Včera vyšlo 1. číslo 29. ročníku časopisu Dingir s tématem „Spiritualita a výtvarné umění“. Od soboty měl Náboženský infoservis technické potíže, takže oznámení o novém Dingiru je k dispozici až dnes. Obsah a několik článků jsou zveřejněny v internetové prezentaci. Editorial má titul „Spiritualita inspiruje umění, umění inspiruje nejen spiritualitu“ a jeho autorem je šéfredaktor časopisu:
Při studiu sociologie nových náboženských hnutí na přelomu století v Londýně mi – obrazně řečeno – v uších ještě zněly obvyklé výroky bouřlivých českých 90. let o „sektách, které uchvacují mladé lidi“ a „vymývají jim mozek“ tak, aby se tyto „oběti“ vzdaly svého dosavadního života, „odevzdaly veškerý majetek“ a „nechaly se zneužívat sektářskými vůdci“. Vždy jsem měl o takových výrocích pochybnost a přednášky, na něž jsem v Británii chodil, ji jenom zvyšovaly. Ale až teprve v Národní galerii v Londýně mi všechno došlo. Na obraze „Svatý František se zříká svého pozemského otce“ italského umělce, zvaného Sassetta (1395–1450), jsem našel všechno, s čím jsem měl zkušenosti z konfliktů spojených s českými novými náboženstvími: lítost, nepochopení a hněv rodiče, lítost a odhodlání nahého Františka, který se vzdal drahého oděvu, a tím i dědictví od svého bohatého otce, ochranitelství biskupa z Assisi a mnoho dalších emocí v obličejích těch, kteří tvoří dvě skupiny lidí. Vzdáleni jsou si asi na tři kroky, ale mentální vzdálenost mezi nimi se blíží nekonečnu.
Obraz malovaný pro oltář kostela svatého Františka v dnešním Sansepolcru před polovinou 15. století a tato klíčová scéna ze života Františka (1182–1226) mi otevřely (samozřejmě spolu se skvělými přednáškami) další etapu mé akademické práce. Ale také zásadně posílily mou empatii vůči oběma stranám konfliktu a přiměly mě upozadit hodnocení jejich činů ve prospěch snahy jim porozumět. Sassettův obraz se mi stal aspoň trochu i náboženským zážitkem tak, jak o tom píše historik umění Ivan Foletti v článku, zařazeném na začátek tématu „Spiritualita a výtvarné umění“. Výtvarné projevy spiritistů, kteří věří, že jejich ruku vede „odtělená“ entita, jsou někdy až fascinující. Důkladně nás do tohoto světa uvádí ředitelka galerie v Litoměřicích Dana Veselská. Fascinace medijní tvorbou je patrná i u Andrey Hudákové, recenzentky nové knihy o tomto umění. Islamolog Martin Klapetek připomíná, že spirituálně motivované umění – v tomto případě architektura – má i identitární funkci. Také Dandaronova mandala, o níž píše buddholog Luboš Bělka, hrála i jinou než uměleckou a náboženskou roli a stala se výrazem odporu proti snaze o násilnou ateizaci Burjatska sovětským režimem. Čtenářský pohled rozšířil za hranice Evropy i Pavel Nikolaj Dušek článkem o výtvarném projevu v haitském vúdú.
Malíř Ondřej Rada a Monica Bubna-Litic nás svými články vracejí do křesťanské Evropy. Umělecký směr, rozvinutý v klášteře v bádensko-württemberském Beuronu a popsaný Monicou Bubna-Litic na příkladu pražského kostela Zvěstování Panně Marii, zaznamenal svůj vrchol v době, kdy tvořil i českoněmecký umělec August Brömse. Jedním z jeho obrazů se detailněji zabývá kurátor Filip Jakš, a to s pomocí vhledů evangelického kazatele Filipa Němečka. Kurátorka litomyšlského Portmonea Hana Klimešová pak v dalším článku představuje Josefa Váchala, umělce s výraznou spirituální inspirací. Váchal i Brömse patřili do generace, jíž se dotkl tvůrce esoterní antroposofie Rudolf Steiner (1861–1925). Steinerovo jméno zaznívá i v rozhovoru se znalcem esoterismu Christopherem McIntoshem a samozřejmě také v recenzi knihy o antroposofickém umění. Rozhovor i recenzi připravil religionista Jan Sušer.
Za 28 let své existence neměl časopis Dingir barevnou obrazovou přílohu. Až teď. Ať vás inspiruje ona i texty, k nimž se vztahuje!
Zdeněk Vojtíšek
Psali jsme v Dingiru:
Marína Luptáková, Ikona není jenom obraz, Dingir 7 (2), 2004, s. 53–55.
Tomáš Hauser, Váchalova spiritualita na frontě, Dingir 13 (3), 2010, s. 102–103.
Jan Sušer, „Lekce Váchalová“, Dingir 21 (3), 2018, s. 86–87.