V sobotu 23. srpna si připomínáme sté výročí narození profesora Milana Machovce (1925–2003), předního českého filosofa, představitele marxisticko-křesťanského dialogu, signatáře Charty 77, jednoho z protagonistů undergroundových bytových univerzit a nositele Řádu T. G. Masaryka.
Milan Machovec se narodil jako prvorozený syn Františka a Boženy Machovcových. Otec byl středoškolský učitel německého a českého jazyka, matka, pracovala jako úřednice. Podle Machovcova svědectví to byl jeho strýc, matčin starší bratr Julius Herejk, později učitel na měšťance ve Staré Boleslavi, kdo jej ovlivnil v mnohých diskusích s konzervativně laděným otcem a svým sokolským vlastenectvím a nadšením pro Husa, Havlíčka a Masaryka. Ve vztahu mezi otcem a strýcem Machovec později spatřoval jeden z kořenů své pozdější role v rámci tzv. marxisticko-křesťanského dialogu. V dětství byl hudebně talentovaný Milan navíc uchvácen zpěvem gregoriánských chorálů v klášteře Na Slovanech a začal se přátelit s předními benediktinskými mnichy. Po uzavření kláštera během protektorátu hledal nové duchovní zakotvení a navštěvoval náboženský kurz v konventu v Jilské ulici. Podle svých vzpomínek byl ale hluboce zklamán přílišným racionalismem tamějších dominikánů a když ještě po druhé světové válce během přednášky dle jeho názoru příští arcibiskup pražský a primas český Josef Beran relativizoval utrpení chudých, urychlilo to Machovcův odvrat od katolicismu a usnadnilo jeho pozdější konverzi k marxistické „víře“.
Během mimořádného letního semestru, otevřeného od června do září roku 1945, zahájil Milan Machovec studium filosofie a klasické filologie na Univerzitě Karlově. V únoru 1948 vstoupil do Komunistické strany Československa, ale od různých mimoškolních politických aktivit se důsledně držel stranou. Snažil se nebýt na očích prověrkovým komisím, které po komunistickém puči řádily na fakultě, a držel se v ústraní studoven a knihoven. Vzhledem k vynikajícím výsledkům získal zvláštní povolení završit studia státnicemi a doktorátem za pouhé tři a půl roku. Po absolvování povinné vojenské služby v roce 1950 začal jako odborný asistent přednášet na Vysoké škole politických a hospodářských věd. Ta byla o tři roky později zrušena a její Fakulta společenských nauk k 1. září 1953 začleněna do Filosoficko-historické fakulty Karlovy univerzity, kam přešel i Milan Machovec. V téže době se úspěšně habilitoval prací o Janu Husovi, kterou knižně vydalo nakladatelství ČSAV (Husovo učení a význam v tradici českého národa, 1953). Docentem na katedře dějin filosofie byl jmenován 30. července 1953. Částečné politické uvolnění ve druhé polovině padesátých let Machovec využíval ke kritice všeobecně rozšířené primitivní ateistické výchovy. Stát, který oficiálně připouštěl svobodu vyznání, věřící zastrašoval a perzekuoval. V diskusi se studenty po přednáškách se zvolna rodila československá platforma dialogu mezi marxisty a křesťany, který Milan Machovec postupně na fakultě etabloval a jehož byl jedním z nejznámějších představitelů.
Uvolnění poměrů dosáhlo vrcholu během tzv. Pražského jara v r. 1968. Machovec spoluzaložil Společnost pro lidská práva a posléze jí předsedal. Obnovení činnosti Společnosti T. G. Masaryka už překazily tanky. Okupace zastihla Machovce na wagnerovském festivalu v Bayreuthu a hluboce jím otřásla. Veškeré naděje na propojení marxistických ideálů s hodnotami a demokratickou praxí Masarykovy republiky se náhle zhroutily a Machovec zareagoval otevřeným dopisem zveřejněným v několika zahraničních periodicích, provoláním adresovaným svým přátelům, kolegům, vědcům a studentům, které bylo zoufalým protestem proti vpádu vojsk a jeho nesmiřitelným odsouzením. Po odepřeném pokání vůči tanky nastolenému režimu přišel v roce 1969 vyhazov z fakulty a dalších institucí a vyloučení z komunistické strany. Machovec nesměl učit, nesměl publikovat, nesměl pracovat, nesměl cestovat, jeho knihy byly vyřazeny z knihoven. V normalizačním bezčasí se živil kondicemi a jako varhaník v kostele sv. Antonína na Strossmayerově náměstí. Stal se jedním z prvních signatářů Charty 77 a zájemcům o vzdělání přednášel na bytových seminářích.
Na veřejné vystoupení čekal Machovec až téměř do samého závěru Husákova režimu. V rámci tzv. Palachova týdne pronesl během demonstrace 19. ledna 1989 projev o aktivním nenásilném odporu a Janu Palachovi, který odvysílal i zahraniční rozhlas. Zvláštním způsobem jako by předznamenal atmosféru a étos listopadového převratu. K zhroucení naděje, jež ho potkalo v srpnu 1968, tak již brzy vyvstal protipól: nový úsvit vycházející ze studentské revoluce v listopadu 1989. Machovec touto novou nadějí ožil a chodil přednášet studentům na okupační stávkou ochromené fakulty, na veřejné diskuse i večerní demonstrace. Od ledna 1990 znovu přednášel na Karlově univerzitě.
Machovcovo dílo se vedle úvah o smyslu života a filosofického portrétování významných českých myslitelů (Palacký, Dobrovský, Masaryk) často zaměřovalo na náboženskou tematiku. Vedle zmiňované knihy o Husovi vyšla o pět let později v kolektivní monografii věnované současné západní filosofii jeho stať o novotomismu. V přepracované a doplněné verzi ji Machovec znovu publikoval samostatně v roce 1962. Spolu s manželkou Markétou připravil obsáhlý spis o lidových sektářských proudech od 14. do 19. století, který vycházel z dlouholetého studia pramenů i sekundární literatury (Utopie blouznivců a sektářů, 1960). První část zaměřená na středověké valdenství byla dílem Markéty Machovcové, Milan Machovec se ve druhém dílu věnoval blouznivcům 18. a 19. století a byl autorem závěrečného shrnutí. Vrcholem náboženského zaměření jeho práce pak byly dva spisy z druhé poloviny šedesátých let: v roce 1967 vyšel v edici Portréty pražského nakladatelství Orbis spis Svatý Augustin (2. vydání Akropolis 2011). Sazba druhé knihy s názvem Ježíš pro moderního člověka však byla v roce 1969 rozmetána. Dílo tak poprvé oficiálně vyšlo v Německu pod názvem Jesus für Atheisten v roce 1972 a pod názvem Ježíš pro ateisty se šířilo v domácím prostředí jako samizdat. V mezinárodním měřítku to byla právě tato Machovcova kniha, která měla největší ohlas: vyšla ve třinácti zemích v celkem dvaceti třech vydáních (česky 1990, 2003, 2023).
Milan Machovec zemřel po dlouhé nemoci 15. ledna 2003.
Poznámka: Zítra, v sobotu 23. srpna bude v 11:00 hodin setkání u hrobu prof. Machovce na pražském hřbitově na Malvazinkách. Více zde.
Související články:
