Dnešního data před 130 lety se narodil Přemysl Pitter (21. 6. 1895 – 15. 2.1975), vynikající postava české společnosti 20. století. O jeho životě a pozoruhodných aktivitách bylo napsáno mnoho. Obrysovou představu je možné si udělat i z článku vydaného před pěti lety, který obsahuje také základní „pittrologickou“ bibliografii. Pittrův život je v ní zpracován v některých obdobích velmi detailně, ale jedna oblast zůstává poněkud ve stínu – Pittrova příslušnost k některé z křesťanských tradic.
„Jsem křesťan bez církevní příslušnosti,“ je obvykle citován údajný Pittrův výrok z pozdějšího období jeho života,[1] jímž bývá tato otázka odbyta. Všechny jeho promluvy ovšem vycházejí z protestantské větve křesťanstva, což připomíná, že úplná absence příslušnosti k některé z křesťanských tradic není možná. Možná bychom o něm mohli hovořit jako o „ekumenickém křesťanovi“, protože během života nashromáždil ohromné bohatství přátelství a blízkých kontaktů s křesťany nejrůznějších konfesí,[2] včetně například pražského arcibiskupa a kardinála Josefa Berana (1888–1969). A v duchu ekumenismu založil v exilu roku 1968 v Curychu Husův sbor a v něm také kázal a slavil eucharistii (Pánovu večeři).[3] Ale jak to bylo v mladším věku s jeho křesťanskou formací po konverzi? Tedy v meziválečné době, kdy se především staral o děti dělnického Žižkova a o stavbu slavného Milíčova domu?
Jako mimořádně užitečného a úspěšného vychovatele a sociálního pracovníka si ho tehdy některé protestantské církve poněkud „přivlastňovaly“ a on se tomu – zdá se – nebránil. Zároveň byl těmto církvím svými postoji, bohatě vyjadřovanými veřejně, jistě trochu podezřelý. Pitter totiž měl brzy po návratu ze světové války slabost pro spiritismus (později se ho zřekl), domníval se, že prvotní křesťanství obsahovalo víru v reinkarnaci, a věřil ve dvojí podobu křesťanství: exoterní pro masy a esoterní pro zasvěcence a mystiky.[4] Angažoval se také ve prospěch vegetariánství, pacifismu, esperanta i křesťanského komunismu, odmítal očkování a úzce spolupracoval nejen s jinými křesťanskými aktivisty, např. Ctiborem Bezděkem (1872–1956), ale i s aktivisty alternativního náboženského zaměření, například s Pavlou Moudrou (1861–1940). S touto orientací a zájmy byl asi pro každou etablovanou protestanskou církev poněkud „neskladný“.
Na otázku Pittrovy církevní příslušnosti v době po konverzi, tedy ve třetím a čtvrtém desetiletí jeho života, můžeme s určitou opatrností odpovědět, že jeho duchovním domovem nebyla žádná zavedená církev, ale nově vzniklé společenství Nový Jeruzalém. Bylo tak nazváno patrně podle unikátního sociálního projektu, domu Jeruzalém, Pittrova duchovního vzoru, Jana Milíče z Kroměříže († 1374). Společenství Nový Jeruzalém vzniklo roku 1920 a nechtělo být vnímáno jako nová církev. O tři roky později Pitter v letáku Vznik, účel a cíle Nového Jeruzaléma napsal, že se jeho členové nerozhodli „pro formu společnosti náboženské, nechtíce tvořiti nového církevnictví, ale naopak, umožniti součinnost i těm, kteří jsou příslušníky jiných náboženských útvarů“.[5] I když necháme stranou skutečnost, že Přemysl Pitter těmito slovy bezděky označil Nový Jeruzalém za „náboženský útvar“, připomínal Nový Jeruzalém malou církev evangelikálního typu, která měla setkání ve formě pobožností s promluvami na biblická témata, s náboženskými písněmi a s rozhovory o křesťansky motivované sociální práci. Prostřednictvím Pittrových promluv také misijně působila na veřejnosti pod širým nebem i v sociální ústavech. V podobném duchu ovlivňovalo veřejnost i Sbratření, „časopis k obrodě ducha a společnosti“. Právě ve společenství Nový Jeruzalém nalezl Přemysl Pitter nejbližší spolupracovníky ve své vychovatelské a sociální práci.[6]
Je ale možné společenství Nový Jeruzalém přiřadit ke konkrétní církvi, z níž by vycházelo a na niž by navazovalo? Teolog Církve československé Miloslav Kaňák byl přesvědčen, že ano. Ve svých skriptech z roku 1958 napsal v kapitole „Nazoreni“ toto:[7]
Jeden jejich sbor byl též v Praze-Žižkově: tzv. Miličův dům. Ten však vznikal jako misijní větev amerických nazorenů a byl součástí jednoho jejich směru, značně se odlišujícího od původního strohého nazorenského hnutí, směru nazývajícího se „Nový Jeruzalém“. Před postavením Milíčova domu konalo hnutí své pravidelné přednášky v Klarově ústavu slepců a v ústavě Záchrana, kde byly zaměřeny k nápravě kleslých dívek. Též byly pravidelně konány přednášky pro hluchoněmé např. v ústavu v Radlicích. Hlavním organisátorem tohoto „reformovaného směru nazorenů“ u nás byl kazatel Přemysl Pitter. Když jeho práce přestala míti oporu v cizině, nazorenské hnutí u nás poklesávalo, až úplně zaniklo.
