Náboženství násilná a mírumilovná

Náboženství násilná a mírumilovná

Ve zprávě neziskové organizace Open Doors, která se zabývá monitorováním pronásledování křesťanů a o níž jsme referovali nedávno zde, jsou na předních místech žebříčku pronásledujících zemí tři, jejichž obyvatelstvo je většinově buddhistické: Myanmar (Barma), Šrí Lanka a Bhútán. Tato zpráva by se tak mohla stát drobným zrnkem písku v soukolí stereotypu, který hladce běží v české společnosti a který tvrdí, že buddhismus je mírumilovné a tolerantní náboženství. Tento stereotyp však považuji za nebezpečný.

Nebezpečný není tento stereotyp kvůli tomu, že by buddhistům křivdil. Pokud bychom tvořili hypotetické pořadí mírumilovnosti, buddhisté by se jistě umístil velmi vysoko, patrně hned za džinisty. Problém je jinde: nálepka, označující nějaká náboženství za mírumilovná v jejich samé podstatě totiž pomáhá vytvářet stereotyp o jiných náboženstvích jako inherentně násilných. A to nejen neodpovídá skutečnosti, ale může to přispívat ke vzniku nebezpečných situací.

Daleko přesnější je hovořit o tom, že v náboženských tradicích je potenciál pro zdůvodnění násilí (ve všech) i potenciál pro působení ve prospěch míru a nenásilí (také ve všech). Tento potenciál je skryt v posvátných knihách a jejich teologických a filosofických reflexích, v liturgické praxi, v mytologii, v historických událostech a vzorových historických postavách, v míře odpovědnosti náboženských profesionálů („kléru“) za společnost na určitém území a mnoha dalších aspektech, které náboženské tradice za svou existenci nakumulovaly. Ze zdrojů podporujících nenásilí čerpali například vietnamští buddhisté, kteří se až i za cenu oběti vlastního života zasazovali za ukončení války a nastolení míru (zmínili jsme se o nich zde), ale na druhou stranu násilný potenciál vedl zenové mnichy k podpoře japonského imperialismu (základní kniha o tom je recenzována zde) nebo tibetské mnichy v potyčkách a válkách jednotlivých škol tibetského buddhismu. A buddhismus samozřejmě také skýtá zdroje k náboženskému nacionalismu, takže „etnické čistky“, při nichž byli před několika lety násilně vyhnáni hinduističtí Tamilové ze Šrí Lanky a při nichž byli nedávno násilně vyhnáni muslimové z Myanmaru, měli podporu buddhistických mnichů. Shodou okolností na násilný i nenásilný potenciál buddhismu nedávno upozornily i dva české ne-religionistické články dostupné zdezde.

Nebezpečí stereotypu o mírumilovných a násilných náboženstvích je v tom, že nálepka násilného náboženství podporuje právě zrovna ty síly mezi příslušníky oné náboženské tradice, kteří usilují o vyvolání násilí. Když tedy například vysoký státní představitel opakovaně veřejně tvrdí, že „islám je náboženství nenávisti“,[1] není to jen fakticky nesprávné, ale i velmi nebezpečné. Ostatně, nedávno to konstatovali i ne-religionisté. Kapitola „Rizika nábožensky motivovaného extremismu“ (3.7) poslední zprávy Bezpečnostní informační služby obsahuje důležitou větu: „Mezi hlavní potenciálně radikalizační témata patří islamofobní vystoupení některých představitelů veřejného života a proizraelské postoje státu a jeho představitelů.“

Související témata v časopise Dingir:

1/2009 Náboženství a násilí (zde)

3/2014 Náboženství při řešení konfliktů (zde)

4/2013 Náboženství a národní identita (zde)

Související články v Náboženském infoservisu:

Palachova sebeoběť a buddhismus (zde)

Cílem útoku v Džalálábádu byly náboženské menšiny (zde)

V Praze byla otevřena Stezka míru (zde)

Koptští křesťané odpustili teroristům (zde)

Náhledová fotografie: Ashin Wirathu, buddhistický mnich z Myanmaru, proslulý protimuslimskými akcemi a přezdívaný „buddhistický Usáma“. Zdroj: https://www.azquotes.com.

[1] Prezident Miloš Zeman v časopise Reflex, 4. srpna 2011, nebo v Haló novinách, 10. ledna 2013.



Budeme rádi, když napíšete přínosný komentář

avatar
1800
  Subscribe  
Upozornit na