Ráno za úsvitu pětadvacátého dne devátého měsíce (což je měsíc kislev) roku 148 přišli a na nově postaveném oltáři zápalných obětí přinesli oběť podle Zákona. Oltář byl znovu zasvěcen s písněmi a citerami, harfami a činely ve stejnou dobu a stejný den, kdy ho národy znesvětily. Všechen lid padl na tvář. Klaněli se a dobrořečili Nebesům za štěstí, které jim bylo dopřáno. Posvěcení oltáře slavili po osm dní. Radostně přinášeli zápalné oběti stejně jako oběti vděčnosti a chvály. Průčelí chrámu ozdobili zlatými věnci a štítky, obnovili brány i postranní komory a osadili je dveřmi. Mezi lidem zavládla nesmírná radost, že byla odvrácena potupa, kterou způsobili pohané. (1 Mak. 4, 52–59, překlad dle Bible21)
Chanuka (hebrejsky: חֲנֻכָּה, doslova „zasvěcení“ nebo „dedikace“) je historický svátek, který se slaví po dobu osmi dní od 25. dne měsíce kislev do 2. tevetu, což dle gregoriánského kalendáře připadá na období někdy od konce listopadu do konce prosince. Letos se svátek koná 22.–30. prosince.
Židé si v těchto dnech připomínají události očištění a zasvěcení jeruzalémského Chrámu v roce 164 př. n. l.. Ve druhém století př. n. l. docházelo k násilné helénizaci židovské společnosti Seleukovci.[1] Židé odváděli Sýrii daně výměnou za to, že si mohli zachovat náboženství. Roku 175 př. n. l. ovšem usedl na seleukovský trůn Antiochus IV. Epifanes, jenž postavil židovství mimo zákon a vyplenil Chrám, ve kterém nechal roku 167 př. n. l. postavit Diovu sochu. Toto chování vyprovokovalo povstání vedené knězem Matatijášem a jeho pěti syny. Z nich se po otcově smrti stal vůdcem povstání Jehuda ha-Makabi.[2] Povstání bylo úspěšné a roku 165 př. n. l. byl jeruzalémský Chrám osvobozen a znovuzasvěcen.
Dle pověsti zbyl po osvobození Chrámu uvnitř pouhý jeden džbánek čistého oleje, který byl potřebný k zapálení menory.[3] Dostačoval tedy pro jediný den. Přesto osvoboditelé lampy svícnu naplnili a zapálili. Oheň zázrakem vydržel hořet osm dní, dokud nebyl přinesen nový, čerstvě vylisovaný olej. O rok později byl na připomenutí tohoto zázraku ustanoven nový židovský svátek.
V současnosti má oslava Chanuky rodinný ráz. Na paměť události v Chrámu se zapaluje devítiramenná menora.[4] Svíce se umísťují zprava doleva, ovšem zapalují se zleva doprava. Každý den se zapálí o jednu svíci více než předchozí den. Devátá svíce[5] je pomocná, slouží k zapalování ostatních světel. Každý večer by měl svícen hořet alespoň půl hodiny, o šabatu o hodinu déle. Při zapalování se v rámci tohoto rodinného obřadu odříkávají berachot – požehnání. Například takovéto: „Tato světla rozsvěcujeme za divy a zázraky, za pomoc a zásahy, které jsi konal pro naše otce ve dnech té doby skrze posvěcené kněze (makabejské). Po všech osm dní Chanuky jsou tato světla posvátná a není nám dovoleno je používat, pouze se na ně dívat, abychom děkovali a zpívali chválu tvému velikému jménu za tvé divy a zázraky a za tvou pomoc.“[6]
Během doby, kdy hoří svíce, rodina nepracuje. Vypráví se příběhy,[7] zpívá se a hrají se různé hry.[8] Na paměť zázraku s olejem se jedí smažená jídla.[9]
Chanuka koresponduje s adventním obdobím, proto se mu kromě označení „Svátek světel“ někdy také říká „Židovské Vánoce“. Během svátku se ovšem normálně chodí do práce, neplatí zákaz činnosti jako o jiných svátcích. Lidé však mohou odcházet dříve, aby stihli zapálit svícen před setměním.[10]
[1] Řecko-syrskou dynastií.
[2] Juda Makabejský – Makabi znamená kladivo.
[3] Sedmiramenný svícen, pochází z hebr. נר (ner), „lampa“ nebo též „světlo“. V Chrámu měl vždy hořet jako „věčné světlo“.
[4] Někdy také nazývaná Chanukija.
[5] Tzv. šamaš.
[6] KUNETKA, F. Židovský rok a jeho svátky, s. 84.
[7] Připomíná se příběh Matitjášovy dcery Júdit a Holoferna a příběh Chany a jejích sedmi synů.
[8] Mezi nejoblíbenější patří hra o sladkosti s drejdlem, káčou se čtyřmi písmeny hebrejské abecedy na čtyřech stěnách.
[9] Například latkes – bramborové placky nebo sufganijot – koblihy s marmeládovou náplní.
[10] Den nekončí v židovské tradici půlnocí, ale soumrakem.
Doporučená literatura:
STERN, Marc: Svátky v životě Židů, Praha 2002, Vyšehrad.
KUNETKA, František: Židovský rok a jeho svátky, Olomouc 1998.
DIVECKÝ, Jan: Židovské svátky, Praha 2005.
Náhledový obrázek: chanukový svícen.
Psali jsme v Dingiru:
1/2001: Současný judaismus (plný text dostupný zde)
Související příspěvky:
Roš ha-šana a Jom kipur – Vysoké svátky judaismu