Výrazem „nazoreni“ myslí Kaňák křesťanské hnutí, které je nověji nazýváno „nazaréni“.[8] Vzniklo ve Švýcarsku ze dvou, na sobě možná nezávislých zdrojů. Kolem roku 1823 založil ve Švýcarsku nazarénskou obec Johann Jakob Wirz (1778–1858).[9] Asi o deset let později začaly vznikat novokřtěnecké sbory v důsledku působení Samuela Heinricha Fröhlicha (1803–1857) a jejich příslušníci byli také nazýváni nazaréni.[10] Velký úspěch mělo hnutí v Uhrách, Rumunsku a na Balkáně, a to navzdory pronásledování, jehož hlavním důvodem byl pacifismus. V důsledku vystěhovalectví se hnutí dostalo do Spojených států a vytvořilo tam Apoštolskou křesťanskou církev – Nazaretskou („Apostolic Christian Church – Nazarene“).
Ovšem „misijní větev amerických nazorenů“, o níž psal Kaňák ve výše citovaném úryvku, odkazuje nejspíš k jiné denominaci: k Církvi Nazaretského („Church of the Nazarene“), která se formovala na konci 19. století v rámci evangelikálního hnutí svatosti (podobně jako například Armáda spásy), etablovala se roku 1908 pod vedením Phinease F. Breseeho (1838–1915) a ve 20. letech byla misijně velmi aktivní.[11] Je tedy možné, že Pittrovo společenství Nový Jeruzalém a jeho projekt Milíčova domu byly na tuto církev napojeny a z její strany podporovány. Odpovídal by tomu Pittrův způsob křesťanské zbožnosti, který měl podle všeho v meziválečné době blízko k evangelikalismu, i jeho sociální zájem přesně v duchu hnutí svatosti. Jisté to ale není.
Poznámky
[1] Tak např. ŠIMSOVÁ, Milena, Byl Přemysl Pitter křesťanem bez církevní příslušnosti?. Hovory 2, 1996, Oliva – Nadace Přemysla Pittra a Olgy Fierzové, s. 47–52, zde 47.
[2] ŠTĚPÁN, Jan, Spolupráce Přemysla Pittra s křesťanskými církvemi a společenstvími, Hovory 2, 1996, Oliva – Nadace Přemysla Pittra a Olgy Fierzové, s. 99.
[3] RAJMONOVÁ, Daniela, Přemysl Pitter a Husův sbor Čechů a Slováků v Curychu, Hovory 2, 1996, Oliva – Nadace Přemysla Pittra a Olgy Fierzové, s. 21–26, zde 22 a 23.
[4] KOSATÍK, Pavel, Sám proti zlu. Život Přemysla Pittra (1895–1976). Paseka, Praha 2009, s. 135–141.
[5] Citováno podle: ŠTĚPÁN, Spolupráce… s. 94.
[6] KOSATÍK, Sám proti zlu… s. 58–69.
[7] KAŇÁK, Miloslav, Křesťanské církve, denominace a sekty, Praha: Ústřední církevní nakladatelství, s. 238.
[8] Viz např. pozoruhodný článek: NEŠPOR, Zdeněk R., Ráj na zemi? Osud slovenských nazarénů v Uhrách, Kuděj. Časopis pro kulturní dějiny 5 (1), 2003, s. 65–75.
[9] HUTTEN, Kurt, Seher, Grübler, Enthusiasten, Stuttgart: Quell-Verlag 1950, s. 277–279.
[10] REIMER, Ingrid, Nazarener, in: GASPER, Hans – MÜLLER, Joachim – VALENTIN, Friederike (eds.), Lexikon der Sekten, Sondergruppen und Weltanschauungen, Freiburg im Breisgau: Herder 1994, s. 724.
[11] MEAD, Frank S. – HILL, Samuel S., Handbook of Denominations in the United States, 11th edition, Nashville: Abingdon Press 2001, s. 166–168.
Náhledová fotografie z Pittrova občanského průkazu v září roku 1949. Zdroj: Hovory 1, 1995.
Související články:
