George Orwell, prorok 20. století

Pojmy jako „Velký bratr“ nebo „newspeak“ se staly nedílnou součástí našeho diskurzu. První je synonymem pro vlezlost totalitního státu, sledování občanů na každém kroku, druhý se týká politického přeznačování reality. Dnes již okřídlené rčení „žijeme v orwellovské době“ se tedy váže na klíčové prvky posledního románu George Orwella (1903–1950), Devatenáct set osmdesát čtyři. Jeho literární odkaz je ovšem poměrně rozsáhlý a nabízí i další zajímavé momenty. Je svědectvím o bouřlivé době – o posledních dekádách britského koloniálního panství, španělské občanské válce a nástupu dvou totalitních režimů. Zároveň je svědectvím ryze osobním.

Rozchod s křesťanstvím

Důležitou charakteristikou moderní doby je rezignace na tradiční náboženství. V Orwellově případě na křesťanství v jeho anglikánské verzi. Nedopracuje se ovšem k militantnímu ateismu. S církví přichází i v dospělosti do kontaktu, nicméně zaujímá postoj vnitřně distancovaný. Jeho kritika křesťanství není paušální či ideologicky motivovaná, ale cílí na jednotlivosti. V jeho románech prosvítá, jak Orwell církev vnímá a čím si zdůvodňuje svůj odstup od křesťanské životní praxe.

To, co nám Orwell prozradí o svém dětství a dospívání, ukazuje, jaké brázdy na duši zanechá náboženství, je-li součástí establishmentu, který je zároveň prolezlý snobstvím. Malý Eric Blair (jak se jmenoval, než začal používat umělecký pseudonym), syn drobného koloniálního úředníka, je na školy přijímán díky svým nadprůměrným výsledkům s vyhlídkou na to, že přispěje k jejich dobrému jménu. Rodiče jiných žáků platí školné v plné výši. Eric pociťuje rozdílný přístup pedagogů k sobě a k chlapcům z lepších rodin. Zároveň se však jeho základní škola, Sv. Cyprián, prezentuje jako křesťanská a dbá se na memorování biblických veršů.

Již v útlém věku u Erica dochází ke konfrontaci s tajemstvím sexuality. Ohledně ní vysílají autoritativní postavy v jeho okolí zamítavé signály – jednak vychovatelé u Sv. Cypriána, internátní škole, která je segregovaná, tj. chlapecká, jednak matka, která Ericova otce po jeho návratu z koloniálního postu ubytuje v separátní ložnici a před svými přítelkyněmi se štítivě vyjadřuje o zvířeckosti mužů.[1] Téma sexuality proniká všemi Orwellovými romány, ačkoli je nezahlcuje. Zde si jej všímáme, protože významně figuruje v jeho rozchodu s křesťanstvím:

Já myslil na všechny ty zvony kostelní, co zvoní

ve městech, jež křesťanů jsou svět,

a zbožné dívky zaslechnuv, jak v zpěvu slzy roní,

v dům neřesti já zamířil jsem hned.[2]

Křesťanka je totiž v Orwellově chápání asexuální, a tedy jako žena nepoužitelná. V tomto náhledu jej utvrzuje dlouhodobý vztah s Brendou, dcerou anglikánského duchovního. Má ho sice ráda, ale je jí zřejmé, že se k sobě nehodí. Nepřistoupí tedy na jeho opakované výzvy k intimnímu sblížení. Orwell její postoj interpretuje jako frigiditu. Pomstí se jí románem Farářova dcera. Později zakotví v manželství s Eileen, které je však otevřené; nevylučuje paralelní známosti.

Jako existencialisté

Orwellův rozchod s křesťanstvím vykazuje určitou spřízněnost s postoji francouzských existencialistů jako Albert Camus a Jean-Paul Sartre. Tím však nijak neimplikujeme jeho závislost na nich. Spíše se jedná o postoj, jenž se stane zcela běžným: „Svůj život musím zvládnout sám. Boha k tomu nepotřebuji a církev už vůbec ne.“ U Orwella – tak jako u filozofů existence – má volba sebe sama coby autonomního činitele silný morální akcent. Heroicky se vrhají do víru společenského dění. Staví se proti bezpráví. Autentické lidství je podle nich takto angažované. Proto se Orwell solidarizuje s chudými, zapojuje se do bojů Španělsku a později varuje před stalinskou totalitou.

Pokud však jde o osobní morálku, Orwell si – stejně jako jeho existencialističtí současníci – vyhrazuje naprostou volnost. Tím se vracíme k jejich odmítnutí křesťanství. Klasické křesťanství totiž lidskou autonomii prohlašuje za toliko iluzorní. Člověk, který nejde důsledně cestou víry, nezískává svobodu, jak se domnívá, ale nevyhnutelně propadá vlastním ambicím, omylům, biologické determinaci a nejrůznějším závislostem, takže se stává nebezpečným sobě i druhým.

Ačkoli si křesťanské učení nárokuje původ v nadpřirozeném zjevení, v otázce lidské svobody se ocitáme na půdě empiricky ověřitelné skutečnosti. Nad Orwellovým příběhem nás napadne, zda by méně alkoholu, cigaret, milenek a prostitutek nepřispělo – i při jeho tuberkulóze – k delšímu životu. Pak jsou tu ovšem i ti druzí, kteří se nacházejí v blízkosti takto „svobodného“ individua. Některé jeho činy by dnes byly kvalifikovány jako sexuální nátlak ne-li pokus o znásilnění.[3] Motiv násilí na ženách se v jeho románech vyskytuje nápadně často.

Orwellův případ ilustruje obecnější problém moderního člověka, který deklaruje svou autonomii, přičemž ujištění o vlastním významu či autentickém bytí čerpá z veřejné angažovanosti, případně z uměleckého vyjádření. Jednání v intimních vztazích nebo užívání návykových látek se v tomto nahlížení sebe sama nezapočítává jako mravně relevantní.

Odčinit svou vinu

Ovšem i angažovanost pro správnou věc může vycházet ze směsi motivů. Orwellův životopisec, Gordon Bowker, spatřuje hnací sílu jeho identifikace se společenskými vyděděnci ve snaze odčinit křivdy, na nichž se podílel. Cítil se odpovědným jednak za smrt spolužáka, jednak za své angažmá v koloniální správě.

Na střední škole, prestižním Etonu, se Eric spolu se svým kamarádem Stevenem Runcimanem stávají terčem urážek i fyzických napadení ze strany některých spolužáků. Když si Philip Yorke utahuje ze Stevena, Eric příteli slíbí, že mu pomůže s odplatou. Jelikož se oba zabývají okultismem, vytvoří z vosku figurku, jež má reprezentovat jejich protivníka. Eric hodlá zpodobeninu propíchnout špendlíkem, ale na Stevena je to příliš. Chlapci tedy figurce ulomí nohu. K jejich zděšení si brzy poté Yorke nejen zlomí nohu, ale také zemře.[4] Orwellův životopisec zde vychází ze vzpomínek Runcimana, kterého v souvislosti s touto událostí ještě ve stáří pronásledovaly pocity viny. Dovozuje, že stejně musel trpět i Orwell: „Teď když byl bez náboženství, nebylo pro něj snadné nalézt rozhřešení… [M]usil objevit jiné cesty k tomu, aby protrpěl trest.“[5]

Eric si tedy volí nejprve exil ve vzdálené a necivilizované zemi. Pět let stráví ve službách imperiální policie v Barmě. S rolí sáhiba, nadřazeného koloniálního pána, jenž je mezi tamními úředníky normou, se však neztotožní. Vnímá odpor domorodců proti cizí nadvládě a děsí se tvrdosti, s níž vůči nim postupuje. Píše: „Uvědomoval jsem si tu nesmírnou tíži viny, kterou si budu musit odpykat.“[6] Vrací se do Evropy, kde pobývá mezi nejchudšími v Paříži a Londýně.

Zároveň však čerpá pocit zadostiučinění z toho, že si volí trnitou cestu – oproti obvyklé dráze absolventů Etonu, kteří pokračovali ve studiích v Oxfordu či Cambridgi, aby pak zaujali společensky významná místa. Touží se stát slavným spisovatelem, avšak na věhlas a honoráře si bude muset počkat. Jeho ztotožnění se společenskými vyděděnci a s dělníky v anglických průmyslových centrech se daří jen částečně. Mluva etoniána jej prozrazuje.

Španělsko a velké prozření

Do Španělska odjíždí jako reportér, ale i s vyhlídkou na možné zapojení do bojů. Pokládá se za socialistu, antifašistu. Dostává se však do soukolí, jelikož levicová uskupení soupeří mezi sebou. Oddíl, k němuž byl přidělen, byl komunisty napojenými na Moskvu nařčen z trockismu a jeho příslušníci byli pronásledováni. Pozdější bádání prokázalo, že se o něj skutečně zajímala KGB. Podařilo se mu však – spolu s Eileen – uprchnout zpět do Anglie. Zkušenost s ideologickým myšlením, s čistkami, při nichž lidé mizí v celách a mučírnách jen proto, že jsou považováni za politicky nežádoucí, jím hluboce otřásla. Tehdy se stává zapřisáhlým antikomunistou a jsou v něm zaseta semínka, která vzklíčí ve Farmě zvířat a 1984, bestselerech studené války.

Nástup nacismu v Německu a letecká válka proti Spojenému království v Orwellovi probouzejí otázky po vyhlídkách anglického socialismu. Zvítězí-li fašismus, který i v jeho vlasti má své přívržence, může Anglie dopadnout jako Frankovo Španělsko. Válka však také vytváří novou situaci jak pro anglickou třídně rozvrstvenou společnost, tak pro koloniální državy. Jaký bude anglický socialismus? Má za to, že ideologický fanatismus a ostrý třídní boj neodpovídá anglické povaze. Síla Anglie spočívá v tom, že tvoří něco jako rodinu – ať už si o vrchnosti myslíme cokoli.

1984

Jak chápat 1984, román nad jiné temný? Můžeme jej prohlásit za apokalypsu, za vizi zkázy, již umírající autor odkazuje dosud živým. Zde je ovšem dlužno poznamenat, že původní význam toho slova se poněkud liší od jeho dnešního užívání. Apokalypsa je nyní synonymem pro masivní hrůznou událost, v krajním případě kompletní zkázu civilizace. V tomto smyslu běžný úzus uchovává odkaz na poslední knihu Nového zákona, Zjevení Janovo (řecky Apokalypsis Ióannů). Biblická kniha Zjevení ovšem není pouze vizí zkázy. Zahrnuje také vyhlídku na nový svět, který Bůh připravuje svým věrným. Tato vyhlídka v Orwellově díle chybí. Sotva tomu může být jinak, když se víry vzdal.

Ačkoli Orwell má při psaní 1984 mnohem spíše na mysli aktuální ideové zápasy než knihu Zjevení, styčný bod tu přece jen je. Kniha Zjevení se totiž nevyčerpává v líčení živelních pohrom. Místo toho zaostřuje na totalitní stát s jeho absolutním nárokem na loajalitu občanů. Takto pojatý stát se stává alternativním projektem vůči Božímu království, a tedy ztělesněním zla.

Michael Walzer navrhuje číst 1984 jako noční můru. Člověk se po strašlivém snu sice probudí zpocený, ale dojde mu, že to byl jen sen, že tak daleko svět ještě nedospěl. Ještě se dá něco podniknout. Walzer tedy chápe 1984 jako Orwellovu výzvu britským socialistům. Ti totiž nevnímali nebezpečí levicového totalitarismu. Zkušenost měli pouze s totalitarismem německým.[7]

Prorok? V jakém smyslu?

Pokud jde o pronikavý vhled do společenské problematiky, zejména britského školství, koloniální správy či nebezpečí totalitarismu, můžeme Orwellovi prorockou roli přiznat. Svým posledním románem anticipuje společnost, v níž občané žijí pod neustálým dohledem, což dobře rezonuje v naší době, jež k tomu nabízí odpovídající technologie.

Prorockou se také ukazuje jeho obava z omezení svobody projevu. Původně byla inspirována jeho zkušeností s válečnou cenzurou, dnes je na Britských ostrovech a v celém západním světě aktuální v souvislosti s multikulturalismem a genderovou ideologií.[8] Za hranicemi Orwellovy představivosti však zůstala nynější realita Spojeného království, jež je do značné míry určována masivní imigrací z někdejších kolonií i odjinud.

Předzvěstí věcí příštích, tj. sílící sekularizace, se ovšem stává také spisovatelův osobní příběh – rozpory i tragičnost, kterou Orwell ztělesňuje. „Ačkoli se stal ateistou a svůj život trávil napadáním institucionálních náboženství, choval k anglikánské církvi trvalou náklonnost, ztotožnil se s jejími nekonformními mučedníky a dovolil jí, aby ho konfirmovala, oženila a nakonec i pohřbila.“[9]

Křesťanství zavrhl, ale touha po transcendentnu jej neopouští, takže od duchařských příběhů, které hltal v dětství, přechází k horoskopům a magii. Svůj ateismus nijak nezdůvodňuje. Jeho odklon od církve probíhá v citové rovině. Důležitými momenty jsou pro něj křivdy zakoušené v prostředí církevních škol a hledání vztahu k opačnému pohlaví.

Orwell si podle všeho nikdy nepřipustil, že se v křesťanství může skrývat potenciál, který sám dosud neobjevil. Týká se to zejména problému hříchu a špatného svědomí, k němuž křesťanství nabízí řešení. Orwell se však záhy nechává odradit realitou žitého, spíše formálního náboženství, autentičtější podobu křesťanství nehledá. U dospívajícího, který intenzivně vnímá rozpor mezi ideály a realitou, můžeme takové rozčarování pochopit. Nicméně zkušenosti, které postupně nasbíral v různých prostředích, by mohly otupit kritický hrot namířený proti církvi. Vždyť dokonalost nenašel ani mezi barmskými buddhisty ani mezi anglickými socialisty.

Rozchod s náboženstvím s sebou také nese potřebu vytvoření vlastního morálního kódu – zvláště v případě společenského kritika, jakým se stal Orwell. V jeho rozhořčení nad bezprávím a útiskem můžeme slyšet ozvěnu křesťanského dědictví. Rovněž jeho odpor vůči pokrytectví v sobě nese něco z biblických proroků. Tím však nechceme říci, že by tyto prvky byly výlučně křesťanským vlastnictvím. Spíše jde o to, že západní ateista stěží vytvoří zbrusu nové etické normy či ideály. Nevyhnutelně pracuje s přijatým duchovním dědictvím – pokud jde o společenskou rovinu. Na osobní rovině deklaruje nezávislost na zděděných normách. Zda je takový život šťastnější či autentičtější, je jiná otázka. Prorockou postavou může být Orwell i v tom smyslu, že ilustruje meze, jež jsou člověku vlastní – skutečnost, že řešit společenské problémy bývá snazší než si poradit sám se sebou.

Poznámky:

[1] Gordon Bowker, George Orwell, Praha: NLN, 2006, s. 29, 45.

[2] Bowker, Orwell, s. 87.

[3] Bowker, Orwell, s. 125, 127, 269.

[4] Bowker, Orwell, s. 62.

[5] Bowker, Orwell, s. 63.

[6] Bowker, Orwell, s. 99.

[7] Michael Walzer, The Company of Critics: Social Criticism and Political Commitment in the Twentieth Century, New York: Basic Books, 2002, s. 132–135.

[8] Douglas Murray, Šílenství davů, Voznice: Leda 2021.

[9] Bowker, Orwell, s. 16.

Psali jsme v Dingiru:

Téma Dingiru 1/2010: Neviditelné náboženství I.

Téma Dingiru 3/2010: Neviditelné náboženství II.

Související články:

Kacířův kancionál a jeho uvedení