Dne 27. listopadu 2025 se v prostorách Slovenské akademie věd uskutečnil workshop Antisemitismus a islamofóbia, který uspořádali doc. Ivica Štelmachovič Bumová a doc. Attila Kovács z Katedry porovnávacej religionistiky Filozofické fakulty Univerzity Komenského v Bratislavě a jehož se zúčastnili slovenští a čeští badatelé různých oborových specializací, které dané téma zajímá a snaží se tuto výzvu uchopit přístupy různých disciplín i metodologií.
Antisemitismus a islamofobie představují dvě významné formy nábožensky či etnicky motivované nenávisti, které mají dlouhou historickou kontinuitu a zároveň silné projevy v současných společnostech. Byť se liší svým původem i cílovými skupinami, sdílejí celou řadu strukturálních rysů: pracují se stereotypizací, kolektivní vinou, konspiračním myšlením a s představou civilizační hrozby. Jejich srovnávání umožňuje lépe pochopit, jak se různé formy nenávisti vzájemně ovlivňují a jak mohou být politicky instrumentalizovány (je tomu tak konec konců i v Česku).
Antisemitismus má kořeny již ve starověku, ale jeho zásadní formování proběhlo ve středověké křesťanské Evropě, kde se Židé stali „vnitřním cizincem“ viněným za historické i současné problémy společnosti. Moderní antisemitismus 19. a 20. století se opíral o rasové teorie a konspirační narativy, jež legitimizovaly diskriminaci, a nakonec i genocidu během holokaustu. Přesto antisemitismus po roce 1945 nezmizel, neboť zůstává přítomen v extrémně pravicových hnutích, některých levicových narativech i v radikalizovaných skupinách uvnitř muslimských komunit, kde se mísí s kritikou izraelské politiky a někdy se od ní nebezpečně daleko odklání až k démonizaci Židů jako celku. A právě nedostatečné rozlišování (až již záměrné, či nechtěné) mezi kritikou státu Izrael, antisionismem a antisemitismem (jakož i nespravedlivé osočování z něj) patří k těm nejpalčivějším výzvám současné veřejné debaty nejen u nás, ale i ve světě.
Islamofobie je naproti tomu fenoménem primárně novodobým. Masově se rozšířila zejména po 11. září 2001 v kontextu globálního boje proti terorismu a migračních krizí. Muslimové jsou v evropském i severoamerickém prostředí často zobrazováni jako homogenní skupina spojovaná s násilím, fundamentalismem či neslučitelností se „západními hodnotami“. Tyto černobílé narativy zjednodušují komplexní náboženskou a kulturní realitu a převádějí ji do binárního rámce „my“ versus „oni“, kde proti sobě stojí protiklady v rovině mentální i společenské.
Z politického hlediska mají antisemitismus a islamofobie zásadní přesahy. Oba fenomény bývají využívány jako účinné nástroje mobilizace – k posílení identity skupin, k získávání politického kapitálu nebo k odvedení pozornosti od socioekonomických problémů. Pravice tradičně pracuje s islamofobní rétorikou, která jí umožňuje vystupovat jako ochránce bezpečnosti, kulturní identity či národního státu. Antisemitismus se zde pojí s konspiračními představami o globálních elitách, finančním vlivu a „kulturním marxismu“. Levice se naproti tomu někdy dostává do konfliktu s antisemitismem tam, kde kritika izraelské politiky přerůstá v útoky na Židy en bloc. Část levicových skupin zároveň zdůrazňuje islamofobii jako strukturální problém, který souvisí s kolonialismem a nerovností, a odmítá její normalizaci ve veřejném diskursu (což se zvlášť výrazně projevuje i v ČR).
Zásadní politický problém spočívá v tom, že obě formy nenávisti lze instrumentalizovat: antisemitismus může být zneužit k umlčení legitimní kritiky izraelské politiky, zatímco obvinění z islamofobie může být použito k zastírání extremistických či misogynních postojů některých islamistických aktérů. V obou případech dochází k polarizaci veřejné debaty a k zatemnění skutečných příčin napětí ve společnosti.
Přes rozdílný historický kontext platí, že antisemitismus i islamofobie oslabují demokratické instituce a společenskou soudržnost. Narušují důvěru mezi různými skupinami lidí a otevírají prostor pro autoritářská řešení. Porozumění tomu, jak tyto formy nenávisti fungují a jak jsou politicky využívány, je tak pro zachování pluralitní demokracie klíčové. Postavit se jim vyžaduje nejenom právní a bezpečnostní opatření, ale i veřejnou debatu citlivou k historické zkušenosti, individualitě každého člověka a komplexním politickým kontextům.
Téma islamofobie pronikalo do českého kontextu pozvolna a zároveň nejednoznačně. Islamofobie se stala, zhruba od devadesátých let minulého století, předmětem četných pokusů o její vymezení či přímo definice, ale rovněž tématem nekonečných sporů. Ty se týkaly nejenom daného pojmu a jeho vhodnosti či nevhodnosti ve společenských vědách, případně dalších alternativních názvů, ale především legitimity samotného konceptu. A tak zatímco z jedné strany zaznívaly hlasy, že je zapotřebí bedlivě rozlišovat mezi kritikou islámu a muslimů, která je legitimní a potřebná, a šířením nenávisti a dezinformací v rámci různě ideologicky profilovaných tažení, která již tak potřebná a legitimní nejsou, na druhé straně se velmi často objevovala teze, že koncept islamofobie slouží muslimům a jejich podporovatelům jako pomyslný roubík k umlčení kritiků a odpůrců.
Kritikové často zdůrazňovali, že pojem „islamofobie“ obsahující slovo fobie je nehodný společenskovědního diskurzu (neboť by s ním měli operovat jen lékaři či psychologové), a proti islamofobii zazněla dlouhá řada dalších argumentů, přičemž mezi kritiky uvedeného pojmu se zařadili nejenom odpůrci islámu, ale též řada jiných osobností, včetně slavného spisovatele Salmana Rushdieho či renomovaného arabisty Gillese Kepela. Pokusit se do rámce jednoho konceptu a jednoho pojmu zahrnout tak různorodé přístupy a projevy, jako jsou na jedné straně hrubozrnné štvaní na sociálních sítích a na druhé straně promyšlené marketingové tahy velkých hráčů na poli médií, má jistě četná úskalí. O tom svědčí i fakt, že odborné polemické příspěvky na téma islamofobie dnes tvoří téměř nepřehledný segment akademické produkce.
O širší představení problematiky islamofobie a jejich různých přesahů a souvislostí (v češtině vůbec poprvé) se před zhruba deseti lety pokusil početný tým (včetně autora těchto řádek, jenž byl spoluautorem i editorem), který připravil kolektivní monografii Islamofobie po česku: Český odpor vůči islámu, jeho východiska, projevy, souvislosti, přesahy i paradoxy (Praha: Vyšehrad 2017), jež se mj. podrobně věnuje souvisejícím polemikám. Spory o islamofobii se týkají nejen konceptu, ale také názvu, přičemž polemiky o vhodnosti či nevhodnosti toho či onoho názvu by nás nikdy neměly odvést od předmětu samotného.
Pokud jde o koncept islamofobie (nehledě na to, jak jej pojmenujeme), existují v zásadě dva možné přístupy, souhlasný a odmítavý. Souhlasný přístup, jak už bylo zmíněno výše, zdůrazňuje potřebu rozlišovat mezi potřebnou kritikou islámu a muslimů a přístupy méně legitimními a potřebnými, jako je šíření lží a dezinformací, podněcování k nenávisti atp. A právě tyto druhé přístupy si zaslouží, stejně jako obdobné přístupy k jiným skupinám, ať již etnickým, rasovým či náboženským, jako např. antisemitismus, vědecké zkoumání.
Odmítavý přístup naopak vnímá koncept islamofobie (tj. rozvíjení vědeckého studia odporu k islámu en bloc) jakožto nežádoucí snahu muslimů a jejich zastánců umlčet legitimní kritiku negativních jevů, které si kritiku právem zasluhují. Dodejme rovnou, že odmítání konceptu islamofobie se nezřídka pojí s různými konspiracemi (např. o skryté spolupráci radikálních muslimů s levicovými progresivními aktivisty a tak podobně).
Pokud jde o pokusy o vymezení (či přímo definování) islamofobie, existuje dlouhá řada pokusů o vymezení, které však zpravidla nedokážou obsáhnout veškeré projevy a roviny islamofobie. Tak například velmi častá charakteristika uvádí, že islamofobie je „termín, který označuje iracionální strach, předsudky, nenávist nebo diskriminaci vůči islámu, muslimům nebo lidem, kteří jsou za muslimy považováni.“ Toto, jinak výstižné, vymezení ovšem zcela opomíjí různé oportunistické snahy využít protiislámské sentimenty ke zcela pragmatickým cílům, ať již komerčním (viz média a knižní trh) či politickým (mj. aktivity hnutí Svoboda a přímá demokracie a dalších uskupení).
Nežli se za každou cenu pokoušet o definici, bude proto lepší připomenout si, jak rozličné fenomény může islamofobie zahrnovat. V té nejčistší podobě jde o živelné a hrubozrnné šíření nenávisti a stereotypů na sociálních sítích, ovšem také může jít o vysoce sofistikované nakladatelské či mediální počiny, které pod rouškou odborného kritického studia prezentují různé pochybné texty (v českém prostředí viz např. „vědecké počiny“ Centra pro studium politického islámu protiislámského aktivisty Billa Warnera nebo různá „odhalení skutečné tváře islámu“ z per bývalých muslimů – v českém kontextu v tomto ohledu vyniká Lukáš Lhoťan, atp.). Může jít o spontánní obavy z apokalyptických vyhlídek na příval muslimských migrantů, ale též velmi promyšlené prezentace z dílny různých stranických sekretariátů, ale i mnoho dalšího.
Pokud jde o spory o samotný pojem „islamofobie“, jeho odmítání zpravidla plyne z několika pohnutek: Častý argument říká, že jde o termín, který v sobě již obsahuje odsouzení, a není tudíž hoden užití v sociálních vědách. Další argument proti říká, že o „fobiích“ mají pojednávat psychologové či psychiatři, tudíž sama myšlenka, že se sociolog či politolog ujme daného tématu je již z principu špatně. A do třetice všeho dobrého, mnoho islamofobů nemá z islámu žádnou „fobii“, ale chtějí jej naopak „vyzvat na souboj“, což je mj. případ nejznámějšího českého bojovníka proti islámu entomologa doc. Martina Konvičky, který své spolubojovníky kdysi hrdě nazýval „islamoklasty“. Byla navržena řada jiných názvů (v českém prostředí šlo např. o antiislamisty a antiislamismus) ale žádný se neujal tak dobře jako islamofobie, která tudíž (přes veškeré výtky k tomuto pojmu směřované) představuje nejčastější, a především dostatečně zaužívaný termín, jejž používáme i v tomto článku.
Před mnoha lety napsal profesor Luboš Kropáček o islamofobii, že jde o „nehezký výraz pro nehezký společenský jev“. A tento nehezký společenský jev máme, bohužel, v posledních letech možnost sledovat v praxi možná až příliš často a příliš intenzivně. Stejně jako antisemitismus se také islamofobie stala nejenom nástrojem k uchopení různých negativních jevů, ale rovněž mocnou zbraní, jejíž využívání (či zneužívání) můžeme sledovat stále častěji.
Související příspěvky:
