Pro křesťanskou tradici je sebeoběť Jana Palacha nesnadné téma. Farář a pozdější profesor Jakub S. Trojan vzpomínal v rozhovoru, který jsme včera zveřejnili zde, na to, jak při Palachově pohřbu bylo těžké jeho čin zařadit do kategorií křesťanského, v tomto případě evangelického myšlení: „Ano, to byl problém, který jsem musel nejdřív teologicky zvládnout,“ řekl. Existuje ale tradice, ve které je oběť vlastního života velmi dobře zakotvena: buddhismus.
Už džátaky, živá a barvitá lidová vyprávění, tento motiv obsahují a nahlížejí na něj jako na výsostně chvályhodný čin vrcholného soucitu s trpícími bytostmi. Džátaky jsou příběhy z minulých životů Siddhárthy Gautamy, které se udály dříve, než se v posledním pozemském životě stal Buddhou. Jedna z nejznámějších džátak například vypráví, jak vznešený obětoval své tělo, aby se vyhladovělá tygřice a její mláďata mohly nažrat. K tomuto příběhu odkazuje i náhledový obrázek. Motiv sebeoběti se proto stal součástí mnoha buddhistických směrů a škol.
Západ se pravděpodobně poprvé v novodobých dějinách seznámil s praxí sebeoběti roku 1948, kdy se čínský buddhistický mnich Kuo-shun upálil na protest proti represím Mao Ce-tungova komunistického režimu. Ovšem teprve sebeoběť vietnamského mnicha Thich Quang Duca uprostřed tzv. buddhistické krize roku 1963 přitáhla ohromnou pozornost a přispěla k pádu tehdejšího prezidenta. Pozornost přitáhla jednak proto, že zásahy armády Jižního Vietnamu proti protestujícím buddhistům byly brutální,[1] hlavně ale proto, že velmi oceňovaný snímek hořícího mnicha fotografa Malcolma W. Browna doslova zaplavil média. Další velmi významnou obětí byla mniška Nhat Chi Mai, která vykonala sebeoběť 16. května 1967 na protest proti válce ve Vietnamu jako „pochodeň pro mír“. Byla jednou ze šesti prvních vysvěcených mnichů Řádu Soubytí (Order of Interbeing).[2] Tento řád založil (dnes i u nás dobře známý) vietnamský zenový mnich Thich Nhat Hanh, který se právě v této době stal světově proslulým reprezentantem tzv. angažovaného buddhismu. Byla to pravděpodobně právě váha a význam sebeoběti mnišky Nhat Chi Mai, co postupně inspirovalo Ryszarda Siwiece k oběti ve Varšavě v září 1968, Vasyla Makucha k oběti v Kyjevě v listopadu 1968 a Jana Palacha k oběti v Praze 16. ledna 1969.
Ačkoliv to byli vietnamští mniši, kteří buddhistickou tradici sebeoběti zprostředkovali mimobuddhistickému světu, daleko větší počet sebeobětí (více než sto) přinesli v posledních desetiletích tibetští mniši na protest proti čínským represím. Hlavně o nich, ale i o širší tradici sebeoběti v buddhismu, napsala článek do časopisu Dingir 16 (4), 2013, s. 133–135, tibetoložka Zuzana Ondomišiová. Je k dispozici zde.
[1] Stručně o této situaci je v knize Dějiny Vietnamu autorů Lucie Hlavaté, Jána Ičo, Petry Karlové a Márii Strašákové (Nakladatelství Lidové noviny, 2008), s. 206–207.
[2] Viz např. kniha Engaged Buddhism in the West (editor Christopher S. Queen, Wisdom Publications 2000) na str. 42.
Související příspěvek:
Dnešní výročí sebeoběti Jana Palacha: rozhovor s jeho farářem (zde)
Pokud bych měl odpovídat jako teolog (absolvent teologie CČSH a teologie CASD), ne však jménem církve, myslím, že větší váhu by mělo, kdyby byl usmrcen komunistickým režimem. V rozpolcenosti postojů lidí k sebeupálení Jana Palacha je vidět, že otázka není uspokojivě vyřešena. Oficiální postoj společnosti se odvíjí od politického pojetí konkrétní politickou reprezentací, ne každý se však za to postavil. Vypomozme si knihou Jób. Jób chtěl zemřít, podle texu Bible říkal: Jób 3,20-23 20Proč dopřává Bůh bědnému světlo, život těm, kdo mají v duši hořkost, 21kdo toužebně čekají na smrt – a ona nejde, ač ji vyhledávají víc než skryté poklady, 22těm, kdo… Číst dále ->