Řekl jim: „Tak je psáno – Mesiáš musel trpět a třetího dne vstát z mrtvých. Počínaje od Jeruzaléma pak v jeho jménu musí být kázáno pokání a odpuštění hříchů všem národům. Vy jste toho svědkové. Hle, já na vás sešlu zaslíbení svého Otce. Zůstaňte ale ve městě, dokud nebudete oblečeni mocí shůry.“
Potom je odvedl až k Betanii. Zvedl ruce, aby jim požehnal, a zatímco jim žehnal, začal se jim vzdalovat, jak byl unášen vzhůru do nebe. Klaněli se mu a potom se s velikou radostí vrátili do Jeruzaléma. Všechen čas trávili v chrámu, kde oslavovali Boha.
Lukáš 24, 46-53, Bible 21
Křesťanský svět si dnes připomíná událost Nanebevstoupení Páně. Dle tradice vystoupal v tento den Ježíš Kristus na nebesa. Jde o ekumenický (tedy v křesťanstvu všeobecně uznávaný) svátek následující čtyřicet dní po Božím hodu velikonočním. Den tak připadá na čtvrtek, nazývaný jako Svatý čtvrtek, či Čtvrtek nanebevzetí.[1] Díky odlišnému počítání data Velikonoc svátek zpravidla připadá na jiný den v západní a ve východní tradici.[2] Po slavnosti Nanebevstoupení Páně začíná tzv. novéna[3], pobožnost trvající devět dní, během které se křesťané připravují na slavnost Seslání Ducha svatého.
Původ svátku je možné vystopovat až do čtvrtého století, kdy se o něm zmiňuje Eusebius. Sv. Augustin na začátku 5. století dokonce předpokládá, že jeho kořeny jsou ještě starší a sahají až do apoštolských dob.
Západní tradice užívá pro nanebevstoupení termínu ascensio či ascensa – vystoupání. Implikuje tak, že Ježíš vystoupal na nebesa vlastními silami. Tři dny před svátkem se nazývají Prosebnými dny a předcházející neděle, šestá neděle Velikonoc, jako Prosebná neděle. Tyto dny měly kající charakter a byly v katolické tradici spojeny s průvody ke kapličkám a kostelům, zpěvy ke všem svatým a prosbami o odvracení nebezpečí a lepší úrodu.
Tradice východní zná pro tento den řecký výraz ἀνάληψις (analepsis) – vyzvednutí, či ἐπισωζομένη (episozomené) – spásu svrchu. Říká tak, že Ježíšovo vystoupání bylo dáno jako dar vykoupení. V pravoslaví je Nanebevstoupení jedním ze dvanácti velkých svátků liturgického roku a bývá doprovázeno celonoční vigilií.
V českých zemích bylo v minulých dobách obvyklé vytahovat sochu Ježíše otvorem v kostelní klenbě, skrze který se posléze sypalo obilí, květiny a ovoce jako symbol požehnání. V lidových tradicích byl tento den spojen i s představou o zvýšeném nebezpečí bouřek, neboť se měla otevírat nebeská klenba. Bylo zakázáno šít a obecně manipulovat s ostrými či špičatými předměty, protože tyto předměty měly bouřky přivolávat. Déšť byl v tento den považován za neblahý úkaz, který ohlašoval budoucí neúrodu.
Dnes je v některých zemích (zejména ve Skandinávii) slavnost Nanebevstoupení Páně státním svátkem a dnem pracovního klidu.
[1] Nicméně některé země a denominace si Nanebevzetí Páně oficiálně připomínají až v neděli po Čtvrtku Nanebevzetí. Je to součástí trendu přesouvat svátky, které církev považuje za důležité, z týdne na neděli – údajně proto, aby povzbudila více křesťanů k jejich slavení.
[2] Na západě se svátek pohybovat mezi 30. dubnem a 3. červnem, ve východní tradici jde o dny mezi 13. květnem až 16. červnem.
[3] Z latinského novem – devět.
Doporučená literatura:
TINKOVÁ, Eva, České svátky a tradice, 2010
VEČERKOVÁ, Eva, Obyčeje a slavnosti v české lidové kultuře, 2012
Užité vyobrazení: Nanebevstoupení Páně z cyklu 38 výjevů ze života Krista, Giotto di Bondone, kolem r. 1304, freska
Související články:
Velikonoce – křesťanský svátek s židovskými kořeny