Anderson, James: Konstituce svobodných zednářů 1723. Beroun: Machart, 2025, překlad Pavel E. J. Gergel, 200 s.
V českém kulturním prostředí se odehrála událost, na kterou jsme tři století čekali. Poprvé v úplnosti, a navíc v unikátní bibliofilské úpravě vychází v nakladatelství Machart „bible“ Řádu svobodných zednářů, kterou jsou Andersonovy konstituce z roku 1723. Nejde o pouhou historickou kuriozitu přeloženou do moderní češtiny, ale o důležitý dokument, který nám umožňuje nahlédnout do Řádu svobodných zednářů, jež si před třemi staletími dal za cíl se stát laboratoří tolerance, svobody svědomí a bratrství mezi lidmi různých vyznání.
Andersonovy konstituce z roku 1723 se v češtině dosud objevovaly pouze ve zlomcích a úplný překlad chyběl. Proto čtenář až nyní, díky mravenčí práci Pavla E. J. Gergela, bývalého velmistra Veliké lóže České republiky, dostává dílo v jeho úplném českém znění.
Dokument přechodu věků mezi mýtem a rozumem
Kniha konstitucí je fascinujícím hybridem, v němž se střetává doznívající středověká bájivost s nastupujícím osvíceneckým rozumem. První polovina knihy má název Dějiny a zavede čtenáře do světa vymyšlené zednářské historie lidstva ve stylu středověkých legend. Dozvíme se, že zednářství se odvozuje přímo od praotce Adama, jemuž byly zásady geometrie vepsány přímo do srdce. Sledujeme zednářské stopy u Kaina a jeho potomků stavitelů měst a prvních inženýrů, u Henocha a jeho sloupů vědění, a také u Noema, který archu postavil právě podle pravidel zednářství. Příběh pokračuje přes Šalamounův chrám a jeho stavitele, antické geometry a filozofy, stavitele římských chrámů a akvaduktů, až k zednářským mistrům gotických katedrál středověku. Vyprávění vrcholí v Anglii 17. století.
Tato bájivost však ve své době nebyla jen pouhou naivitou. Jak Pavel E. J. Gergel vysvětluje v rozhovorech dostupných v jeho kanálu na Youtube, tehdy totiž šlo o užitečný narativ společenství, které se potřebovalo ozdobit a najít svou identitu při přechodu od operativního (dělného) ke spekulativnímu (duchovnímu) zednářství.
V kontrastu k těmto legendám stojí druhá část knihy Povinnosti svobodného zednáře, které by mohly svou věcností a racionalitou dobře sloužit i dnes jako stanovy nějakého moderního spolku. Zednářská pravidla jsou založená na principu rovnosti a meritokracii, postup ve funkcích není dán společenským původem, ale zásluhami, výsledky své práce. Právě tato směs bájivého snění a precizní praktičnosti je klíčem k poznání, jak se na prahu novověku ze středověkého cechovního rituálu zrodila myšlenka zednářství jako laboratoře demokracie, jako společenství, které nechce měnit svět silou, ale prací na sobě samém a příkladem vlastního života. Podobný princip hebrejská tradice nazývá tikun olam: náprava světa začínající u sebe sama.
Pozorný čtenář v knize objeví i půvabné napětí: Povinnosti důsledně vyžadují postup od učně přes tovaryše až k mistrovi lóže, ale pro funkci velmistra, tedy nejvyššího představitele řádu, stačilo být tovaryšem. Konstituce totiž vznikaly v době, kdy se zednářům právě dařilo přitahovat do svého čela britskou aristokracii, ale tu bylo obtížné přesvědčit, aby trpělivě absolvovala léta cechovního výcviku. Kniha tak neodhaluje jen vznešené ideály, ale i schopnost jejich autorů se pragmaticky vyrovnat s realitou.
Hlavním autorem a redaktorem knihy, který byl pověřen jejím napsáním, byl James Anderson (1679–1739), skotský presbyteriánský duchovní žijící v Londýně. Byl to muž, který ve své osobě spojoval kalvinismus s osvícenstvím, ale také člověk se složitým osobním životem. Dále to byl Jean Théophile Desaguliers (1683–1744), syn francouzských hugenotů vyhnaných z Francie po zrušení Nantského ediktu, který byl členem Královské společnosti a spolupracovníkem a vydavatelem prací Isaaca Newtona. Právě on byl patrně hlavním nositelem osvícenského ducha výsledné podoby textu. Třetím pomocníkem byl George Payne (cca 1685–1757), zkušený státní úředník a správce a člen schvalovací komise výsledné podoby knihy, který do textu přispěl překvapivě moderní organizační logikou. Za knihou tedy stojí pozoruhodná osvícenecká trojice: teolog, vědec a úředník.
V knize Konstitucí také najdeme historicky přínosnou dokumentaci organizačního vývoje Řádu svobodných zednářů. V roce 1723 totiž ještě existovaly jen dva stupně: učeň a tovaryš, protože mistr mohl být v každé lóži (stejně jako v řemeslné dílně) vždy jen jeden jako ten, kdo práci předsedal a před svým mistrovstvím byl povinen získat zkušenost v úřednických funkcích například jako dozorce. Dnes platný třístupňový systém učeň – tovaryš – mistr, kde v jedné lóži je více mistrů majících různé rituální funkce nebo mohou být i členové lóže bez funkce, se vyvinul až po vydání této knihy. Proto je tato kniha dokumentem popisujícím zednářství v přechodovém stadiu ještě původního středověkého cechovního svými pravidly, ale již osvíceneckého svým obsahem.
Duchovní rozměr zednářství
Zednářství nebylo a dodnes není ateistickým hnutím. (Detaily francouzské větve, která se po revoluci v roce 1789 vydala vlastní cestou, nechme tentokrát stranou.) Hned první článek kapitoly Povinností říká, že pokud bratr správně chápe Umění (myšlena zednářská práce), nikdy nebude pošetilým ateistou ani bezbožným libertinem, protože transcendentní potřeby patří k lidské přirozenosti.
Manifest moderní tolerance
Kniha obsahuje na svou dobu velkou novinku originální náboženské tolerance, která víru neruší ale naopak ke svému uskutečňování potřebuje. Středověk přísně vyžadoval věrnost jediné církvi, takže „dobrý člověk“ byl jen ten, kdo se řídil církví svého pána. Anderson a jeho spolupracovníci tuto logiku rozbili: zednáři se mají držet takové víry, na které se mohou shodnout všichni lidé. Vznikl tím prostor, kde se u jednoho stolu mohli scházet muži různých vyznání a svobodně hledat to, co je spojuje. Koncept Velikého architekta všehomíra, transcendentního principu přesahujícího každou jednotlivou tradici, zůstává dodnes inspirací pro každého, kdo hledá duchovní cestu bez dogmatického útlaku.
Hledáte-li v knize její nejzajímavější poselství, podívejte se na stranu 121, kde začíná pasáž Ohledně Boha a vyznání, a najdete patrně jeden z prvních historických pokusů o praktickou definici deismu a demokratického pluralismu. Konstituce zde osvobozují jednotlivce od povinnosti vyznávat konkrétní státní náboženství a definují zednářství jako střed souladu. Takto se zrodila idea, že morálka a lidské bratrství jsou univerzální a mohou existovat nezávisle na církevních dogmatech, což je myšlenka, která dodnes tvoří páteř svobodné společnosti.
Překladatelský a bibliofilský počin
Gergelův překladatelský doslov poctivě dokumentuje jeho každé zásadní terminologické rozhodnutí, které musel učinit, například proč Center of Union překládá jako střed souladu místo dnes používaného středu spojení, nebo jakým způsobem překládal historické funkce a oslovování bratrů v lóži. Je to velmi hodnotné čtení samo o sobě jako sonda do překladových a pojmových potíží, které tři století starý text přináší při překladu do moderního jazyka.
Kniha je koncipována jako zrcadlové vydání. Čtenář po rozevření knihy na jakémkoliv místě uvidí na levé stránce reprint původního londýnského tisku s jeho dobovou patinou, ornamenty a typografií a může si prostudovat originální angličtinu, pravopis a typografii počátku 18. století, zatímco na pravé stránce má k dispozici v odpovídající sazbě přesný překlad originálu do moderní češtiny. Český překlad Andersonových konstitucí je kniha, kterou by měl znát každý, koho zajímá kultura, historie nebo religionistika.
Psali jsme v Dingiru:
Dingir 1/2003 – téma: Svobodné zednářství.
Související příspěvky:
