Ve středu 16. 9. večer se konalo ve filmovém centru Edison v Praze (Edison Filmhub) promítání filmu „Disco“ norské režisérky Jorunny Myklebustové Syversenové z roku 2019. Jedná se psychologický film, který ukazuje osobnostní a náboženskou krizi devatenáctileté křesťanky Mirjam. Film byl promítán v rámci pořadu Aleše Stuchlého „Mentální hygiena“ (více zde) a chystá se do artových kin. Časy a místa promítání jsou zde.
Film zasazuje Mirjam do prostředí evangelikálního církevního sboru, ve filmu nazvaného „Friheten“ (norsky „svoboda“), v němž křesťanské zvěstování vychází vstříc kultuře mladých lidí – například tím, že bohoslužba v určitých fázích připomíná popový koncert (v Česku jsou takové církvi velmi podobné sbory ICF[1]). Mirjam je světovou přebornicí v tanci v kategorii „freestyle disco“, což nemá k výrazu církve daleko, a ve svém sboru se také dobře uplatňuje. Jejím nevlastním otcem je pastor tohoto sboru Per.
Ačkoli by se to podle jejího úspěchu ve „velkém světě“ nemuselo zdát, Mirjam je spíše introvertní a pasivní postavou. Divákovi je naznačeno, že má možná z dětství zkušenost se zneužitím. Naznačen je také možný rozpor mezi příkladností manželství její matky a Pera, prezentované ve sboru, a vztahovou realitou. Každopádně je z rodinného prostředí poněkud cítit chlad – jako by pod dynamickým a efektním církevním životem bylo trochu prázdno. Vypadá to, že Mirjam je osamělá a že o svém hledání, typickém pro ranou dospělost, nemá s kým mluvit. Jako kontrast s tímto chladem působí její vřelý vztah k mladší sestře.
Krize přichází s pádem Mirjam při mezinárodním soutěžním vystoupení. Pomalu se dostává do kontaktu s jiným, radikálnějším křesťanským sborem. Možná v něm nachází větší hloubku. Věřící v tomto sboru na ni vytvářejí silný tlak, ona mu podléhá a toto prostředí ji pomalu vtáhne do sebe. Mirjam pak zažije na táboře na ostrově, kde má být patrně instruktorkou ve výchově dětí, i noční poplach. Ten má účastníkům demonstrovat boj za Ježíše a proti ďáblu a démonům, a Mirjam dokonce vydrží i drastické topení v moři, které jí asi má dramaticky přiblížit očištění a vymanění z moci démonů. Zůstává ale otázkou, jaké to všechno má pro Mirjam důsledky: film končí jejím odevzdaným, bezkrevným rozhovorem s pastorem a dlouhým záběrem, jak bez pohybu leží na molu.
Sbor „Friheten“ je podle mého názoru ve filmu zpodobněn velmi dobře a také život v pastorově rodině je věrohodný. Režisérka se s tímto církevním prostředím seznámila opravdu dobře. Trochu horší je to s druhým, snad neocharismatickým sborem. Je divné, že by se scházel v kostele pod krucifixem, a jeho obraz se zdá být nesourodý, jako by byl vytvářen z motivů několika evangelikálních tradic. Je charakterizován poněkud schematicky především tím, že odmítá homosexualitu a že své členy (a hlavně děti) vede k hromadnému skandování a dalším skupinovým projevům, rozpouštějícím individualitu. Také závěrečná scéna s nočním poplachem a topením Mirjam působí přehnaně. Je ale pravda, že v radikální neocharismatické církvi je možné zažít leccos, i když toto by bylo opravdu extrémní.
Zatímco obraz sborů je konkrétní a masivní, Mirjam zůstává záhadou. Zdá se osamělá, ale konkrétně toho mnoho nevíme. Například: po jednom vystoupení v církvi zvrací do záchodové mísy. Trpí kvůli svým sportovním výkonům mentální anorexií? Rozrušilo ji to, že pastor Per při kázání (reprodukovaném i na záchodě) dlouze hovoří o vztahu s její matkou, jako by byl ideální? Anebo se pokusila o sebevraždu, jak navrhuje Orla Smithová v rozhovoru s režisérkou pro prezentaci „Seventh Row“ (zde)? Podobné je to se samým závěrem filmu. Proč leží její dlouho nehybné tělo na molu? Je vůbec živá?
Důvodem, proč není chování Mirjam jednoznačně a srozumitelně motivováno, je patrně to, co režisérka Syversenová řekla v tomtéž rozhovoru: že mnoho filmů podceňuje diváka, ovšem pro ni je důležité vyvolat otázky, ale neposkytnout příliš mnoho odpovědí. To vypadá hezky, ale zdá se mi, že kvůli takovým náznakům a nejasnostem je film až příliš roztříštěný a málo kompaktní. Prostředí evangelikálních sborů je jistě pro mnoho diváků známé podobně málo jako prostředí kmene lidojedů. Pouhé náznaky při popisu něčeho tak vzdáleného, jako je prožívání nedávno dospělé křesťanky v evangelikálním sboru, mohou – podle mého názoru – způsobit to, že divák prostředí neporozumí a jenom si potvrdí vlastní předsudky a stereotypy.
Pochopit záměr filmu z filmu samého je tedy docela těžké a film je otevřen mnoha interpretacím; snad až příliš mnoha. Režisérka ovšem určitý záměr měla a sdělila ho ve výše zmíněném rozhovoru: „Vždycky mě zajímalo, jak se v uzavřeném prostředí může objevit nerovnováha moci,“ řekla. Na jiném místě rozhovoru uvedla: „Opravdu jsem chtěla ukázat postavu, která ztratí svůj hlas, a chtěla jsem diváky přivést k tomu, aby pocítili, proč se to stalo. Chtěla jsem udělat portrét postavy, která není aktivní, a člověk může opravdu pocítit, že tato postava nemá na výběr.“ Diváky má tedy zasáhnout to, jak je pasivní Mirjam zajata v uzavřeném prostoru radikálního křesťanského sboru, který agresivními metodami bere svým členům jejich individualitu („hlas“). Pasivitu osamělé a odevzdané Mirjam, kterou život jakoby unáší, podtrhují i dlouhé záběry a velmi pomalé tempo filmu. A podobně film i vyznívá: co může lépe vyjadřovat odevzdanost a pasivitu než skoro nekonečný záběr na nehybné tělo na molu?
Film je určitě velmi inspirativní a obohacující, ale přesto si nejsem jist, zda režisérka Jorunna Syversenová skutečně pochopila do hloubky prostředí, které ji vždy zajímalo. Bojím se, že se soustředila na detailní poznání církví i tanečního stylu „disco“, ale skutečná psychologie jí nějak proklouzla mezi prsty. Svoje zajetí v lidových představách o radikálních církvích a sborech („sektách“) prozradila na konci citovaného rozhovoru, v němž reflektuje závěr svého filmu: „Pro mě je stejné, zda na konci [Mirjam] skočí do vody, anebo zda má tak mentálně vymytý mozek, že z toho nikdy nevyjde. Je mrtvá buď mentálně, anebo fyzicky.“ Tato slova nejenom degradují ty, kdo v takových „uzavřených prostředích“ žijí a často se v nich cítí naplněni a šťastni: hovořit o nich jako o mentálně mrtvých je opravdu podivné a nesedí to. Ale tato slova také svědčí o nedostatku vhledu do psychologie takových lidí, jako je Mirjam, jejichž problém jistě není v tom, že by měli „vymytý mozek“. Pokud mám pravdu a film kulhá právě v tom nejdůležitějším, v psychologii hlavní postavy, pak by nejasnost a náznakovost byla spíše výmluvou paní režisérky než její zásluhou. Ale snad to tak není.
Náhledový obrázek je z filmu.
[1] Sbory ICF jsou v Praze a v Brně, pražský je znám jako Kostel na lodi, prezentují se zde a zde.
Psali jsme v Dingiru:
téma „Současní evangelikálové“, Dingir 22 (1), 2019, obsah zde.
Související články:
Pražská ICF uvedla muzikál The Way Back.
Benny Hinn překvapil kritickou reflexí svého kazatelského působení.