„Choď světem s očima otevřenýma a poslouchej nejen své bolesti a zájmy, ale i bolesti, zájmy a tužby těch ostatních. Neříkej nikdy nad žádnou věcí: do tohohle mi nic není. Všechno tě musí zajímat a hlavně o všem musíš hloubat, porovnávat, dávat si jednotlivé jevy dohromady. Člověk nežije na světě sám – v tom je veliké štěstí, ale také ohromná povinnost. Ta povinnost je v prvé řadě v tom nebýt a nečinit se výlučným, tedy splynout s potřebami a cílem ostatních. …“ napsala JUDr. Milada Horáková v dopise z vězení své dceři. A je v tom patrně celý její životní postoj: nebýt nevšímavá, lhostejná, nežít jenom pro sebe.
Tato žena se narodila 25. prosince 1901 na pražských Vinohradech jako druhé dítě manželům Anně a Čeňku Královým a byla pokřtěna v kostele sv. Ludmily na dnešním náměstí Míru. Tatínek byl stoupenec T. G. Masaryka a vychovával své děti v masarykovském duchu. Těžkým a podle životopisců i jistým způsobem formujícím okamžikem byla pro Miladu smrt obou sourozenců – starší, šestnáctileté sestry Marty a šestiletého Jiřího – na septickou spálu. Došlo k tomu těsně před 1. světovou válkou. Později se Královým narodila ještě dcera Věra.
Milada studovala na vinohradském gymnáziu a během války se stále více zajímala o politické dění, o aktivity směřující ke vzniku samostatné československé republiky, účastnila se studentských diskusí, při kterých prý dokázala vášnivě hájit své stanovisko. Uvažovala o studiu medicíny, ale nakonec se přihlásila na práva. Jako čerstvá absolventka právnické fakulty se stala na pražském magistrátě referentkou pro oblast sociální péče – trvala si na této své volbě, přestože jí někteří radili, aby si vybrala pohodlnější a lépe placené místo.
V době své promoce (1926) již měla Milada známost s Bohuslavem Horákem. Provdala se za něj v únoru 1927. Protože Bohuslav byl evangelík, opustila v této době Milada katolickou církev a stala se také evangeličkou. Rodiče jí nebránili, naopak ji později následovali. Dcera dr. Horákové v rozhovoru míní, že svou roli hrálo jistě i vlastenecké smýšlení, protože v té době byla katolická církev chápána jako spojenec rakouskouherského mocnářství. Těžce nesl tento přestup strýc Jan, který byl katolickým knězem a s nímž Milada ráda diskutovala.
Svatba Milady a Bohuslava Horákových se konala v evangelickém sboru na Vinohradech. V prosinci 1933 se jim narodila dcera Jana a brzy poté se přestěhovali na Smíchov a stali se roku 1935 členy smíchovského evangelického sboru. V roce 1936 přišel na Smíchov jako farář Jan Kučera. S tím potom manželé Horákovi navázali přátelství. Byl jim oporou, hrál důležitou roli při útěku Bohuslava Horáka ze země – našel mu spolehlivý úkryt u jednoho z farníků a zasadil se o to, aby dcera Jana byla po smrti matky svěřena do péče své tetě Věře Tůmové. Měl také zásluhu na tom, že vůbec mohla dostudovat gymnázium. Dcera vzpomíná, že do kostela rodina pravidelně nechodívala, spíše jen maminka. Jana ale byla v květnu 1947 farářem Kučerou konfirmována.
Smíchovský sbor Českobratrské církve evangelické na svou statečnou významnou členku dodnes s úctou vzpomíná. V roce 2010 bylo vybudováno pietní místo v parčíku před kostelem. Autorem sochy je Olbram Zoubek. Socha však nepředstavuje přímo Miladu Horákovou – je to dívka s tváří zastřenou vlasy, která směruje pohled příchozího na nápis u svých nohou: „S láskou a hrdostí vzpomínáme na členku našeho sboru JUDr. Miladu Horákovou“.
Spolu se svým manželem se Milada Horáková v době okupace zapojila do odboje. Oba byli v srpnu 1940 zatčeni, před soud se však dostali až v říjnu 1944. Milada byla odsouzena k osmiletému vězení, trest si odpykávala ve věznici v Aichach v Bavorsku – vrátila se odtamtud na konci května 1945. Znovu se zapojila do veřejného života, pracovala na magistrátě, roku 1946 byla zvolena poslankyní. Poslaneckého mandátu se však vzdala na protest proti komunistickému režimu 10. března 1948. Netajila se svými názory, ale nebyla hlavou žádného spiknutí – proces s „nepřáteli lidově demokratického zřízení“ měl sloužit k zastrašení odpůrců totality. Milada Horáková byla zatčena 27. září 1949 a přesně po devíti měsících byla popravena. Svůj úděl nesla obdivuhodně klidně a statečně – šlo jí především o to, aby „naplnila zákony Boží a zachovala své čestné lidské jméno“. Svým přátelům proto napsala:
„Víte, že jsem vám často po návratu z německého vězení říkala, že jsem si vědoma, že můj život, který jsem opravdu Božím zázrakem zachránila, byl mi jenom propůjčený. Cožpak jsem se tehdy musela vrátit? Má hlava byla již ztracena, 27 kamarádů padlo pod sekyrou, a já byla najednou zase mezi vámi … Nelitujte mne. Žila jsem plný, opravdový život, který nestál, nezahníval, ale prudce tekl a vířil. Někdy mne otloukal a já poznala jeho tvrdost i těžkosti, jindy zas hladil a smál se sluncem. Byl to prostě skutečný život, a já jsem zaň Bohu neskonale vděčná.“
Zdroje:
Žofie Vobrová: Milada Horáková – výročí.
Citáty z dopisů: zde.
Jaroslav Voříšek: Vražda dr. Milady Horákové – zločin komunismu: zde.
Petr Koura: Milada Horáková, symbol zločinů komunismu a ‚nejchytřejší žena‘, Lidové noviny: zde.
Jiří Prinz: Máma měla bouřlivou povahu, rozhovor s dcerou Milady Horákové Janou, Katolický týdeník: zde.
Související články: