Children of the Cult (2024, 75 min.), režie Maroesja Perizonius.
Není neobvyklým jevem, že informace o sexuálním násilí vycházejí najevo až se značným časovým odstupem, tím spíše, pokud se jedná o sexuální násilí na nezletilých. Jeho oběti se obvykle potýkají s velkými pochybnostmi a studem, zvažují, zda jim někdo jejich výpovědi po takové době uvěří a zda je sdílení takových zážitků nakonec nepoškodí ještě více. V posledních letech takto začala vycházet najevo svědectví dnes již dospělých osob, které vyrůstaly v komunitách indického duchovního vůdce Bhagvána Radžníše, jenž je veřejnosti více známý jako Osho (1931–1990). Přístupem k dětem v tomto společenství jsme zabývali již dříve ve dvoudílném článku „Nové děti podle Osha“, jehož první část je zde. Texty je však nyní potřeba aktualizovat o skutečnosti, které dlouho nebyly veřejnosti známy, a tedy ani religionisticky reflektovány, a sice že se intenzivní sexuální život Oshových sannjásinů týkal také nezletilých členů společenství.
Zásadní roli ve zveřejnění těchto informací sehrála dnes čtyřiapadesátiletá žena, která vystupuje pod svým duchovním jménem Ma Prem Sargam. V roce 2021 nejprve formou otevřeného dopisu umístěného do interních facebookových skupin následovníků Osha oslovila komunitu bývalých i současných sannjásinů. Její svědectví spolu s příběhy dalších dnes již dospělých dětí, které vyrůstaly v komunitách sannjásinů, je nyní dostupné také v dokumentárním projektu „Children of the Cult“ (2024).[1]
Hlavní autorka dokumentu, nizozemská režisérka a scénáristka Maroesja Perizoniusová, je také jedním z těchto dětí (duchovním jménem Ma Prem Chandra). Již dříve svůj příběh otevřela veřejnosti v roce 2004 snímkem „Communekind“, za nějž obdržela v roce 2005 na Festivalu nizozemského filmu (Nederlands Film Festival) Cenu města Utrechtu. Mezinárodní pozornosti však její práce unikla. Ani toto její druhé, obsáhlejší dílo zatím není běžnému českému diváku dostupné – nabízí ho aktuálně pouze britská videotéka ITVX zde (divák si ho navíc může snadno splést se stejnojmennou minisérií z roku 2021 dostupnou ve službě Prime Video, která pojednává o společenství Boží děti – nebo také Rodina lásky – Davida Berga).
Daleko známějším zpracováním příběhu hnutí Bhagvána Radžníše je filmová minisérie „Wild Wild Country“ (Netflix, 2018). Ta sleduje chronologicky růst Bhagvánovy popularity a rozšiřování hnutí, budování obří komunity Radžníšpúram v americkém Oregonu i konflikty, které vyústily v Oshovo vysídlení ze Spojených států zpět do indické Púny. Věnuje se řadě kontroverzí, které hnutí provázely, včetně absence skutečné péče o výchovu a vzdělávání dětí, jejich naprostého oddělení od rodičů a ponechání sama sobě a přesexualizovanosti celého společenství, jíž byly děti při pobytu v komunitě vystaveny. Netematizuje však explicitně, že také děti byly vedeny a povzbuzovány k tomu, aby se věnovaly sexuálním aktivitám společně s dospělými a dospělým po vůli.
Maroesja Perizoniusová se proto rozhodla tento chybějící dílek vyprávění doplnit vlastním filmem. Ke svému svědectví připojila výpovědi dalších dnes již dospělých žen a jednoho muže z různých zemí (Velká Británie, Německo, Švýcarsko, USA a další), kteří s diváky otevřeně sdílejí svou zkušenost a emoce, které v nich i po několika desetiletích vyvolávají vzpomínky na první sexuální zkušenosti ve věku už od sedmi let, soutěže krásy pohlavních orgánů a „šťavnatosti“ (rozuměj vyzývavosti), zavádění antikoncepčních prostředků v raném věku, a dokonce i sterilizace. Jsou to svědectví nesmírně silná a dohromady tvoří přemáhající obžalobu konkrétních sannjásinů, rodičů i celého společenství.
Jen někteří ze jmenovaných a konfrontovaných sannjásinů dnes své tehdejší chování reflektují jako škodlivé. Sannjásinové argumentují mimo jiné i tím, že se děti samy chovaly vůči dospělým vyzývavě a kontaktu se výslovně nebránily. Své chování, jak se dozvídáme, většinou sannjásinové považují za pochopitelné a ospravedlnitelné z hlediska nauky, která spatřovala vrcholné osvobození člověka v absolutní sexuální svobodě a vyhovění sexuálním potřebám, a také z hlediska dynamiky celého společenství, v němž byl normou sex kdykoli, kdekoli a s kýmkoli.
Autorce nejde jen o konfrontaci konkrétních sannjásinů, jejich sebereflexi a případnou omluvu, ale také o to, aby se veřejnost obrátila proti organizaci Osho International Foundation, která dnes zastřešuje Oshovo dědictví a nauky a také aktivity sannjásinů, kteří jsou v šíření nauk Bhagvána Radžníše stále aktivní – mezi nimi také těch, kteří se dopouštěli sexuálního zneužívání aktérů dokumentu. Oshova nadace se odpovědnosti za události v době, kdy ještě neexistovala, brání.
O rozhovor požádali tvůrci taktéž někdejší Oshovu osobní tajemnici Ma Anand Sheelu (občanským jménem Sheelu Birnstielovou), která dnes provozuje sanatorium pro seniory ve Švýcarsku. Také ona odmítla jakoukoli odpovědnost za zneužívání dětí v komunitách a rozhovor rázně ukončila. Sdělila pouze názor, že myšlenkou komunity byla dobrovolnost a že pokud se děl sexuální akt, pak proto, že to děti samy chtěly, že to byla jejich vlastní volba. Vyloučila, že by Bhagván Radžníš dal někdy pokyn k sexu s dětmi. Ani Maroesja Perizoniusová tedy neuspěla ve snaze pohnout Ma Anand Sheelu k čemukoli, co by alespoň naznačovalo emoci lítosti. I tentokrát se dokumentaristé setkali s nesmlouvavou a vyrovnanou Sheelou, která nemá v úmyslu ani připustit, natož reflektovat stinné stránky hnutí, jehož byla hybnou silou.
První emoce, které se při sledování této pětasedmdesátiminutové investigace nemohou nedostavit, jsou pocity zhnusení a pobouření nad výroky sannjásinů, lítosti a soucitu s utrpením několika stovek dětí i hněv na rodiče. Tvůrci dokumentu by si možná mohli vystačit jen s nimi a pořádně je vyždímat až na dřeň. I tak by měl film podstatnou výpovědní hodnotu. Tím spíš je potřeba ocenit, že to neudělali. Dokázali se vyhnout okázalé melodramatičnosti tak známé z projektů Netflixu. Někdo by snad vytkl, že zde chybí odborníci z řad psychologů či religionistů, kteří by k událostem doplnili nestrannou pozici, ale myslím, že se nejedná o typ dokumentu, který by to vyžadoval. Perspektiva je zde jasná. Oběti pojmenovávají své prožitky, bolesti, pachatele a následky, které si odnesly do života, sdílejí je spolu a oslovují ty, kteří by dle jejich názoru měli přijmout svůj díl odpovědnosti. To vše navíc neagresivním, ale zároveň rozhodným, i když viditelně rozechvělým způsobem. Slovo autenticita, zdá se mi, se používá tak často, až se z něj stalo klišé, ale zde je zcela na místě. Film, o němž zde mluvíme, není ve svém jádru popisný ani analytický. Po příčinách nepátrá, protože je zná a mnohdy mezi řádky i explicitně reflektuje. Jde o vyjádření a zprostředkování vlastních, nepřepjatých, opravdových emocí, a to se aktérům i tvůrcům jednoznačně podařilo.
Poznámka:
[1] A také v rozhovoru pro deník Süddeutsche Zeitung zde.
Náhledové foto pochází z dokumentu.
Psali jsme v Dingiru:
Téma čísla 2/2022: Náboženství, moc a zneužití
Související příspěvky:
