Správná kultura a správné náboženství? Česká společnost je mimořádně tolerantní.

Správná kultura a správné náboženství? Česká společnost je mimořádně tolerantní.

Každý cestovatel do vzdálených krajin naší krásné planety je praktikem religionistiky a mezináboženského dialogu, ať už se mu to líbí nebo nelíbí; dokonce cestovatele neváhám nazvat protomisionářem, tedy předsunutým misionářem, svého domácího náboženství (případně bezvěrectví) a také maličkou výkladní skříní své domácí kultury. Zatímco profesionální misionář (jakéhokoli náboženství) cestuje s určitým cílem a přichází domorodce vyučovat, poutník se naopak přichází učit a kochat alteritou, což paradoxně – nebo spíše pochopitelně – vyvolá v domorodcích mnohem větší důvěru než v případě misionáře, jenž je přijel změnit a často chce převrátit naruby jejich život (někdy bohužel) s minimem respektu k jejich tradici, kultuře, náboženskému kultu a stylu. S důvěrou, která kráčí bezděky s poutníkem, přichází také vyšší míra zájmu o poutníkovo náboženství a kulturu; proto jej nazývám protomisionářem, výkladní skříní své kultury, praktikem religionistiky a mezináboženského dialogu založeného na principu personality: respektu k jinému jakožto osobě s nezcizitelnou důstojností, úctou a touhou pochopit druhého v jeho odlišnosti, nahlédnout svět jeho očima a o tento pohled se vnitřně obohatit, nikoli hned kázat. Ovšem stejně tak jej neváhám nazvat prostředkovatelem kulturního a náboženského šoku.

Cestovatel vychází z určité kultury, z určitého pohledu na svět, z určitého světonázoru a z určitých odpovědí na věčné elementární otázky po smyslu lidského bytí. Kulturní šok, který cestovatel zažívá jak při dlouhých cestách do odlišných kultur, tak poté při návratu do své kultury, je pro cestovatele již dobře známý a očekávaný; ovšem tak jako poutník zažívá kulturní a náboženské šoky, podobně je prostředkuje i domorodcům, kteří bedlivě sledují jeho chování.

Obvykle máme tendenci posuzovat odlišné kultury podle té naší domácí, kterou automaticky považujeme za „tu správnou“. Žádná kultura na světě však o sobě samé nemůže tvrdit, že je „ta správná“ v globálním měřítku a ostatní by se jí měli přizpůsobit. Stejně tak žádnou odlišnou kulturu nemůžeme předem ostrakizovat. Všechny kultury světa mají nezcizitelné právo na svébytnost a každý cestovatel ocení velké kulturní rozdíly, vždyť právě kvůli nim se často vydává na druhý konec světa.

Správná kultura

Každý má ale rovněž nezcizitelné právo považovat kulturu, do které se narodil nebo kterou si vybral po procestování světa, za „tu správnou pro něho“. My nemůžeme tvrdit, že česká kultura je obecně „ta správná“, a kritizovat odchylky ostatních kultur podle té naší vzorové, ale rozhodně můžeme říci, že česká kultura je „ta správná pro nás“, že je nám v ní dobře a samozřejmě můžeme ostatní kultury nahlížet z východiska té naší, s vědomím, že je to pouze náš pohled, který se dívá z české kultury – můžeme říci český pohled. Sociologové příliš zdůrazňují onen první moment, totiž že každá kultura má nezcizitelné právo na svébytnost a žádná není „ta správná“, ale často zapomínají, že člověk má nezcizitelné právo si „tu svoji správnou“ vybrat a ctít. Ano, když cestujeme po světě, vycházíme z české kultury a svoje hodnocení českým pohledem zakládáme na kultuře naší, ale zároveň také na zkušenostech z kultur, které jsme již poznali. Neexistuje objektivní vyvázaný poutník, který nevychází z žádné domácí kultury, je zcela nerelativní vzhledem ke kulturním programům a je schopen absolutního nadhledu. Toho je schopen pouze Bůh. Každý člověk má své preference a hlavně limity poznání a následného promýšlení.

Po procestování celého světa mohu s klidným svědomím říci, že česká kultura je mi příjemná a je mojí domácí kulturou, i když jsem si osvojil více kulturních programů a v době života v Egyptě jsem se zcela „přepodstatnil“ na arabský kulturní program, skrze který jsem četl realitu. Jistě, kultura je velmi široký pojem a každý člověk z ní vybírá to, co je mu milé, a nechává stranou to, co rád nemá. Dnes často slýchám o primitivní české pivní kultuře. Ačkoli v současnosti nejsem pivař a netrávím čas v hospodách (což se může změnit), musím se proti takové redukci české kultury ohradit: kulturní tradice pivnic, kde se čepuje nejlepší světové pivo, kde se spřádají plány na velké cesty, kde se také rodí skvělé nápady a hlavně tam lidi spolu opravdu hovoří (což už je dnes vzácnost), je součást hodnotné kulturní tradice. Samozřejmě, že laciné podniky zacílené na závislé alkoholiky jsou velmi pokleslou tváří této části tradice a kritikové zřejmě hovoří o této kulturní tváři. S tím nelze než souhlasit, protože závislosti zcela negují naši svobodu, a jako křesťanský poutník stále tvrdím, že člověk je povolán ke svobodě. Ovšem nelze s touto pokleslou tváří části kulturní tradice smést ze stolu tradici celou.

Česká kulturní tolerance

Nemálo věcí mi na české kultuře nesedí. O ty se příliš nestarám a obvykle jim nevěnuji pozornost, ale spousta skutečností mi naopak velmi svědčí a jsem za ně vděčný. V české kultuře se ve světovém měřítku žije neobyčejně svobodně, bezpečně, předvídatelně, levně. Můžeme velmi jednoduše podnikat, cestovat po celém světě bez explicitních nepřátel (Američan, Angličan, Němec nebo Francouz si toto říci nemohou), můžeme chodit po naší zemi se stanem a přespat, kde se nám zlíbí, můžeme zdarma (!) studovat univerzity s fascinující tradicí, můžeme prakticky všechno bez většího omezení. Tvrdím, že naše společnost je mimořádně tolerantní. Často jsme médii masírováni tvrzením, že Češi tolerantní nejsou, ovšem to podle mého soudu v praxi není pravda. Jistě, někteří možná nemluví právě hezky o menšinách nebo homosexuálech, ale ve chvíli, kdy se s nimi setkají v hospodě, v zaměstnání nebo třeba na volejbale, absolutně nemají problém s barvou pleti, sexuální orientací nebo vírou. Ano, u nás jsou v oblibě vtípky a drobné slovní narážky, to ale není netolerance, to je právě ona kulturní zvláštnost. Možná nejsme vždy verbálně korektní, ale jsme tolerantní. V Evropě na východ od nás se z rasových důvodů lidé často poperou. Zeptejte se Roma na Ukrajině. V Evropě na západ od nás se lidé kvůli barvě pleti nebo vyznání dokonce (na můj vkus velmi) často pozabíjejí. Příslušnost k náboženství je na západ od nás určitým označením, zařazením do skupiny a často vstupenkou do problému. Zeptejte se Žida v Belgii. Občasné nemístné narážky k naší kultuře patří (někdy jsou samozřejmě přehnané), ale většinou jen maskují mimořádnou toleranci, která ve světě nemá obdoby. Kdo tvrdí opak, nebyl v Polsku, ve Francii, v Rusku, v USA, v Jihoafrické republice, v Súdánu, v Číně, ve Vietnamu atd. Tvrdím, že žijeme v mimořádně svobodné, tolerantní a bohaté kultuře. Že je doma nejlépe, doma nepoznáme. Kdo zná pouze českou kulturu, nezná českou kulturu vůbec a vyhlašuje o ní nemístné soudy.

Správné náboženství

Tolerance je první stupeň plodného mezináboženského dialogu, druhým stupněm je podle mého soudu zájem o odlišné náboženství a poznání jeho věřících, třetím stupněm je potom opravdový dialog sebevědomých identit s otevřeným koncem.

Podobně jako s kulturou je to také s náboženstvím. Nemůžeme tvrdit, že jedno náboženství je správné a ostatní jsou špatná, ale rozhodně si můžeme zvolit to naše správné náboženství, to, které nejlépe saturuje naše náboženské potřeby a bytostnou touhu po smyslu. Jako křesťan nemám rád ona vyjádření, že křesťanství je exkluzivní (s významem výlučné, jediné pravé) náboženství a v ostatních náboženských kultech jsou jen odlesky pravdy. Jistě, pro mne osobně je křesťanství v tuto chvíli ta správná cesta, ovšem to ještě neznamená, že nebudu respektovat svobodné cesty ostatních. Vždyť nikdo nemůže tušit, jak se budou jejich cesty (i naše cesty) vyvíjet a kam nakonec povedou. Schovejme si exkluzivitu pro sebe, do své duchovní intimity a neurážejme ostatní příliš rychlými závěry vyřčenými často ve fázi entuziasmu a bezhlavého náboženského okouzlení.

Tolerance a dialog jsou elementárním základem mírového soužití mezi národy. Tam, kde představitelé jakéhokoli náboženství přicházejí s tvrzením, že pouze oni jsou držiteli pravdy a ostatní náboženství jsou mylná, horší, nesmyslná nebo dokonce – slovy některých fundamentalistů – ďábelská (!?), nemůže být řeč o klidném, plodném a mírovém soužití. Samozřejmě, každý z nás má nezcizitelné právo věřit a vyznávat, že právě jím zvolené náboženství je pro něho to nejlepší a pravé, ale nemá právo diskriminovat ostatní a nerespektovat jejich rozhodnutí. Jednání založené na nenávisti nebo zášti vůči alteritě zkrátka není – pospíšilovsky řečeno – trvale konzistentní v lučavce času. Jadrně vyjádřeno: kde spolu lidé nevedou otevřený dialog, tam se lidé zpravidla střílí.

Myšlenka švýcarského teologa Hanse Künga, že nebude na světě mír, nebude-li mír a dialog mezi světovými náboženstvími, je více než aktuální a její etablování do širšího společenského povědomí je dnešní výzvou. Tolerance, dialog a dobro nikdy nesmí získat pejorativní akcent, i když se o to někdy jisté skupiny lidí snaží. Zmíněný myslitel Hans Küng přinesl jednoduchou, leč mimořádně naléhavou a důležitou myšlenku: mír ve světě není možný bez míru mezi náboženstvími; mír mezi náboženstvími není možný bez dialogu mezi náboženstvími; mezináboženský dialog není možný bez vzájemného poznání. V dnešní době bytostně potřebujeme kvalitní dialog, a to nejen mezináboženský. Hodnota slova totiž výrazně devalvovala a ze všech stran lze poslouchat (často demagogické) kogentní monology. Zatímco za komunismu si lidé ze strachu dávali pozor na každé slovo a za pouhé slovo mohli skončit ve vězení, dnes je situace naprosto opačná, lidé zaplavují média a sociální sítě slovy, která nikoho nezajímají – slovo ztratilo hodnotu. V médiích se nepokrytě lže a stalo se to běžně přijímanou, řeklo by se „normální“ skutečností. Veřejní představitelé cíleně a opakovaně lžou a jsou-li odhaleni, jednoduše se omluví za chybu nebo lžou dál a víc. Nikoho už to nepřekvapí. Jak ale vést skutečný dialog, když jsou slova bezcenná?

V mezináboženském dialogu – mezi lidmi, kterým skutečně jde o duchovní hodnoty a jejichž slovo má svou valuaci – je zapotřebí dialogu v duchu vzájemné odpovědnosti a hlavně s vědomím, že nikdo z nás není vlastníkem pravdy, ale všichni jsme zejména poutníky na cestě k pravdě.

Náhledové foto: Cestovatel kulturní a náboženské šoky nejen zažívá, ale také sám druhým prostředkuje. Toto unikátní místo východně od Eufratu v Sýrii je toho v mém případě bylo potvrzením. na fotografii je kurdská žena při domácí práci v severní Sýrii. (autor)

Psali jsme v Dingiru:

Téma Dingiru 3/2003: Mezináboženské vztahy (plný text čísla zde)

Související příspěvky:

Synagoga, kostel a mešita společně na Arabském poloostrově

Oslava “narozenin proroka Mohameda a Ježíše” v anglikánském kostele

Proč potřebujeme náboženství v globalizovaném světě?

Moslimovia slávili iftár v Bratislave

 



Budeme rádi, když napíšete přínosný komentář

avatar
1800
  Subscribe  
Upozornit na