„Vúdú vnějšího pozorovatele inspiruje k tomu, co Freud nazývá pocitem „znepokojivé podivnosti“. Tento pocit vede k ambivalentnímu postoji – přitažlivosti i odporu – vůči všemu, co dosud není známé a na co lze promítnout nejrůznější fantazie.“[1]
Haitské vúdú je v současnosti jedním z nejvíce nepochopených a mylně interpretovaných náboženství na celém světě. Je až zarážející, že současný pohled většinové společnosti na vúdú přímo souvisí s pohledem bílých kolonistů na náboženské obřady afrických otroků jako na temné a primitivní. Kromě lidských obětí a kanibalismu různí spisovatelé k popisu obřadů vúdú postupně přidávali také vyprávění o divokých orgiích. Tyto tendence vyvrcholily během americké intervence na Haiti, kdy příslušníci armády, cestovatelé a spisovatelé přinášeli množství svědectví o vúdú. Posléze tato vyprávění přešla do populární kultury, především hororových filmů, jejichž hlavním cílem bylo šokovat publikum. Přidaly se zombie, černá magie a panenky propíchané špendlíky. Postupně se ze všech těchto prvků stal široce přijímaný kulturní vzorec, který však neodpovídá skutečnosti.
V posledních letech se hlouběji zabývám historickým vývojem Haiti, včetně politiky a legislativy. Na první pohled se popis tohoto vývoje může zdát nesouvisející s vúdú. Jsem však přesvědčena, že žádný magický ani náboženský systém nelze oddělit od okolností jeho vzniku. Podobný názor zastává haitský sociolog Laënnec Hurbon, když hovoří o kulturních vzorcích, které si do vúdú promítáme:
„Síla vzorců promítaných do vúdú se zdvojnásobuje a stává se účinnější, pokud zapomeneme na historické situace či kontexty, v nichž se zrodily. Toto zapomenutí udržuje v zahraničním pozorovateli hluchotu a němotu vůči křivdám, které způsobil tím, že lidem ve své zemi vnutil deformovaný obraz pozorované kultury. Uznání těchto křivd otevírá dveře k nápravě, a tím i k aktivizaci rozumu tam, odkud byl kdysi v zájmu svobodné hry fantazie vytlačen.“[2]
Seriál v Náboženském infoservisu se ve čtyřech částech soustředí na historii vúdú (1.–3.) a na jeho obraz v populární kultuře (4.). Tato první část popíše historii vúdú až do vzniku první „černé republiky“.
Haitské vúdú je jedním z náboženství africké diaspory, které vzniklo synkrezí původních afrických tradic, křesťanství, indiánských zvyků a evropských magických tradic. Lze rozlišit dvě etapy vúdú – první trvající od počátku 16. století, kdy byli na tehdejší ostrov Saint-Domingue dováženi první afričtí otroci, až do konce 18. století. Druhá etapa probíhá od vyhlášení republiky Haiti roku 1804 až do současnosti, přičemž v měnícím se politickém kontextu nabývá nových podob.[3]
Nejvýrazněji je ve vúdú přítomný odkaz afrických otroků. Přibližně jedna třetina afrických otroků dovezených na Saint-Domingue pocházela z afrického Konga, jedna třetina z Dahome a třetí třetinu tvořily další africké národy. Etnická skladba dovážených otroků významně ovlivnila formování vúdú a haitskou kulturu. Mimořádně silná provázanost vúdú s původními africkými tradicemi ještě zesílila během druhé etapy vývoje, kdy se Haiti dostalo do téměř sto let trvající izolace od okolního světa.
Otrokářský systém na Saint-Domingue
„To, co kolonisté nazývali čarodějnictvím, bylo spíše alternativní filosofií.“[4]
Francie měla na západní části ostrova Hispaniola své obyvatelstvo, včetně správních úředníků, již v roce 1639. Přesto francouzská kolonie Saint Domingue vznikla až v roce 1697, kdy byla podepsána smlouva z Rijswijku, jejímž uzavřením Španělsko postoupilo západní třetinu ostrova Francii.
Přestože již dříve byli ve španělském Santo Domingu afričtí otroci a rozvíjel se cukrovarnický průmysl, otrokářství bylo před rokem 1680 jen málo rozvinuté a nemělo velký ekonomický význam.[5]
Přibližně od roku 1680 se pod francouzskými pobídkami (ty byly až do roku 1697 samozřejmě nelegální), začalo plantážní hospodářství více rozvíjet. Produkce cukru, později i s dalšími komoditami (káva, bavlna, indigo či kakao), stoupala stejně jako počty dovážených afrických otroků. Odhaduje se, že během počátečního období růstu (1690–1720) počet otroků vzrostl z přibližně 3 tisíc na více než 47 tisíc. V roce 1791, v předvečer Haitské revoluce, už to bylo až 480 tisíc otroků. „Předpokládá se, že během těchto 111 let bylo dovezeno 864 tisíc zotročených Afričanů.“[6] Tato čísla dokumentují obrovský nárůst počtu otroků ve velice krátké době a pomáhají nám představit si, v jakých hrozných podmínkách žili. Otrok pracující na třtinové plantáži mohl žít přibližně pět až deset let, než zemřel na následky tvrdé práce, nedostatečné výživy a krutého zacházení. Někteří autoři životní podmínky otroků na plantážích přirovnávají k těm v koncentračních táborech.
Francie zastávala politiku oddělování otroků stejného etnického, regionálního a jazykového původu, aby se předešlo domlouvání vzpour otroků. Zároveň byla francouzská opatření proti vzpourám otroků protikladem přístupu ve španělských koloniích, kde byli otroci naopak podle jazykové, regionální a etnické příslušnosti sdružování do tzv. cabild. V konečném důsledku docházelo na Kubě a ve španělských koloniích obecně k menšímu počtu vzpour otroků než ve francouzských koloniích. Pokud jde o formování vúdú, výsledkem separace otroků hovořících stejným jazykem byl také vznik langáže, dnešního liturgického jazyka vúdú. Dříve se mělo za to, že jde o pouhou nesrozumitelnou „hatmatilku“. Dnes badatelé v langáži zpětně identifikují slova z rozličných afrických jazyků a dešifrují útržky různorodých afrických tradic, které se ve vúdú organicky propojily.
V období od 16. do 19. století bylo z Afriky násilně odvezeno přibližně dvanáct až patnáct milionů afrických otroků. Pro evropské mocnosti to znamenalo obrovské finanční zisky. Saint Domingue bylo nejbohatší francouzskou kolonií a přezdívalo se jí „perla Karibiku“ anebo také „cukřenka Evropy“. Vysoké zisky byly vykoupeny potem a krví otroků. Otroci byli na Saint Domingue zcela vykořeněni a skutečně zažívali tzv. „sociální smrt“, v praxi se mělo za to, že otrok nemá ani předky, ani potomky. Mimořádně kruté pracovní podmínky a „sociální smrt“ vedly otroky k tomu, aby hledali způsoby, jak obnovit svou ztracenou identitu.[7] Vytvářeli nové sociální struktury, včetně společného jazyka, rituálů a náboženství.
V předvečer revoluce čítali bílí kolonisté na Saint Domingue pouhých 30 tisíc osob, tedy necelých 7 % veškerého obyvatelstva. Černých otroků mohlo být v kolonii přibližně 480 tisíc. Odhaduje se, že dalších 50 tisíc uprchlých otroků se skrývalo v hornatém vnitrozemí ostrova. Markýz de Mirabeau tuto situaci nazval „bytím na okraji Vesuvu“.[8] Bílí majitelé plantáží si velice dobře uvědomovali obrovskou převahu černých otroků, obávali se organizované vzpoury a zároveň si nebyli jistí, na jakou stranu by se přidala mulatská vrstva obyvatel, kterých bylo v kolonii 30 až 50 tisíc. Proto byla jakákoliv neposlušnost a sebemenší zárodek vzpoury u otroků trestány s mimořádnou krutostí.
Revoluce
„Vúdú je místem paměti nejen pro haitský národ, ale i pro celé lidstvo. Koneckonců bylo svědkem bojů, které vedli otroci za znovuzískání a uznání své lidské důstojnosti.“[9]
Dnes 14. srpna 1791 se v místě zvaném Bois-Caïman shromáždily asi dvě stovky otroků a účastnili se obřadu, který vedl otrok a ougan (kněz vúdú) Dutty Boukmann společně s manbou (kněžkou) Cecile Fatimanovou. Podle zpráv, které jsou k dispozici díky spisům chirurga Antoina Dalmase, jenž byl obřadu přítomen, obětovali účastníci africkým božstvům prase a přísahali, že ukončí otroctví a zahájí všeobecné povstání. Dutty Boukman měl ke shromážděným pronést tento proslov:
„Tento Bůh, který stvořil slunce, který nám shůry přináší světlo, který zvedá moře a který způsobuje burácení bouře. Ten Bůh je tady, rozumíte? Skrývá se v oblacích, pozoruje nás, vidí všechno, co dělají bílí! Bůh bílých je tlačí ke zločinu, ale chce, abychom konali dobré skutky. Avšak ten Bůh, který je tak dobrý, nám přikazuje pomstu. On řídí naše ruce a poskytne nám pomoc. Odhoďte obraz Boha bílých, který žízní po našich slzách. Naslouchejte svobodě, která promlouvá ve všech našich srdcích.“[10]
O týden později, v noci z 22. na 23. srpna, povstání skutečně vypuklo. Jeho výsledek byl pro kolonii katastrofální: zemřely tisíce lidí a bylo vypáleno 1 200 kávových a 161 třtinových plantáží. Francouzská vláda odhadla finanční ztráty na 600 milionů liber.[11] Povstání otroků na Saint Domingue šokovalo Evropu i zbytek světa, jelikož většina lidí věřila, že černí otroci se nikdy neubrání francouzské armádě. Boje trvaly dlouho a na obou stranách docházelo k mimořádným krutostem. Haitská revoluce je jediným příkladem v historii, kdy úspěšné povstání otroků vedlo k založení samostatného státu. Povstání začalo roku 1791 a skončilo vyhlášením nezávislé republiky Haiti v roce 1804.
Kořeny předsudků vůči vúdú lze vysledovat právě k počátkům haitské revoluce a následně k vyhlášení nezávislé republiky Haiti na počátku 19. století. Mnoho kolonistů, kteří byli nuceni ze země uprchnout, našlo útočiště ve Spojených státech a dlouho doufali v obnovení otroctví na Haiti. Zprávy o revoluci od těchto kolonistů vykreslují černochy jako bytosti toužící po krvi a pomstě. Nová nezávislá černá republika ve své době navíc představovala nebezpečný precedens, jelikož v Karibiku i ve Spojených státech stále převládal otrokářský systém. Bylo nutné Haiti izolovat, aby se zabránilo „nákaze“ špatným příkladem.
Poznámky:
[1] Hurbon, Laënnec: American Fantasy and Haitian Vodou. In: Cosentino, Donald J.: Sacred Arts of Haitian Vodou. Los Angeles Fowler Museum of Cultural history University of California, 1995, s. 181.
[2] Tamtéž, s. 194.
[3] Hurbon, Laënnec: Haitian Vodou. In: The Open Encyclopedia of Anthropology, edited by Felix Stein, 2022, s. 2.
[4] Dayan, Joan: Haiti, History, and the Gods. University of California Press, 1998, s. 237.
[5] Mintz, Sidney, Trouillot, Miche-Rolph: The Social History Of Haitian Vodou. In: Cosentino, Sacred Arts… s. 134.
[6] Tamtéž, s. 135.
[7] Hurbon: Haitian Vodou… s. 3.
[8] Křížová, Markéta: Haiti – stručná historie států. Libri, 2009, s. 35.
[9] Hurbon: Haitian Vodou… s. 12.
[10] Tickner, Arlene B.; Blaney, David L: Claiming the International. Routledge, 2013, s. 147.
[11] Hurbon: Haitian Vodou… s. 5.
Náhledový obrázek: Alain Pierre-Louis (zcela vpravo) vede obřad pro Vodou lwa Agwe v Miami. Autor: Woosler Delisfort, zdroj: The Atlantic.
Psali jsme v Dingiru:
Lenka Philippová. Vúdú online: Podoby haitského vúdú v kyberprostoru. Dingir 3/2015.
Související příspěvky:
