Když ještě nechodil Ježíšek

Když ještě nechodil Ježíšek

Podobně jako jiné křesťanské svátky, nesou si i Vánoce mnohé tradice a symboliku ze svátků a oslav předkřesťanských. V tomto případě z oslav zimního slunovratu, který se začal slavit jako výročí Kristova narození. Ten měl v různých kulturách a oblastech různé názvy a byl spojován s různými obyčeji.[1] Doklady o prvních oslavách křesťanských Vánoc pocházejí až z konce 4. století z Antiochie.[2] Raní křesťané neměli pro tento svátek oporu v evangeliích, a často tak sahali do staršího folklóru.[3] Velká část pramenů o předkřesťanských oslavách zimního slunovratu pochází ze severského prostředí, avšak nalezneme doklady také u Keltů nebo starých Slovanů.

Germáni jej slavili jako Jule. Tehdy se doba oslav ustanovovala podle lunárního kalendáře, a dnes by tak zimní slunovrat vycházel na 22. prosince v závislosti na polokouli. Po přijetí křesťanství a přechodu na juliánský kalendář se svátek posunul až na 25. prosince, většina současných novopohanů jej však slaví přímo na slunovrat. Kontinentální a anglosaští Germáni uctívali o tomto svátku boha Wotana. Jedním ze jmen jeho severské verze – boha Ódina, – bylo „otec Jule“, ve staroseverštině jólfaðr.[4]

Keltové oproti Germánům slunovrat zpočátku tolik neslavili. Důležitější pro ně byly jiné svátky (Beltaine, Imbolc, LughnasadSamhain) spojené s vegetačním cyklem. Postupem času se však pod germánským vlivem přidali i k oslavám zimního a jarního slunovratu.[5] Slavnosti starých Slovanů se rovněž vázaly k opakujícímu se rytmu roku.[6] Svátek nejkratšího dne v roce se nazýval Kračun („krátký“). K tomuto názvu se dnes nejčastěji obracejí také slovanští novopohané. Jako Kračun označují Vánoce dodnes lidé v některých oblastech na Slovensku.[7]

Mezi Slovany byl zimní slunovrat dále znám také jako Božić („mladý bůh“).[8] České „Vánoce“ vznikly patrně odvozením ze staroněmeckého wāhnachten někdy v prvních staletích po Kristu. Před příchodem křesťanů vycházel v Anglii na 25. prosince svátek Modranicht nebo Mōdraniht (v anglosaštině „Noc Matek“), dnes obyčejně ztotožňován s Midwinter. [9] Ve starověkém Římě se od 17. do 24. prosince slavily proslulé Saturnálie na počest boha zemědělství, sklizně a (periodické) obnovy Saturna, po kterých následovaly divoké oslavy nejkratšího dne v roce – tzv. dionýsovské brumálie.[10]

Symbolika slunce a ročního cyklu je to, co propojuje mnohé ze starých tradic a pozdější křesťanské Vánoce. Tento „společný mýtus“ o znovu se rodícím bohu, jenž na jaře dospívá, v létě je v plné síle, na podzim chřadne, ztrácí sílu a umírá v zimě, aby se mohl opět znovuzrodit, se smísil s Kristovým příběhem. Některé raně křesťanské skupiny vyloženě identifikovali Krista se sluncem.[11] S tímto mýtickým základem je také spojeno (po)vánoční koledování Tří králů. Dříve ležela podstata koled v obcházení domácností s figurou malého děťátka, které symbolizovalo nově zrozené slunce.[12]

Zvyky a symbolika

Tažení julového polena.

Typickými barvami pro Jule, podobně jako dnes pro Vánoce, měly být tmavě zelené barvy symbolizující zeleň, jenž je živá i během zimních měsíců. Dále pak nachová nebo bílá. Ve starých dobách měly mít tmavě zelené rostliny v zimě údajně magický význam – jmelí, břečťan, cesmína a jehličnany.[13] S touto představou pracují i současní novopohané, kteří tyto barvy integrují při výrobě a dekorací oltářů a rituální praxe, zaměřené zejména na očistu, meditaci a prosperitu v následujícím roce. Běžná je také červená nebo zlatá – barva slunce.[14]

Jednou z tradic, která se dodnes široce udržela (nebo spíše byla znovu nalezena) je zdobení živých stromků, nejčastěji jedlí. Germáni, Keltové a snad i Slované je zdobili nejčastěji ovocem a ořechy. Kdy se v předkřesťanských dobách začaly stromky zdobit, bohužel nevíme, nicméně ve své „vánoční“ křesťanské formě se tento zvyk všeobecně uchytil až v 18. století, a to nejprve v Německu, později ve Skandinávii, Francii a Anglii. V českých zemích se vánoční stromek poprvé objevuje na začátku 19. století.

Také zavěšování jmelí nebo cesmíny, ke kterému se váže mnoho regionálních folklórních detailů, je stále živým obyčejem. Polibek pod jmelím má být údajně pozůstatek festivalů plodnosti. V severní Anglii se při nedostatku jmelí někdy používala obyčejná větev ozdobená ořechy a ovocem.[15] Rozdávání darů – pro některé hlavní aspekt Vánoc, pro jiné záležitost spojená s předvánočním shonem, stresem a přílišným důrazem na materialismus. Ani v tomto případě nejde o ryze křesťanský zvyk. Drobnými a magickými dary se měli obdarovávat již Germáni, Keltové nebo Římané během saturnálií.

V některých, zejména Západních zemích se dodnes drží pálení tzv. „julového polena“ (angl. Yule log), které Germáni nazývali Julblock.[16] Jde o speciálně vybraný kus dřeva, který by měl – alespoň podle starých zvyků – hořet 12 dní. Hořící poleno symbolicky podporuje znovuzrození unaveného a umírajícího slunce. Podle jiných názorů mělo jít původně o symbolické spálení draka jakožto obrazu škodlivých sil starého roku.[17] Nechat jej vyhasnout přináší smůlu. Od ohně julového polena se pak zapalují všechny ostatní ohně v domě. Někdy se kropí vínem či pivem a posypává moukou, popelem nebo třískami z julového polena předchozího roku.[18] V 19. století se také ustálil zvyk přípravy julového polena jakožto sladkého koláče. Dodnes jde o tradiční vánoční dezert v Belgii, Francii, Kanadě, Španělsku, Velké Británii nebo Švýcarsku. Křesťanům má pálení polena symbolizovat zápas Dobra se Zlem a Kristovo konečné poražení hříchu.[19] Ze zbytků julového polena se vyráběly amulety proti bleskům, požárům a dalším živelným pohromám.[20] Podobný zvyk lze také nalézt u starých jižních Slovanů. Ti pálili kmen, pařez nebo větev, kterou Srbové nazývali badnjak, Bulhaři badnik a Slovini božič.[21]

Zatímco dnes mnozí z nás pálí v domácnostech o vánočních svátcích purpuru nebo františka, Keltové a Germáni pálili v ohni voňavé jehličí a další aromatické byliny. Mezi novopohany je dnes velmi populární výroba tzv. smudges – svazků bylin, kterými se vykuřuje domácnost pro purifikační nebo obřadní účely. Na svátek Jule se vážou vykuřovací „svazečky“ z jedle, skořice, jalovce či borovice.[22]

Oslava saturnálií.

Oslavy se ani dříve neobešly bez společenské zábavy (někdy připomínající karneval nebo masopustní průvody) a hostin. Keltové připravovali sváteční sladké pečivo, slazené medem ve tvaru slunce a měsíce.[23] Slované zase na Štědrý den pekli obřadný chléb a poté ho na Nový rok snědli. Rozšířeným zvykem byly také vepřové hody, podobné těm, jež se konaly o římských Saturnáliích, souvisejících s plodností v nadcházejícím roce. Saturn přijížděl o tomto svátku na vepři se zlatými štětinami a na jeho počest byly obětovány svině – odtud také patrně pochází představa vánočního zlatého prasátka, které symbolizuje rodící se slunce.[24]

Dnes jsou oslavy samotného zimního slunovratu v různých formách důležitým svátkem zejména pro novopohanské kruhy. V českém prostředí slaví Kračun například Slovanský kruh, Č. P. S., Rodná víra nebo další nezávislé novopohanské skupiny. Celosvětově jde o velmi významný svátek pro Wiccu a její odnože.

 

[1] LOFTIN, „Christmas“, s. 1. a také FREDERICK CORNWALLIS CONYBEARE „The History of Christmas“, The American Journal of Theology (1/1899), s. 2.  a také PETER BURKE, Lidová kultura v raně novověké Evropě, Praha: Argo 2005, s. 196.

[2] CONYBEARE „The History“, s. 1.

[3] LOFTIN, „Christmas“, s. 1.

[4] GUÐBRANDUR VIGFÚSSON, An Icelandic-English Dictionary: Based on the Ms. Collections of the Late Richard Cleasby, Oxford: Clarendon Press 1874, s. 326.

[5] PODBORSKÝ, Vladimír. Náboženství starých Evropanů, s. 385. a také BUDINSKÁ, JANA, „Zimní slunovrat a jeho oslavy v evropské kultuře“, Diplomová práce, Univerzita Karlova 2007, s. 24.

[6] ZDENĚK VÁŇA, Svět slovanských bohů a démonů, Praha: Panorama 1990, s. 205.

[7] BUDINSKÁ, „Zimní slunovrat“, s. 30.

[8] VÁŇA, Svět slovanských, s. 207.

[9] CONYBEARE „The History“, s. 3.

[10] Také VÁŇA, Svět slovanských, s. 206.

[11] CONYBEARE „The History“, s. 3.

[12] VÁŇA, Svět slovanských, s. 207.

[13] BUDINSKÁ, „Zimní slunovrat“, s. 25.

[14] „Setting Up Your Yule Altar“ (online), Learn Religions, červen 2019, cit. prosinec 2019, dostupné online na https://www.learnreligions.com/setting-up-a-yule-altar-2562996.

[15] HORACE LOFTIN, „Christmas Rooted in Past“, The Science News-Letter (24/1952): s. 278.

[16] LOFTIN, „Christmas“, s. 2. a také VÁŇA, Svět slovanských, s. 207.

[17] VÁŇA, Svět slovanských, s. 207.

[18] BUDINSKÁ, „Zimní slunovrat“, s. 25.

[19] ACE COLLINS, Stories Behind the Great Traditions of Christmas, Michigan: Zondervan 2010, s. 191.

[20] BUDINSKÁ, „Zimní slunovrat“, s. 25-26.

[21] VÁŇA, Svět slovanských, s. 207.

[22] „Yule Traditions: Smudge Sticks and Yule Blessings“ (online), Witchcraft-wicca.com, cit. prosinec 2019, dostupné online na https://witchcraft-wicca.com/yule-traditions-yule-blessings/. a také „Yule Craft Projects for the Winter Solstice“ (online), Learn Religions, říjen 2018, cit. prosinec 2019, dostupné online na https://www.learnreligions.com/yule-craft-projects-4147322.

[23] BUDINSKÁ, „Zimní slunovrat“, s. 25.

[24] VÁŇA, Svět slovanských, s. 207.

 

Studijní literatura:

„Setting Up Your Yule Altar“ (online), Learn Religions, červen 2019, cit. prosinec 2019, dostupné online na https://www.learnreligions.com/setting-up-a-yule-altar-2562996.

„Yule Craft Projects for the Winter Solstice“ (online), Learn Religions, říjen 2018, cit. prosinec 2019, dostupné online na https://www.learnreligions.com/yule-craft-projects-4147322.

„Yule Traditions: Smudge Sticks and Yule Blessings“ (online), Witchcraft-wicca.com, cit. prosinec 2019, dostupné online na https://witchcraft-wicca.com/yule-traditions-yule-blessings/.

BUDINSKÁ, JANA, „Zimní slunovrat a jeho oslavy v evropské kultuře“, Diplomová práce, Univerzita Karlova 2007.

BURKE, PETER, Lidová kultura v raně novověké Evropě, Praha: Argo 2005.

COLLINS, ACE, Stories Behind the Great Traditions of Christmas, Michigan: Zondervan 2010.

CONYBEARE, FREDERICK, CORNWALLIS. „The History of Christmas“, The American Journal of Theology (1/1899), s. 1-21.

LOFTIN, HORACE, „Christmas Rooted in Past“, The Science News-Letter (24/1952): s. 278-379.

VÁŇA, ZDENĚK, Svět slovanských bohů a démonů, Praha: Panorama 1990.

VIGFÚSSON, GUÐBRANDUR, An Icelandic-English Dictionary: Based on the Ms. Collections of the Late Richard Cleasby, Oxford: Clarendon Press 1874.

 

Související příspěvky:

Vánoce – svátek známý i neznámý

Chanuka – oslava osvobození v rodinném kruhu

Tajemné bytosti adventu



Budeme rádi, když napíšete přínosný komentář

avatar
1800
  Subscribe  
Upozornit na