že máme žít jen pro sebe. Ale na Dálném východě to bylo pojímáno trochu jinak.

Jak rychle byste – technicky vzato – mě dokázal odhlavit?

Mečem je třeba možné zabít okamžitě. Třeba za vteřinu.

Související článek:

Zen zabíjení krtka: zde.

[1]  Mijamoto Musaši (Myiamoto Musashi, 1584–1645): japonský filosof, malíř a rónin – potulný samuraj. Jeho nejznámějším dílem je Kniha pěti kruhů (Go Rin No Šu), která vyšla jako samizdat již před rokem 1989.

[2] Huineng (Chuej-Neng, 638–713): čínský filosof, VI. patriarcha (hlava) buddhistické školy čchan (zen), poslední oficiálně uznaný živý buddha (hotoke), z jehož promluv byla sestavena Tribunová sútra VI. patriarchy.

[3] Jakub Zeman ji předvádí zde nebo zde.



Subscribe
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments