Na skalních vrcholech jižní Francie stojí pevnosti označované v turistických průvodcích jako „katarské hrady“. Připomínají náboženské hnutí, jehož stoupenci ve 12. a 13. století zpochybnili autoritu římské církve a posléze čelili křížové výpravě i inkvizici. Kataři ve Francii dávno nežijí, ale při cestování jihofrancouzskou krajinou mezi Toulouse, Carcassonnem, Narbonne a Pyrenejemi se s nimi setkáváme téměř na každém kroku. Připomínají je různá umělecká díla ve veřejném prostoru, objevují se v názvech turistických tras, muzeí, restaurací i místních produktů. Francouzský departement Aude dlouho propagoval celý region pod značkou Pays Cathare, tedy „Katarská země“. Nejviditelnějšími symboly jsou pevnosti Carcassone, Montségur, Quéribus, Peyrepertuse, Lastours nebo Termes. Obraz tohoto ve své době nového náboženského hnutí i dnes ovlivňuje tamní krajinu, místní identitu i představy návštěvníků o středověku i dějinách obecně, kultuře a povaze, a tak není zajímavý jen historicky, ale i aktuálně. Pro turistický průmysl nabízí dramatický svět horských pevností, obléhání a mučedníků; pro okcitánský regionalismus představuje připomínku násilného podrobení si jihu severofrancouzskou mocí; pro různé esoterické proudy jsou kataři dědici skryté duchovní tradice spojení s předměty a rituály transcendentní povahy. Historická religionistika naproti tomu upozorňuje na rozmanitost středověkých dualistických skupin, problematičnost inkvizičních pramenů a riziko, že pozdější představy promítneme zpět do 12. a 13. století. Návštěva katarského kraje tedy skýtá mnohé k prožití i zamyšlení.
Kataři neboli albigenští
Samotné označení „kataři“ vyžaduje určitou opatrnost a vysvětlení. Lidé, kteří jsou dnes takto nazýváni, se ve své době nejspíše označovali především jako „dobří lidé“, „dobří muži“ a „dobré ženy“ či „dobří křesťané“. Výraz katharoi, tedy „čistí“, pochází z učeného a polemického prostředí a ve středověkém Languedoku se běžně neužíval. Také pojmenování „albigenská hereze“ či „albigenští“ je odvozeno od města Albi, přestože Albi nebylo jediným, a ani nutně hlavním centrem hnutí. Současní historikové proto diskutují i o tom, nakolik je oprávněné hovořit o jednotné a pevně organizované „katarské církvi“. Někteří chápou katarství jako rozvětvené dualistické křesťanské hnutí, jiní upozorňují, že jeho jednotný obraz mohl být zčásti vytvořen protivníky, inkvizitory a pozdějšími historiky.
Křesťanské skupiny hnutí chudoby, zdůrazňující protiklad čistého ducha oproti hříšnému tělu jsou v západní Evropě doloženy od 11. století, výrazněji se však prosadily během století následujícího. Jejich původ zůstává předmětem sporu. Tradiční výklad spojuje západní katary s bogomilstvím, které vzniklo na Balkáně a rozšířilo se v Byzantské říši. Přímý a jednotný přenos nauky z Balkánu do Francie ale nelze bezpečně doložit ve všech podrobnostech. Středověcí katoličtí autoři se snažili doložit původ katarů v pozdně antickém manicheismu, ale přes podobnost některých myšlenek genealogickou příbuznost nelze jasnou návaznost doložit ani tentokrát. Vedle zmíněných, ale jasně neprokázaných východních vlivů, mohlo, a pravděpodobně působilo, také domácí reformní prostředí, kritika majetku církve, nízké úrovně části duchovenstva a požadavek návratu k apoštolské chudobě.
V jižní Francii našlo hnutí vhodné společenské podmínky. Languedoc nebyl na konci 12. století pevně začleněn do francouzského království. Šlo o politicky roztříštěné území se svébytnou okcitánskou kulturou, v němž soupeřili místní hrabata, vikomti, biskupové, francouzská koruna i aragonský panovník. Někteří šlechtici se ke katarům přímo hlásili, jiní jim poskytovali ochranu, přestože sami zůstávali katolíky. Katarští duchovní mohli působit v domácnostech, dílnách a menších komunitách a těšili se respektu části městského obyvatelstva i venkovské šlechty. Hnutí přitom zasahovalo různé společenské vrstvy a významné postavení v něm zastávaly také ženy.
Základem katarské věrouky byl dualismus. Duchovní svět spojovali kataři s dobrým Bohem, zatímco hmotný svět považovali za dílo zlého nebo nižšího principu. Jednotlivé katarské skupiny se zřejmě lišily v tom, zda oběma principům přisuzovaly stejnou věčnost a moc, nebo zda zlého stvořitele chápaly jako původně dobrého, ale padlého ducha. Společné jim bylo přesvědčení, že lidská duše pochází z duchovního světa, avšak byla uvězněna v těle a koloběhu pozemského života.
Takové pojetí odporovalo základním článkům katolického křesťanství. Jestliže je hmota spojena se zlem, nemohl se podle katarské logiky dobrý Kristus skutečně stát tělesným člověkem. Některé skupiny proto chápaly jeho tělo, utrpení a smrt pouze jako zdánlivé. Odmítaly také katolickou mši, eucharistii, křest vodou, uctívání kříže, přísahu a církevní hierarchii. Materiální předměty podle nich nemohly samy zprostředkovávat spásu.
Ústředním katarským obřadem bylo consolamentum, „útěcha“ či „duchovní křest“, udělovaný modlitbou a vkládáním rukou. Jeho přijetím se člověk zavazoval k přísnému způsobu života. Zdržoval se sexuálních vztahů, masa a dalších živočišných potravin, nesměl lhát, zabíjet ani přísahat a měl se věnovat modlitbě, práci a putovnímu kazatelství. Tento život vedla menšina věřících, tradičně označovaná jako perfecti a perfectae, „dokonalí“ a „dokonalé“. Většinu příznivců hnutí ale tvořili běžní věřící, kteří žili v rodinách a účastnili se každodenního hospodářského i společenského života. Consolamentum proto často přijímali až krátce před smrtí.
Právě způsob života „dobrých lidí“ mohl být jedním ze zdrojů jejich přitažlivosti. V kontrastu s bohatstvím některých církevních institucí vystupovali jako asketičtí kazatelé, kteří svou autoritu opírali o osobní kázeň, znalost evangelia a jednoduchost života.
Odezva katolické církve
Římská církev reagovala nejprve synodními odsudky, kazatelskou činností a teologickými disputacemi. Do jižní Francie přicházeli cisterciáčtí kazatelé a později také Dominik z Caleruegy, jehož způsob chudého putovního kazatelství měl konkurovat autoritě heretiků. Výsledky však byly omezené.
Situaci vyhrotila vražda papežského legáta Petra z Castelnau v lednu 1208. Papež Inocenc III. následně vyhlásil křížovou výpravu proti albigenským heretikům a jejich ochráncům. Roku 1209 vtrhla do Languedoku vojska převážně severofrancouzských šlechticů. Prvním velkým cílem se stalo město Béziers. Po dobytí města 22. července 1209 následovalo rozsáhlé zabíjení jeho obyvatel bez důsledného rozlišování mezi katolíky a heretiky. Známá věta „Zabte je všechny, Bůh si ty své pozná“, připisovaná papežskému legátovi Arnaudu Amaurymu, pochází ale až z pozdější kroniky a její doslovná historicita není jistá.
Po Béziers padlo Carcassonne a vedení výpravy převzal Simon z Montfortu. Konflikt trval s přestávkami dvě desetiletí. Zápas o náboženskou jednotu se rychle propojil s bojem o půdu, lenní práva a politickou kontrolu nad jihem. Místní katoličtí i katarští obyvatelé často bojovali společně proti příchozím vojskům, zatímco někteří jižní velmoži měnili strany podle aktuálních zájmů. Křížová výprava tak nebyla pouze válkou katolíků proti katarům, ale také konfliktem, který zásadně posílil vliv francouzské koruny v Languedoku. Pařížská smlouva z roku 1229 podřídila toulouské hrabství královské moci a připravila jeho pozdější začlenění do územního celku Francie.
Dalším výrazným mezníkem se roku 1210 stalo dobytí Minerve, přirozeně chráněného sídla nad soutěskami řek Cesse a Brian. Město poskytovalo útočiště skupině katarských duchovních. Po několikatýdenním obléhání a přerušení přístupu k vodě jeho obránci kapitulovali. Běžní obyvatelé mohli odejít, avšak asi 140 dobrých mužů a žen, kteří odmítli přestoupit ke katolictví, bylo upáleno. Minerve se tak stalo jedním z prvních velkých symbolů katarského mučednictví.
Montségur a konec veřejného katarství
Vojenská porážka ale ještě neznamenala okamžitý zánik hnutí. Katarské komunity přešly do ilegality a opíraly se o síť podporovatelů, bezpečných domů a horských útočišť. Významným centrem se stal hrad Montségur, opevněné sídlo na strmém skalním vrcholu v podhůří Pyrenejí. Od roku 1232 zde sídlilo vedení katarské komunity a vedle duchovních zde žili také civilisté a ozbrojení obránci.
Po téměř desetiměsíčním obléhání Montségur v březnu 1244 kapituloval. Část obránců dostala možnost odejít, ale více než dvě stovky katarských duchovních a věřících, kteří odmítli svou víru odvolat, byly 16. března upáleny pod pevností. Událost se stala ústředním bodem novodobé katarské paměti. Samotný hrad, který dnes návštěvníci vidí, však není původním „katarským hradem“ v jednoduchém smyslu. Po dobytí byl přestavěn novými majiteli a jeho nynější podoba pochází převážně z pozdějšího období.
Další opevněná místa vzdorovala ještě několik let. Hrad Quéribus přešel pod královskou kontrolu roku 1255. Rozhodující nástroj potlačení katarství ale představovala inkvizice, která systematicky vyšetřovala jednotlivce, rekonstruovala jejich rodinné a sociální vazby a ukládala tresty od poutí a nošení žlutých křížů přes vězení až po předání světské moci k popravě. Poslední malé skupiny přežívaly na přelomu 13. a 14. století v odlehlých obcích, například v Montaillou. Za posledního známého okcitánského katarského duchovního bývá pokládán Guillaume Bélibaste, upálený roku 1321 ve Villerouge-Termenès.
Katarská země bez katarů
Po zániku hnutí přežívali kataři po staletí především v církevních dějinách herezí a v místních legendách. Jejich výrazný návrat do veřejné paměti nastal v 19., a zejména pak ve 20. století. Stali se symbolem ztracené okcitánské samostatnosti, odporu proti centralizované francouzské moci a byli vnímáni jako oběti náboženského pronásledování. Zájem o ně podporovaly historické romány, regionální hnutí, esoterická literatura i turistický průmysl.
S hradem Montségur se spojily příběhy o ukrytém pokladu, svatém grálu, tajných zasvěceních nebo návaznosti na templáře. Ani pro tato tvrzení neexistují spolehlivé historické doklady, přesto pomohla vytvořit obraz katarů jako nositelů tajné pradávné moudrosti. Na Montségur dnes přicházejí turisté, zájemci o okcitánskou historii, novodobí poutníci i lidé ovlivnění alternativní spiritualitou. Památník na takzvaném Poli upálených připomíná oběti roku 1244 a místo získalo povahu regionálního památného prostoru. Během druhé poloviny 20. století se katarská minulost stala významnou součástí kulturní identity Languedoku a jedním z hlavních motivů jeho turistické prezentace.
Také označení „katarské hrady“, jak se o nich nejčastěji píše v místních turistických průvodcích, je historicky zavádějící. Kataři většinu těchto pevností nevlastnili ani nevybudovali; pouze zde užívali ochranu, kterou jim poskytovali místní světští páni. Mnohé dominantní stavby, které jsou dnes s katary spojovány, byly po křížové výpravě zásadně přestavěny francouzskými králi jako součást obranného systému na hranici s Aragonií. Právě proto jsou nyní při snaze o zápis souboru pevností na seznam světového dědictví UNESCO prezentovány přesněji jako „královské pevnosti Languedoku“. Do navrhovaného souboru patří hrady Carcassonne, Aguilar, Lastours, Montségur, Peyrepertuse, Puilaurens, Quéribus a Termes.
Všechny fotografie: autorka, červenec 2026.
Literatura a zdroje:
Anne Brenonová, Kataři: Život a smrt jedné křesťanské církve, přel. Dagmar Šmerdová, Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2001.
Jean-Pierre Cartier, Válka proti Albigenským, Praha: Odeon, 1979.
Petr z Vaux-en-Cernay, Albigenská historie, přel. Jana Zachová, Praha: Argo, 2022.
David Zbíral, Největší hereze: Dualismus, učenecká vyprávění o katarství a budování křesťanské Evropy, Praha: Argo, 2007.
David Zbíral, Pokřtěni ohněm: Katarské křesťanství ve světle dobových pramenů (12.–14. století), Praha: Argo, 2019.
David Zbíral, „Kataři, bogomilové, katarství, bogomilství: stručný přehled“ [online], [cit. 2026-07-30]. Dostupné z URL: https://www.david-zbiral.cz/katari-prehled-kratce.htm.
Malcolm Barber, The Cathars: Dualist Heretics in Languedoc in the High Middle Ages, London: Longman, 2000.
Antonio Sennis (ed.), Cathars in Question, Woodbridge: York Medieval Press – Boydell & Brewer, 2016.
„Au sujet de…“ [online], Les sites Pays Cathare, Département de l’Aude [cit. 2026-07-30]. Dostupné z URL: https://www.payscathare.org/au-sujet-de.
„Château de Montségur“ [online], Les sites Pays Cathare, Département de l’Aude [cit. 2026-07-30]. Dostupné z URL: https://www.payscathare.org/les-sites/chateau-de-montsegur.
Související příspěvky:
