Po prvním článku série, který se věnoval především pojmu sekta jako jazykovému nástroji, se nyní zaměříme na důležitý fenomén, který významně ovlivnil veřejnou i odbornou debatu o této problematice: tzv. antikultovní hnutí. Toto široce rozprostřené a proměnlivé předivo různých iniciativ, organizací i jednotlivců vzniklo jako odpověď na rychlý nárůst počtu nových náboženských hnutí od 50. let 20. století a postupně si osvojila charakteristickou rétoriku, strategie a cíle. V tomto prvním ze tří navazujících článků si přiblížíme důvody pro vznik tohoto typu aktivismu ve Spojených státech amerických, v tom následujícím jeho vrcholnou éru v letech 70. a 80. a jeho vyústění v 90. letech, v tom závěrečném pak poslední vývoj a současný stav ve světě i u nás.
Kontextem pro vznik budoucího antikultovního hnutí byl kulturní a duchovní převrat 60. let 20. století s kořeny ve Spojených státech amerických. Připomeňme si, že šlo o dobu ne nepodobnou té dnešní, kdy lidé cítili velké vyčerpání a zklamání z tradičních náboženských i politických struktur. Konec druhé světové války nepřinesl vytoužený mír, ale záhy přešel v politickou polarizaci světa a desítky let trvající mocenské soupeření, jehož výsledkem byla tzv. studená válka se závody v technologiích (včetně snahy využít oblast parapsychologie), zbrojení a špionáži, ale i nové, krvavé, válečné střety (Korea, Vietnam atp.). Není proto náhodou, že v této atmosféře dlouhodobého napětí rychle nabývali na popularitě charismatičtí hlasatelé způsobů života, které se stavěly do ostrého kontrastu vůči normě tzv. amerického snu 50. let. Ten byl založen na ideálech výkonnosti, konformity, ekonomického růstu a povinnosti vůči společnosti a státu, ale jednotlivec se v tom mohl cítit poněkud odlidštěný. Alternativní hnutí odmítala tuto hodnotovou orientaci jako prázdnou, materialistickou a odcizenou. Místo toho nabízela cesty, které slibovaly vnitřní svobodu, duchovní naplnění, autentické bytí a intenzivní spojení s druhými lidmi. Překonávaly obvyklou rasovou segregaci, normativnost, konvenčnost a mravokárnost, soutěživost, tlak a úzkost, jimž se dospívající generace chtěla postavit.
Nešlo přitom o zcela nové myšlenky. Většina z těchto duchovních a filosofických inspirací byla dobře známá už z období evropského romantismu, který ve své době rovněž vyjadřoval odpor k industrializované civilizaci a racionalismu. V tomto duchu se znovu objevoval pozitivní sentiment vůči „moudrosti Východu“ – zejména indickým náboženstvím, buddhismu, józe a dalším spirituálním tradicím, které byly v západním diskursu často idealizovány jako hlubší, pravdivější a harmoničtější alternativy ke konzumnímu Západu.
Právě tato kombinace kulturní kritiky, hledání nových cest a otevřenosti k netradičním duchovním proudům vedla k vzniku velkého množství nových náboženských hnutí. V jejich čele nezřídka stáli východní „guruové“ (1958 Transcendentální meditace, 1966 hnutí Haré Kršna, 1970 hnutí Bhagvána Radžníše – Osha a další), vznikla i řada radikálních křesťansky orientovaných společenství (např. 1954 Moonova Církev sjednocení, 1955 Svatyně lidu Jima Jonese, 1968 Děti Boží Davida Berga, 1972 Dvanáct kmenů), ale třeba i jiných společenství, jež v počátku nepojily explicitně náboženské motivy, ale spíše seberozvoj (1950 scientologické hnutí, 1958 Synanon aj.). Tato společenství totiž byla v některých ohledech zásadně odlišná od toho, co americká (a posléze i evropská) majorita chápala jako „normální“ náboženskou praxi a život. Pro mnohé mladé lidi představovala tato hnutí cestu k radikální změně postojů a hodnotové orientace. U obrácených lidí často došlo k náhlému přerušení kontaktů s rodinou a převratné změně životního stylu ve prospěch nové komunity. Navazovali tam blízké a nesmírně intenzivní vztahy, zažívali pocit svobody, přijetí, naplnění a nalezení smyslu. A těmto hodnotám byli ochotni přinášet nemalé oběti nejrůznější povahy, podřizovat se nepohodlí a přijímat někdy velmi nezvyklá pravidla, a to se pro jejich okolí často stávalo zdrojem hluboké nejistoty a obav.
Diskuse o tzv. nebezpečí sekt se od počátku pohybovala na tenké hranici mezi legitimními obavami a kulturní či ideologickou nesnášenlivostí. Na jedné straně je třeba uznat, že některé skupiny skutečně vykazovaly (a vykazují) problematické rysy – izolaci a jiné formy kontroly nad osobním životem členů, autoritářství, ekonomické, psychické nebo sexuální zneužívání, násilí a mnohé další.[1] Na straně druhé se však pod tento deštník dostávala i hnutí či jednotlivci, jejichž hlavní „prohřešek“ spočíval pouze v odlišnosti, nekonformitě nebo v tom, že narušovali představy o tom, co je „normální“.
Hluboce transformativní zážitky, vnímané členy jako osvobozující a smysluplné, vyvolávaly při pohledu zvnějšku otázky, zda za nimi nestojí důmyslná psychologická manipulace a nátlak. Okolí často interpretovalo náhlé změny v chování, přerušení dřívějších vztahů nebo bezvýhradnou oddanost komunitě jako známku ovlivnění, závislosti či ztráty kritického úsudku v důsledku funkčních technik „vymývání mozku“ (brainwashing) a „kontroly mysli“ (mind control).
V 50. a 60. letech se totiž metafory o kontrole mysli staly mimořádně populární v souvislosti se snahou porozumět hrůzám holocaustu, probíhající studenou válkou, korejskou válkou a obavami z komunistické propagandy.[2] Představa, že totalitní režimy dokážou „přeprogramovat“ myšlení jednotlivce, silně rezonovala s tehdejšími kulturními obavami o svobodu a autonomii. Nové poznatky z psychologie, kybernetiky a behaviorismu zároveň nabízely jazyk a rámec, v němž bylo možné chápat lidské chování jako snadno manipulovatelné a podmínitelné univerzálními metodami přístupnými de facto komukoli. Když pak začaly nové náboženské skupiny přitahovat mladé lidi a docházelo k náhlým změnám jejich životního stylu, obraz „vymytého mozku“ nabízel jednoduché vysvětlení: nešlo o svobodnou volbu protestního životního stylu, ale o oběť psychologické manipulace.
Strach ze sekt se tak stal součástí širší kulturní paniky, v níž se mísily reálné příběhy (a dokonce životní tragédie) zklamaných nebo poškozených členů a jejich blízkých s předsudky vůči nekonvenční spiritualitě, východním naukám nebo alternativním životním stylům, nemluvě o důvodech teologických, a obavami z vítězství „druhé strany“. Tento typ strachu ještě podporovala častá skandalizace problematiky v médiích. Potřeba najít na tuto paniku rychlý lék se stala živnou půdou pro pozdější vznik organizovaného občanského odporu vůči „sektám“, tzv. antikultovnímu hnutí (v angličtině se totiž používá termín „cult“, nikoli „sekta“), kterému se budeme věnovat v následujícím díle série.
Poznámky:
[1] Jejich příčinou však není „vymývání mozků“, ale souběh psychosociálních dějů, jimž se budeme věnovat v samostatném článku.
[2] V americké společnosti silně rezonoval případ amerických vojáků zajatých v Koreji, kteří během zajetí údajně přijali komunistickou ideologii a rozhodli se bojovat na opačné straně. To vyvolalo strach, že existují metody psychologické manipulace, které ohrožují západní „svobodu vůle“. V roce 1950 pojem „brainwashing“ silně popularizoval Edward Hunter, novinář napojený na CIA. Jeho knihy a články zásadně formovaly veřejné mínění a pojem zůstal široce rozšířený, ačkoli vědecké výzkumy nikdy nepotvrdily existenci žádné univerzální, spolehlivé metody, která by umožňovala zcela potlačit svobodnou vůli jednotlivce. Více v samostatném článku.
Doporučená literatura:
BARKER, Eileen. The Making of a Moonie: Brainwashing or Choice? Oxford: Blackwell, 1984.
COHEN, Stanley. Folk Devils and Moral Panics: The Creation of the Mods and Rockers. London/New York: Routledge, 2011. První vydání 1972.
COWAN, Douglas E. – BROMLEY, David G. Sekty a nová náboženství. Grada, 2013, 224 s.
MELTON, Gordon. The Cultic Milieu: Oppositional Subcultures in an Age of Globalization. Redakce Jeffrey Kaplan (Ed.). Walnut Creek, CA: AltaMira, 2002. Kapitola „The Modern Anti-Cult Movement in Historical Perspective“, s. 268.
ŘÍČAN, Pavel. Psychologie náboženství a spirituality. Portál, 2007, 328 s.
SCHLICHTSOVÁ, Jitka. Co jsou to sekty a jak fungují. Školní poradenství v praxi. 2018, 5(6), 32n.
VOJTÍŠEK, Zdeněk. Pastorační poradenství v oblasti sekt a sektářství. Brno: L. Marek, 2005, s. 20–25.
VOJTÍŠEK, Zdeněk. Charisma a zneužívání, Dingir 15 (3), 2012, s. 74–77.
Náhledový obrázek: z filmového muzikálu „Vlasy“ (1979, rež. Miloš Forman).
Související příspěvky:
Jestli za “organizovaný občanský odpor” považujete tzv. deprogramátory, tak podotýkám, že to byli jen jedinci motivovaní komerčně. Stačilo pár soudních případů, aby jejich pochybné aktivity skončily.
Organizovaným občanským odporem myslím vznik institucí, jejichž náplní byl boj proti sektám na různých úrovních. Jednou z těchto úrovní bylo i deprogramování, ale tyto organizace usilovaly třeba také i o změny legislativní apod. Bude tomu věnován příští článek. V tomto jsme popisovali dění, které ke vzniku antikultovního hnutí vedlo.
Jsou spolky antikultovní, ale vyvažují je spolky na podporu sekt, a jedním z nich jste se bohužel stali vy.
To rozhodně nikoli.
Zatimco Allatra likviduje sve kritiky, vy ji obhajujete. Zatimco policie setrila unos male holcicky, vy jste obhajovali jeji unosce. Kazdy to vidi, jen vy ne.
Stejné články, které Vy považujete za obhajobu, vidí popisovaná společenství jako “antikultovní” a nás jako “sektobijce”. Religionista ale není ani jedno z toho. Zkoumá a popisuje náboženské události a fenomény, zasazuje je do širšího kontextu, nic víc. Někdy mohou fakta vyznívat v něčí prospěch, případně mohou objasňovat nějaké události a stavět tím nepřímo jednání aktérů pocitově do lepšího světla, nebo naopak tato fakta mohou vyznívat velmi kriticky. Vše je ale dáno těmi fakty, ne tím, že někoho religionista haní, nebo naopak obhajuje – nemá zájem ani na jednom, prostě jen popisuje.
Další opakování lží
Co konkrétně považujete za lež?
Třeba to, že vymývání mozků je vyvrácená teorie. To může říct opravdu jen někdo, kdo nekouká kolem sebe.
Řeč byla o dávném a skutečně vyvráceném výzkumu technik, které by způsobily naprostou a trvalou změnu něčí osobnosti, a ten někdo by v tomto procesu byl pasivní, pouze ovládanou loutkou. To, že existují způsoby, jak lidi ovlivňovat v jejich úsudcích a činech, vůbec nepopírám. Ti lidé v tom ale nejsou pasivními oběťmi, ale subjekty, které touto změnou svého chování reagují na své potřeby a silné emoční podněty. Ty mohou být negativní jako strach či hněv, ale i pozitivní (vděk, náklonnost, touha po uznání, bezpečí apod.). Vysvětlím v samostatném článku.