Dovídáme se, jak a proč být kvakerem

Dovídáme se, jak a proč být kvakerem

O kvakerech, náboženském společenství, u kterého se odhaduje, že celosvětově má kolem šesti set tisíc členů, se dovídáme z okrajových poznámek v lexikonech a encyklopediích současné religiozity. Hnutí přijalo název od anglického to quake, třást se, i když to není nic pro ně charakteristické. Hnutí přes svou početní nepatrnost sehrálo od svého vzniku v 17. století významnou roli.

Podrobněji se nyní o hnutí dovídáme od insidera jednoho z kvakerských směrů. Je to orientace zastoupená i u nás malým neregistrovaným společenstvím, snad dvou desítek lidí. Jejich zapsaný spolek podpořil publikaci Být kvakerem s podtitulem Průvodce pro začátečníky. Autorem je anglický kvaker Geoffrey Durham, povoláním kouzelník, který na začátku knihy popisuje svůj osobní objev kvakerství. Probírá své seznamování s komunitou a zrání v ní počínaje rokem 1994.

Originál knihy nemluví z pověření Společnosti přátel, jak se kvakeři nazývají. Autor popisuje za sebe a na základě komunikace s přáteli typy setkání, jiné aktivity, širší vazby hnutí a občanskou angažovanost Společnosti přátel a jejích jednotlivých členů. O jiných kvakerských směrech se jen příležitostně zmiňuje.

Původní kvakeři, o nichž je v knížce řeč, nemají závazné obsahy víry, i když vycházejí z křesťanství a lze je volně historicky spojit s radikální reformací. Za svou nezávislost byli ve svých počátcích pronásledováni ve jménu různých křesťanských konfesí. Jejich organizace je volná. Nečiní zásadní rozdíly mezi členy a návštěvníky setkání. Nemají obřady, ani křest nebo večeři Páně. Společnost přátel nemá žádné oficiální krédo a žádné magisterium.

Některá shromáždění se více přiklonila ke křesťanství a hovoří se o nich jako o evangelických či evangelikálních (v angličtině není rozdíl patrný) kvakerech. Podstatnou část setkání, zhruba jednu hodinu, tráví původní kvakeři mlčením. Někdy má někdo povědomí o nutnosti něco sdělit. Taková promluva, obvykle několikaminutová, není nějak zarámována a také o ní neprobíhá v rámci setkání diskuse.

Kromě tichých setkání mají kvakeři odlišná setkání, při kterých řeší organizační otázky místní komunity a jejích vztahů k širšímu kvakerskému a jinému okolí, různé praktické a technické otázky.

Prostory setkání nejsou kostely či kaplemi. Není v nich žádná náboženská symbolika. Nemají žádné posvátné místo jako např. oltář. Místa k sezení jsou orientována do kruhu, případně do čtverce, tak aby každý viděl na všechny. Nikdo nemá přidělena nějaká zvláštní privilegovaná místa.

Více křesťansky zaměření kvakeři mají tichou jen část setkání. Kromě toho čtou z Bible, bývá pravidelná promluva a hlasité modlitby. Takové místní komunity mívají i pastora. Naproti tomu tradiční kvakeři, jak se v knížce dočteme, měli odpověď na otázku, je-li pro ně Ježíš Kristus syn Boží: Jistě, stejně jako ty nebo já.

Autor píše podle zkušenosti se svým společenstvím a podobnými společenstvími, že i v pojetí Boha se jednotlivci liší. Píše, že někteří mají osobní zázemí spíše křesťanské, jiní mají zkušenost s jinými abrahámovskými monoteistickými náboženstvími. I když ve stručném starém dokumentu pod názvem Rady a otázky, který na konci publikace najdeme v české verzi, je řeč o Bohu a Kristu, není mimořádná ani zkušenost buddhistická, která transcendentní skutečnost chápe spíše jako stav než jako bytost.

Pro kvakery je charakteristické přesvědčení o vnitřní božské jiskře v každém člověku. V tomto světle hledají inspiraci pro mravní rozhodování a pro řešení životních otázek, které se mohou týkat životního partnerství, vzdělání, práce a občanského života.

Kvakeři byli prvním náboženským společenstvím, v němž nebyl rozdíl mezi pozicí žen a mužů. Stavěli se proti otroctví dříve než jiné náboženské směry, zdůrazňovali rovnost všech, podnikali a obchodovali, avšak se sociálním ohledem. Kvakeři byli a jsou pacifisty. V současné době sledují téma trvalé udržitelnosti, tedy ohleduplný vztah k životnímu prostředí.

Kvakeři od svého počátku, jak se dočteme, zdůrazňovali skromný způsob života. Jejich životní styl byl podobný puritánům. Někteří konzervativní kvakeři se dodnes oblékají odlišně od většinové společnosti. Není to však pravidlem. Ostatní, snad většina se vnějškově ničím od okolí neliší.

V samostatné krátké kapitole (s. 195–198) čteme o historii a současnosti českého kvakerství. Autorem je psychoterapeut Ondřej Fafejta a překladatel knihy Pavel Marušinec (Rady a otázky přeložila Jana Koubová). Kvakerství mělo v české společnosti první sympatizanty v době kolem vzniku Československé republiky díky působení amerických kvakerů u československých legií. Ve třicátých letech se utvořil zárodek budoucí komunity. Angažovali se v pomoci demokratickým a židovským exulantům z nacistického Německa. V kontaktu s nimi byl velký křesťanský humanista Přemysl Pitter. Podíleli se na odporu proti oběma totalitním režimům. Kvakerka, asistentka Milady Horákové Antonie Kleinerová, dostala v procesu s Horákovou a její údajnou skupinou trest doživotního vězení, z něhož si odpykala 21 let.

V současnosti se skupina kvakerů každotýdenně schází v Praze na hodinovém tichém setkání s hudebním úvodem. Po společném obědě se debatuje o organizačních a jiných společných tématech. Občas jsou setkání v jiných městech. Všechna setkání jsou otevřena veřejnosti. Hosté jsou vítáni. Podílejí se na různých humanitárních projektech. Několik kvakerů se účastní i nedávné ekologické iniciativy Extinction Rebelion.

Skromné společenství i prostřednictvím knihy věrohodně promlouvá do současného duchovního hledání a společenských problémů. Lze říct, že hnutí ve zdejší i jiných podobách nechává za sebou v sekulární společnosti zřetelnou stopu.

Téma: Náboženství při řešení konfliktů.

Geoffrey Durham: Být kvakerem: Průvodce pro začátečníky, Praha: Kalich, 2019.

Náhledová fotografie: pohled na kvakerské setkání. Zdroj: zde.

Psali jsme v Dingiru:

Zdeněk Vojtíšek: S vnitřním světlem, Dingir 10 (2), 2007, str. 38–40.

Ella Youngová: Kvakeři a pacifismus, Dingir 17 (3), 2014, str. 90–92.

Související články:

Čeští kvakeři zvedají hlavu.

V Praze byla otevřena stezka míru.

„Můj život nepatří mně“: před 125 lety se narodil Přemysl Pitter.

„Můj život prudce tekl a vířil“: Milada Horáková jako evangelička.



Subscribe
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments